U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobkyň a) J. N. a b) Z. V., obou zastoupených MUDr. Mgr. Danielem
Mališem, LL.M., advokátem se sídlem Longin Business Center, v Praze 2, Na
Rybníčku 1329/5, proti žalovaným 1) Olomouckému kraji, se sídlem v Olomouci,
Jeremenkova 1191/40a, IČO 60609460 a 2) Nemocnici Olomouckého kraje, a.s., se
sídlem v Olomouci, Jeremenkova 1191/40a, IČO 26873346, obou zastoupených JUDr.
Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 240/2008, o
dovolání žalobkyň proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1.
června 2016, č.j. 1 Co 12/2016-593, takto:
Dovolání žalobkyň se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě (dále též soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. března 2012, č.j. 23 C 240/2008-307, výrokem I. uložil žalovaným zaplatit
žalobkyni a) částku 1.700.000 Kč a žalobkyni b) částku 1.000.000 Kč, jako
náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) s tím, že povinnost plnění jednoho
žalovaného zaniká v rozsahu plnění jiného žalovaného, výrokem II. zamítl
žalobu, aby byli žalovaní povinni zaplatit žalobkyni a) částku 4.300.000 Kč
spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 6.000.000 Kč a žalobkyni b) částku
2.000.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 3.000.000 Kč. Výroky
III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 1. června 2016, č.j. 1 Co 12/2016-593, (svým v pořadí druhým,
poté co výroky I. a II. jeho rozsudku ze dne 14. listopadu 2012, č.j. 1 Co
157/2012-412, stejně jako výroky I. a II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014 č.j. 30 Cdo 2535/2013-529, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze
dne 22. prosince 2015, sp.zn. I.ÚS 2844/14) výrokem I. rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, v části zamítavého výroku II., kterou byla zamítnuta
žaloba, aby žalovaní zaplatili žalobkyni a) úrok z prodlení z částky 6.000.000
Kč a žalobkyni b) úrok z prodlení z částky 3.000.000 Kč, potvrdil a výrokem II. ve zbylé části výroku II. a ve výrocích I., III. a IV. rozsudek krajského soudu
ve smyslu § 219a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zrušil a
věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud ve vztahu ke zrušujícímu výroku II. uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je v tomto rozsahu nepřezkoumatelný. Potvrzující výrok I. odůvodnil tím, že podle ustálené judikatury fyzická
osoba, domáhající se práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
zmíněného ustanovení obč. zák. nemůže požadovat úroky z prodlení, neboť právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 obč. zák. není právem
věřitele na plnění (pohledávkou) od dlužníka podle ustanovení § 488 a násl. obč. zák. a uspokojení tohoto práva není plněním peněžitého dluhu ve smyslu §
517 odst. 2 obč. zák. Obdobně se k této otázce vyslovil Nejvyšší soud v
rozhodnutí uveřejněném v Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/92 ve vztahu
k jinému typu nemajetkové újmy. Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně (dále
též „dovolatelky“) dovolání. Jeho přípustnost odvozují z ustanovení § 237
o.s.ř., protože podle jejich přesvědčení uvedený výrok spočívá na řešení právní
otázky existence práva na úrok z prodlení s plněním náhrady nemajetkové újmy
způsobené neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti v penězích, kterou
je nutné posoudit jinak, než jak byla dovolacím soudem vyřešena, resp. v
rozhodovací praxi dovolacího soudu je tato otázka rozhodována částečně rozdílně
a podávají je z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 písm. o.s.ř.,
neboť se domnívají, že napadený výrok spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Dovolatelky nesouhlasí s právním názorem, který vyslovil dovolací soud ve svém
rozsudku ze dne 18. června 2014 č.j. 30 Cdo 2535/2013-529, že soudní praxe
vychází z názoru, že možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém
zadostiučinění nepřichází v úvahu, neboť právo na tento druh zadostiučinění
není ryzí majetkovou pohledávkou ze závazkového právního vztahu (srovnej
Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák, a kolektiv, Občanský zákoník, 2. vydání,
2009, str. 201). Podle názoru dovolatelek je povinnost k náhradě nemajetkové
újmy v penězích závazkem, jehož obsahem je zaplacení peněžité částky. Zaplacení
této náhrady proto musí být plněním peněžitého dluhu ve smyslu § 517 odst. 2
obč. zák. a poškozenému při prodlení s poskytnutím tohoto plnění musí náležet
úrok z prodlení. Poukazují na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž
právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. podléhá promlčení. Podléhá-li promlčení, musí nabývat také splatnosti. V
případě neposkytnutí včasného plnění nastává prodlení a vzniká povinnost
uhradit též úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu o povinnosti
zaplatit náhradu nemajetkové újmy je rozhodnutím deklaratorním, je původce
neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti, který na základě výzvy
poškozeného nezaplatí náhradu nemajetkové újmy zásahem způsobené, v prodlení a
je povinen vedle samotné náhrady platit též úrok z prodlení. Za nepřípadný
považují také odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí R 1/92, které se podle
jejich názoru vztahuje výhradně ke zvýšení odškodnění ztížení společenského
uplatnění či odškodnění za bolest soudem a které vychází z konstitutivní povahy
soudního rozhodnutí zakládajícího dosud neexistující právo. Dovolatelky proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadený výrok rozsudku
odvolacího soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení, popřípadě, aby ho změnil a sám rozhodl. K podanému dovolání se vyjádřily žalované, které se oproti názoru žalobkyň
domnívají, že rozsudek o povinnosti k zaplacení finanční satisfakce má povahu
konstitutivní, a proto nelze přiznat úrok z prodlení za dobu před jeho právní
mocí. Domnívají se tedy, že dovolání žalobkyň není přípustné a jako takové by
mělo být Nejvyšším soudem odmítnuto. Při posuzování dovolání Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, a nejdříve se zabýval
otázkou jeho přípustnosti. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o.s.ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Zásadní otázkou ve věci předmětného dovolání je, zda se žalované dostaly do
prodlení s plněním své povinnosti zaplatit žalobkyním náhradu nemajetkové újmy
v penězích a zda v důsledku toho může být žalobkyním přiznáno právo na úroky z
prodlení. Podle § 517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas
nesplní, je v prodlení.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jde-li o prodlení s
plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění
úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z
prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Nepříznivým právním důsledkem porušení povinnosti zaplatit peněžitý dluh je
podle této úpravy vznik prodlení spojený s nárokem věřitele na úrok z prodlení;
rozhodující je, kdy nastala splatnost dluhu. Způsob, kterým dovolatelky zpochybňují odvolacím soudem dovozenou nemožnost
přiznání práva na úroky z prodlení se zaplacením náhrady nemajetkové újmy,
spočívá v záměně okamžiku, kdy je možné tento nárok uplatnit poprvé (actio
nata), s okamžikem jeho splatnosti po rozhodnutí soudu. Zatímco počátek běhu
subjektivní promlčecí lhůty k jeho uplatnění, se váže k době, kdy se poškozený
dozví o neoprávněném zásahu do práva na ochranu osobnosti a kdo je za tento
zásah odpovědný, splatnost nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích (s
ohledem na, že tento nárok může konstitutivně přiznat pouze soud) nastává
teprve uplynutím lhůty určené v pravomocném rozhodnutí soudu. V tomto směru
odvolací soud, i když to dovolatelky zpochybňují, správně poukázal na rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. prosince 1991 sp. zn. 1 Cz 31/91,
uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR č. 1/1992, který vysvětluje
rozdílnost v možnosti přiznat úroky z prodlení v případě, kdy výše částek,
které náleží oprávněným osobám, je stanovena právním předpisem, v protikladu s
případy, kdy rozhodnutí o tom, zda v konkrétním případě náleží a v kladném
případě v jaké výši, závisí na rozhodnutí soudu. Možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění podle § 13 odst. 2 obč. zák. nepřichází v úvahu, neboť do právní moci rozhodnutí soudu (ať
nalézacího či odvolacího), není zatím povinnost plnit peněžité zadostiučinění
závazně stanovena; teprve stanovení této povinnosti právní mocí rozhodnutí
soudu, ať nalézacího či odvolacího, má konstitutivní charakter. Po právní moci
rozhodnutí soudu a po jeho vykonatelnosti je však již situace jiná, což bývá v
právní praxi někdy přehlíženo. Jestliže je totiž rozhodnutí soudu již
pravomocné a vykonatelné, musí subjekt plnit povinnost peněžitého
zadostiučinění stejně jako každou jinou peněžitou povinnost. To platí v případě
prodlení povinnosti s plněním peněžitého zadostiučinění i ohledně úroků z
prodlení (srovnej Knap, Švestka, Jehlička, Pavlík, Plecitý: Ochrana osobnosti
podle občanského práva, IV. vydání, Linde Praha 2004, str. 196-197). Tyto podle
názoru dovolacího soudu odpovídající závěry však obsah podaného dovolání v
daném případě nevyvrátil. V otázce, kterou učinily žalobkyně předmětem svého dovolání, nemá tedy Nejvyšší
soud důvod svůj dosavadní právní názor jakkoli měnit a není tak naplněn
dovolatelkami uplatněný důvod přípustnosti jejich dovolání.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutí,
jehož jeden z výroků byl napaden dovoláním, není rozhodnutím, jímž se řízení v
označené věci končí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července
2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Proto o nich, včetně nákladů žalované spojených s
podáním vyjádření k dovolání žalobce, rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž
se řízení končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.