USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. K., zastoupeného opatrovnicí Mgr. Pavlou Kotolovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 113 781 206 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 91/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 68 Co 8/2023-345, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 113 781 206 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly být způsobeny nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 19 Cm 139/2006 spočívajícím v nevyloučení zákonného soudce JUDr. Romana Horáčka, Ph.D., z projednání věci pro jeho poměr k žalovanému v posuzovaném řízení, což mělo za následek neúspěch žalobce v posuzovaném řízení o náhradu ušlého zisku.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2022, č. j. 20 C 91/2019-313, zamítl žalobu o zaplacení částky 8 480 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 386 935 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 120 008 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu o zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 4 794 263 Kč (výrok V) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok VI).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Otázka, zda skutečnost, že nárok dovolatele v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 139/2006 posuzoval a rozhodl o něm vyloučený soudce, představuje nesprávný úřední postup, a zda je toto porušení považováno za titul v kompenzačním řízení, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí.
Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31.
1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000; k situaci, kdy by ve věci rozhodoval vyloučený soudce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5254/2017). V daném případě je zřejmé, že námitka dovolatele o rozhodování vyloučeným soudcem představuje vadu výše uvedeného postupu, která našla odraz právě v obsahu rozhodnutí vydaného v řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 139/2006. Odvolací soud se tedy při řešení předestřené otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu