U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 205/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 44/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2017, č. j. 53 Co 51/2017-216, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Ad 59/2011 a následně u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 A 4/2013. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2016, č. j. 21 C 44/2014-185, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobci uložil zaplatit žalované 300 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Námitka žalobce, že odvolací soud při posuzování žalobcova nároku nezohlednil okolnost mimořádného období, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jenž se zabýval odvolací námitkou žalobce, že soud prvního stupně z hlediska existence nesprávného úředního postupu nebral v potaz průtahy v řízení, ale jeho celkovou délku. Odvolací soud přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dospěl k závěru, že posouzení věci soudem prvního stupně je přiléhavé, když toleroval ojedinělý průtah v řízení v situaci, kdy celková délka řízení se nejevila jako nepřiměřená (srov. část III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedená námitka žalobce tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Vada řízení (změna nákladového výroku odvolacím soudem) namítaná žalobcem nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 19. 12. 2017
JUDr. František Ištvánek předseda senátu