ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T.
S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu
škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C
17/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.
5. 2017, č. j. 18 Co 174/2017-191, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 9. 3. 2017, č. j. 29 C 17/2016-157, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017,
č. j. 18 Co 174/2017-191, se v části, v níž směřuje proti výroku o věci samé
ohledně nároku na peněžité zadostiučinění ve výši 2 635 000 Kč s
příslušenstvím, zamítá; jinak se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou dne 25. 1. 2016 domáhá náhrady škody a
peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a to v celkové výši 5 323 854
Kč s příslušenstvím. Žalobce v žalobě uplatnil následující nároky související s
trestním řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T
51/2011, v němž vystupoval v procesním postavení obviněného (dále jen
„posuzované trestní řízení“): peněžité zadostiučinění ve výši 300 000 Kč s
příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci v důsledku tvrzeného
nesprávného úředního postupu spočívajícího v nesprávné protokolaci výslechu
svědka D. U., jakož i náhrada škody ve výši 12 000 Kč s příslušenstvím za
náklady vynaložené žalobcem na autentický přepis zvukového záznamu; peněžité
zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu
způsobenou žalobci v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu
spočívajícího v pochybení při doručování soudních písemností, neboť na
dopisních obálkách bylo uvedeno datum narození žalobce a informace o obsahu
zásilky; náhrada škody ve výši 3 675 Kč s příslušenstvím za náklady vynaložené
žalobcem na překlad usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS
3972/14, jímž byla odmítnuta jeho ústavní stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění, neboť Ústavní soud
usnesení nepřeložil do mateřského jazyka žalobce; peněžité zadostiučinění ve
výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci v
důsledku tvrzeného porušení jeho práva na nezávislý a nestranný soud
spočívajícího v tom, že o obnově řízení rozhodoval trestní soud ve stejném
složení jako v posuzovaném trestním řízení, jakož i náhrada škody ve výši 323
079 Kč s příslušenstvím za náklady vynaložené žalobcem na právní zastoupení;
peněžité zadostiučinění ve výši 2 635 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou
újmu způsobenou žalobci v důsledku tvrzeného porušení jeho práva na lidskou
důstojnost výkonem vazby v době od 2. 2. 2011 do 29. 6. 2011, přičemž porušení
svých práv žalobce spatřoval v umístění v příliš malých vazebních celách či v
samovazbě, v zamezení přístupu k aktuálním informacím a neposkytnutí čistého
lůžka a čistého ložního prádla.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 9. 3. 2017, č. j. 29 C 17/2016-157, žalobu zamítl (výrok I) a uložil
žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil
žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Žalobce byl v posuzovaném trestním řízení uznán vinným přečinem ohrožování
výchovy dítěte v jednočinném souběhu s přečinem svádění k pohlavnímu styku a za
tyto přečiny mu byl uložen úhrnný peněžitý trest v celkovém počtu 50 denních
sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 6
měsíců a dále mu byl uložen úhrnný trest vyhoštění z území České republiky v
trvání 4 let. V průběhu posuzovaného trestního řízení žalobce požádal trestní
soud o CD se záznamem veřejného zasedání, při němž byl vyslechnut svědek D. U.,
přičemž žalobce měl za to, že protokol z veřejného zasedání neodpovídá výpovědi
svědka a protokolace byla činěna v neprospěch žalobce, takže pořídil vlastní
přepis zvukového záznamu. Soud prvního stupně dále z kopie dodejky soudní
písemnosti doručované v posuzovaném trestním řízení zjistil, že tato obsahovala
iniciály žalobce včetně jeho data narození a adresy v Italské republice s
označením spisové značky, důvodu konání řízení a uvedení data lhůty. Ústavní
stížnost podaná žalobcem proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o upuštění od
výkonu zbytku trestu vyhoštění byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
27. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 3972/14, přičemž Ústavní soud žalobci sdělil, že mu
nesvědčí právo na překlad usnesení do mateřského jazyka. Soud prvního stupně
dále z faktur ze dne 12. 6. 2015 a 30. 6. 2015 zjistil, že žalobci byly jeho
právním zástupcem vyúčtovány náklady právního zastoupení. Ohledně podmínek
výkonu vazby žalobce soud prvního stupně vyšel ze zápisu Městského
zastupitelství v Praze z června 2011 o prověrce ke zjištění ubytovací plochy
připadající na jednoho vězně na úseku výkonu vazby za účelem posouzení souladu
s vězeňským řádem. Z vyjádření H. ze dne 19. 4. 2016 (resp. S.) pak soud
prvního stupně vzal za prokázané, že v průběhu výkonu vazby měl žalobce
zajištěnu možnost hygieny teplou vodou dvakrát týdně a studenou vodou bez
omezení, toaleta byla oddělena neprůhlednou zástěnou, postele byly vybaveny
molitanovou matrací s povlakem, lůžkoviny se měnily jednou za 14 dnů, všechny
cely byly vybaveny otevíracími okny se sítěmi, v celách bylo umělé osvětlení,
třikrát denně byla vydávána strava s možností zakoupení dalších potravin.
Žalobce rovněž mohl používat přenosný radiopřijímač nebo televizor napájený z
vlastního zdroje, mohl si koupit denní tisk, používat hry a odborné publikace,
denně se pohybovat minimálně jednu hodinu na vycházce a mohl se účastnit i
dalších aktivit. Žalobce svůj nárok uplatnil v rámci předběžného projednání u
žalované žádostí ze dne 22. 7. 2015, přičemž žalovaná nárok žalobce přípisem ze
dne 16. 6. 2016 neuznala mimo jiné z toho důvodu, že jej považovala za
promlčený.
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, popřípadě „zákon č. 82/1998 Sb.“ a dospěl ohledně všech žalobcových
nároků k závěru, že v žalobcem popisovaných skutečnostech nelze shledat
nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. Co se týká tvrzené nesprávné
protokolace průběhu veřejného zasedání v posuzovaném soudním řízení, soud
prvního stupně konstatoval, že žalobce v posuzovaném trestním řízení nevyužil
svých práv spočívajících ve včasné žádosti o doslovný přepis zvukového záznamu.
Ohledně způsobu doručování soudních písemností v posuzovaném trestním řízení
byl soud prvního stupně toho názoru, že bylo postupováno v souladu s
kancelářským řádem, k ohrožení listovního tajemství dojít nemohlo, „a to ani s
odkazem na nový občanský zákoník“. Co se týká nároku plynoucího z absence
překladu usnesení Ústavního soudu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že
postup Ústavního soudu je v souladu „s kancelářským řádem soudů v ČR“ a nemá
„indicie, že se jednalo o rozpor s úpravou EU“. Pokud měl žalobce za to, že
obsazením trestního soudu rozhodujícího o obnově posuzovaného trestního řízení
bylo porušeno jeho právo na nestranný a nezávislý soud, měl podle soudu prvního
stupně možnost vznést námitku podjatosti projednávajícího soudce. Konečně
ohledně nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění z důvodu porušení práva na
lidskou důstojnost výkonem vazby soud prvního stupně posoudil, že nárok žalobce
je podle § 32 odst. 3 OdpŠk promlčený, neboť žalobce byl propuštěn z vazební
věznice dne 29. 6. 2011, šestiměsíční promlčecí lhůta tak uplynula v prosinci
2011, avšak požadavek na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu byl u
žalované uplatněn až dne 22. 7. 2015. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu
v plném rozsahu, a to pro neexistenci odpovědnostního titulu v podobě
nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, respektive u posledně
jmenovaného nároku pro jeho promlčení podle § 32
odst. 3 OdpŠk.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem
prvního stupně.
7. Odvolací soud věc po právní stránce posoudil následovně.
8. Ohledně nároků žalobce vyplývajících z tvrzené nesprávné protokolace
v posuzovaném trestním řízení a v porušení práva na nestranný a nezávislý soud
v rámci obnovy posuzovaného trestního řízení dospěl odvolací soud k závěru, že
se nemůže jednat o nesprávný úřední postup podle § 13 OdpŠk, neboť tvrzená
pochybení by se musela projevit v obsahu vydaných rozhodnutí a lze je tak
posuzovat pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím podle § 8 OdpŠk; žádné takové nezákonné rozhodnutí však zde dáno
není. Navíc odvolací soud dodal, že námitka protokolace byla v posuzovaném
trestním řízení zamítnuta (ústavní konformnost takového rozhodnutí potvrdil
Ústavní soud) a žalobce v rámci řízení o svém návrhu na obnovu posuzovaného
trestního řízení námitku podjatosti nepodal, přičemž jeho předchozí námitka
podjatosti (vztahující se ke stejnému obsazení soudu) v rámci posuzovaného
trestního řízení nebyla shledána důvodnou (opět včetně přezkumu ústavnosti
takového rozhodnutí Ústavním soudem). V souvislosti s tvrzeným porušením
listovního tajemství při doručování soudních písemností odvolací soud
zhodnotil, že byla respektována právní úprava doručování soudních zásilek a k
nesprávnému úřednímu postupu tak nedošlo. Ohledně absence překladu usnesení
Ústavního soudu odvolací soud dovodil, že se nejednalo o postup v rozporu se
Směrnicí EP
a Rady č. 2010/64/EU a že právo na tlumočení vyplývající z § 33 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se týká pouze ústních projevů činěných před
Ústavním soudem, takže ani v tomto případě nedošlo k nesprávnému úřednímu
postupu. K nároku žalobce vyplývajícího z jeho pobytu ve vazbě odvolací soud
předestřel, že žalobce si musel být vědom nepříznivých dopadů výkonu vazby do
své nemajetkové sféry již v průběhu výkonu vazby a subjektivní šestiměsíční
promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy tak počala běžet
bezprostředně po propuštění žalobce z vazby, tedy dne 30. 6. 2011, a marně
uplynula dne 30. 12. 2011; jiný počátek běhu lhůty nemůže být založen tím, že
se žalobce později dozvěděl o aktuální relevantní judikatuře Evropského soudu
pro lidská práva nebo
o mezinárodní právní úpravě. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil nárok po
uplynutí promlčecí lhůty a žalovaná vznesla námitku promlčení, odvolací soud
uzavřel, že nárok žalobce je promlčený a žaloba je nedůvodná i v této části.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního
stupně napadl žalobce dovoláním v celém jejich rozsahu. V dovolání žalobce
uplatnil následující dovolací důvody spočívající v nesprávném právním posouzení
věci odvolacím soudem a požadoval, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
10. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky,
zda „vadná protokolace“ v trestním řízení představuje nesprávný úřední postup,
neboť má za to, že „jde
o shromažďování podkladů v trestním řízení“ a nesprávný je podle něho závěr, že
se „musela nutně odrazit v rozhodnutí o obnově“. Žalobce zastává právní názor,
že odpovědnostním titulem má být právě tato vadná protokolace představující
nesprávný úřední postup, nikoli nezákonné rozhodnutí.
11. Dovolatel dále klade otázku, zda skutečnost, že jsou na soudní
obálce uvedeny informace o obsahu zásilky, představuje nesprávný úřední postup
soudu při doručování, neboť se podle dovolatele v daném případě jedná o
informace ryze osobní povahy, čímž bylo porušeno právo dovolatele na listovní
tajemství.
12. Dovolatel se dále vymezuje proti závěru odvolacího soudu, že Ústavní
soud nebyl povinen přeložit své usnesení do mateřského jazyka dovolatele.
Poukazuje přitom na rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 24. 11. 1998,
sp. zn. C-274/96, a ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. C-322/13, a dovozuje z toho
porušení svého práva na tlumočníka vyplývajícího z čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady
č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky (dále jen
„Listina“).
13. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení
otázky, zda došlo v řízení o obnově posuzovaného trestního řízení k porušení
jeho práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že v původním řízení i
v řízení o obnově rozhodoval trestní soud ve stejném složení.
14. Dovolatel se rovněž vymezuje proti závěru odvolacího soudu
týkajícímu se počátku běhu promlčecí lhůty ohledně nároku na náhradu
nemajetkové újmy vzniklé v důsledku zásahu do jeho lidské důstojnosti výkonem
vazby, neboť podle právního názoru dovolatele může promlčecí lhůta začít běžet
až v době, kdy se seznámil s výsledky prověrky vazebního prostředí a s
minimálními standardy pro zacházení s vězni. Dovolatel v tomto ohledu rovněž
namítá, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy a poukazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15.
15. Dovolatel konečně odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení
otázky, zda nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do lidské
důstojnosti pobytem
ve výkonu vazby podléhá promlčení. Zdůrazňuje, že nedodržení minimálních
standardů pro podmínky ve vazebních věznicích vede podle Evropského soudu pro
lidská práva k závěru
o nelidském zacházení a porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, vyhlášené jako sdělení federálního ministerstva zahraničních
věcí pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Porušením zákazu nelidského
zacházení došlo k zásahu do dovolatelova základního lidského práva, které je
nezadatelné, nepromlčitelné a nezcizitelné. Kromě čl. 3 Úmluvy dovolatel
odkazuje na obdobnou úpravu v čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie,
vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 111/2009 Sb. m.
s., v čl. 4 odst. 1, čl. 14 a čl. 16 Úmluvy proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, vyhlášené jako vyhláška
ministra zahraničních věcí pod č. 143/1988 Sb., a v Úmluvě o nepromlčitelnosti
válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, vyhlášené jako vyhláška ministra
zahraničních věcí pod č. 53/1974 Sb. Dovolatel argumentuje, že ze zákazu
nelidského zacházení vyplývá nepromlčitelnost práva na náhradu nemajetkové újmy
za nesprávný úřední postup, kterým bylo tímto způsobem zasaženo do jeho práva
na lidskou důstojnost.
16. Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v tom, že se jedná o právní
otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešené, popřípadě
rozhodované rozdílně.
17. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že řízení zatížil vadou,
když účastníky řízení neseznámil se svým právním názorem odlišným od právního
názoru soudu prvního stupně
a nedal tak účastníkům možnost se k odlišnému právnímu názoru vyjádřit. Podle
dovolatele také odvolací soud nepřípustně neprovedl všechny dovolatelem
navržené důkazy. Konečně dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího
soudu je nedostatečně a neúplně odůvodněn, čímž mělo rovněž dojít k porušení
práva dovolatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny.
18. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §
241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Dovolatel svým dovoláním výslovně napadl i rozsudek soudu prvního
stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání
dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení
o tomto dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2006).
24. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
§ 241a
odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží,
v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
25. Dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, tedy i ohledně výroku II o nákladech odvolacího řízení (jakož i
ohledně té části výroku I odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku
soudu prvního stupně o nákladech řízení). V této části svého dovolání však
dovolatel nevymezuje žádný dovolací důvod způsobem předpokládaným v § 241a
odst. 3 o. s. ř., což činí dovolání v tomto rozsahu vadným a vede k jeho
odmítnutí (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
26. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
27. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
28. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o
žalobou požadované částce v celkové výši 5 323 854 Kč s příslušenstvím, jež se
ovšem skládá z řady jednotlivých samostatných nároků na náhradu škody a
nemajetkové újmy. S ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání bez
dalšího nepřípustné (a jako takové musí být podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítnuto) v rozsahu, v němž se týká nároku na náhradu škody ve výši 12 000 Kč
s příslušenstvím (z titulu tvrzené nesprávné protokolace v posuzovaném trestním
řízení), nároku na peněžité zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím
(z titulu tvrzeného pochybení při doručování soudních písemností v posuzovaném
trestním řízení) a nároku na náhradu škody ve výši 3 675 Kč s příslušenstvím (z
titulu tvrzeného pochybení spočívajícího v absenci překladu usnesení Ústavního
soudu), neboť ohledně všech těchto nároků bylo odvolacím soudem rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím svou jistinou částku 50 000 Kč. Z toho důvodu
nemohl dovolací soud ani přihlédnout k dovolacím námitkám, které se k daným
nárokům upínají (viz odst. 10-12, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017).
29. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím
rozsahu, tedy ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění ve výši 300 000 Kč s
příslušenstvím (z titulu tvrzené nesprávné protokolace v posuzovaném trestním
řízení), nároku na náhradu škody ve výši 323 079 Kč s příslušenstvím, na
peněžité zadostiučinění ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím (obojí z titulu
tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces v řízení o obnovu posuzovaného
trestního řízení) a na peněžité zadostiučinění ve výši 2 635 000 Kč s
příslušenstvím (z titulu tvrzeného zásahu do práva na lidskou důstojnost
dovolatele výkonem vazby).
30. Otázka, zda nesprávná protokolace v posuzovaném trestním řízení
představuje nesprávný úřední postup, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné
řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací
soud dospěl k závěru, že v situaci, kdy se uvažovaný vadný postup v řízení
bezprostředně odrazí v obsahu rozhodnutí (jako je tomu v případě shromažďování
podkladů pro rozhodnutí nebo provádění dokazování), přichází v úvahu výhradně
odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, nikoli odpovědnost za nesprávný
úřední postup (k tomu, že protokolace je činností přímo směřující k vydání
rozhodnutí v trestním řízení viz Šámal, P., Gřivna, T. § 55b in Šámal, P.,
Gřivna, T., Novotná, J., Púry, F., Růžička, M., Říha, J., Šámalová, M., Škvain,
P. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013,
s. 642, dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon
129/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013).
31. Ani otázka, zda skutečnost, že o návrhu na obnovu řízení rozhodoval
trestní soud ve stejném složení jako v původním posuzovaném trestním řízení,
představuje nesprávný úřední postup, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
založit nemůže, a to ze stejných jako shora uvedených důvodů, neboť i zde může
být v souladu s odkazovanou judikaturou dovolacího soudu zvažován případný
vadný procesní postup (situace, kdy by ve věci rozhodoval vyloučený soudce)
zvažován jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutí (k účasti soudce na rozhodovacím procesu zakončeném rozhodnutím viz
Šámal, P., Šámalová, M. § 30 in Šámal, P., Gřivna, T., Novotná, J., Púry, F.,
Růžička, M., Říha, J., Šámalová, M., Škvain, P. Trestní řád I, II, III. 7.
vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 371, dále srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 762/2012, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod číslem 76/2013).
32. Z nastíněných důvodů tak není dovolání přípustné ohledně nároku na
přiměřené zadostiučinění ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím (z titulu tvrzené
nesprávné protokolace v posuzovaném trestním řízení), náhrady škody ve výši 323
079 Kč s příslušenstvím a peněžitého zadostiučinění ve výši 2 000 000 Kč s
příslušenstvím (obojí z titulu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces v
řízení o obnovu posuzovaného trestního řízení).
33. U nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která
měla být dovolateli způsobena výkonem vazby, se odvolací soud při řešení otázky
počátku běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že nemajetková újma musela
být dovolatelem pociťována již při samotném výkonu vazby a již tehdy se tak o
jejím vzniku musel dovolatel dozvědět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012). V souladu s ustálenou judikaturou je i
závěr odvolacího soudu, že pro počátek běhu promlčecí lhůty není významné, kdy
se dovolatel dozvěděl, že výkon vazby nebyl (neměl být) v souladu s
mezinárodními standardy, popřípadě kdy se dovolatel dozvěděl, že existuje
judikatura Evropského soudu pro lidská práva týkající se obdobné věci (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4151/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5058/2008)
34. Ani otázka, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s
dobrými mravy, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře
Nejvyššího soudu, pokud ohledně promlčení nároku ze zjištění soudů nevyplývá,
že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo
poškodit žalobce (srov. např. usnesení 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15), přičemž žalobci nic nebránilo v tom,
aby svůj nárok uplatnil včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze
dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, není v poměrech projednávané věci
přiléhavý, neboť dovolatel uplatnil u žalované žádost
o předběžné projednání nároku na přiměřené zadostiučinění po více než čtyřech
letech od propuštění z výkonu vazby, takže nelze uvažovat, že by byl
nepřiměřeně omezen krátkou promlčecí lhůtou. Nejedná se ani o výjimečný případ,
kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva žalované na úkor
dovolatele, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 59/2004)
35. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky hmotného práva, zda
právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
základního práva na lidskou důstojnost v důsledku porušení čl. 3 Úmluvy
(porušením zákazu nelidského zacházení) podléhá promlčení, neboť se jedná o
otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
36. Dovolání není důvodné.
37. Podle čl. 3 Úmluvy nesmí být nikdo mučen nebo podrobován nelidskému
či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Stejně tak podle čl. 7 odst. 2 Listiny
nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu
zacházení nebo trestu.
38. Podle čl. 13 Úmluvy každý, jehož práva a svobody přiznané touto
Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním
orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
39. Podle čl. 1 Listiny jsou základní práva a svobody nezadatelné,
nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
40. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho
lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
41. Podle čl. 36 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu
nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy
nebo nesprávným úředním postupem (odst. 3). Podmínky a podrobnosti upravuje
zákon (odst. 4).
42. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem.
43. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
44. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle
tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé
nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní
skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková
újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §
22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od
skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
45. Evropský soud pro lidská práva v několika případech posuzoval otázku
promlčení trestního stíhání nebo trestu osob odpovědných za porušení čl. 3
Úmluvy, kdy dospěl k závěru, že pokud je zástupce státu obviněn z činů, které
porušují čl. 3, tak trestní řízení nesmí být promlčitelné a udělování milosti
nebo amnestie nesmí být povoleno (viz např. rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva ze dne 17. 10. 2006, ve věci O. proti Turecku, stížnost č.
52067/99, § 76, či rozsudek ze dne 1. 2. 2011, ve věci C. proti Turecku,
stížnost č. 39436/98, § 94).
46. Dovolací soud však považuje za nutné důsledně rozlišovat mezi
základními lidskými právy a mezi právními následky porušení těchto lidských
práv nebo zásahu do nich. Ochrana základních lidských práv je zakotvena jednak
vnitrostátně (na ústavní rovině), jednak jsou tato práva chráněna úpravou
mezinárodních smluv, z nichž nejvýznamnější je Úmluva. Jak shora rozebráno,
Evropský soud pro lidská práva se opakovaně zabýval otázkou porušení zákazu
nelidského zacházení (čl. 3 Úmluvy), k němuž může dojít nevyhovujícími
podmínkami při výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody; prakticky totožnou
úpravu obsahuje čl. 7 odst. 2 Listiny.
47. Základní lidská práva jsou (vedle dalších atributů) nepromlčitelná,
jak výslovně upravuje čl. 1 Listiny. Obecně je přitom přijímáno, že základní
práva obsažená v ústavním pořádku České republiky jsou vybudována na konceptu
lidské důstojnosti, která je deklarovaná preambulí Listiny jako nedotknutelná
hodnota. Lidskou důstojnost je tak možno interpretovat jako nejvyšší ústavní
princip, který nemůže být podřízen ostatním základním právům a hodnotám.
Protože lidská práva jsou založena na přirozenosti člověka, nezanikají jejich
neuplatněním (atribut nepromlčitelnosti); běh času nemá na jejich existenci
žádný vliv, ale má vliv na jejich vynutitelnost [Baroš, J. čl. 1 in Wagnerová,
E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. aj. Listina základních práv a
svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2012].
48. Jinou otázkou ovšem je, jaká práva náleží jednotlivci, do jehož
garantovaného nepromlčitelného lidského práva na lidskou důstojnost stát
zasáhl. Článek 36 odst. 3 Listiny zaručuje každému právo na náhradu škody
způsobené mu nezákonným rozhodnutím státního orgánu či orgánu veřejné správy
nebo nesprávným úředním postupem. Jak ovšem stanoví čl. 36 odst. 4 Listiny,
podmínky uplatnění tohoto práva a další podrobnosti jsou vyhrazeny zákonu,
kterým je v současné době zákon č. 82/1998 Sb. Zákon č. 82/1998 Sb. přitom
nepochybně koncipuje nárok na náhradu škody a na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu jako nárok, který promlčení podléhá, jak vyplývá z § 32 a
násl. OdpŠk, který upravuje běh jednotlivých promlčecích lhůt (zákonnou
terminologií promlčecích dob). V tomto směru se nárok na peněžité odškodnění
podle zákona č. 82/1998 Sb. neliší od jiných majetkových práv, která se podle
obecné úpravy všechna promlčují s výjimkou případů stanovených zákonem (§ 611
věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 26 OdpŠk). Je přitom
výrazem ustálené judikatury, že podle § 32 odst. 3 OdpŠk se promlčuje i nárok
na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy, zejména v podobě konstatování
porušení práva nebo omluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 72/2013).
49. K jinému závěru nelze dospět ani na základě Úmluvy, popřípadě jiných
mezinárodních smluv, na něž dovolatel odkazuje. Článek 13 Úmluvy garantuje
každému účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem, pokud byly
porušeny jeho práva a svobody přiznané Úmluvou. Úmluva ani rozhodovací praxe
Evropského soudu pro lidská práva však nekladou žádné další striktní požadavky
na to, jak má tento právní prostředek nápravy být koncipován, pokud je splněno,
že se jedná o nápravu rychlou a účinnou (srov. např. rozsudek velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kudła proti Polsku, stížnost č.
30210/96, ze dne 26. 10. 2000, § 152). Členské státy tak mají prostor pro
vlastní uvážení, jakým způsobem dostojí povinnostem, které na ně čl. 13 Úmluvy
klade (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Vilvarajah a další proti Spojenému království, stížnost č. 13163/87 a další, ze
dne 30. 10. 1991, § 122). V poměrech českého právního řádu tak prostředek
nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy představuje právě zákon č. 82/1998 Sb., který
upravuje podmínky a podrobnosti uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené při
výkonu veřejné moci.
50. Soulad úpravy zákona č. 82/1998 Sb. s ústavním pořádkem (včetně
ústavnosti šestiměsíční promlčecí lhůty zakotvené v § 32 odst. 3 OdpŠk) již byl
potvrzen Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn.
IV. ÚS 3252/12, shledal zákonnou úpravu promlčení práva na přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ústavně konformní. Podle Ústavního soudu
nelze stanovenou šestiměsíční lhůtu z hlediska její délky považovat za
nedostatečnou v tom směru, že by pro poškozeného znamenala reálně ztížení či
dokonce vyloučení možnosti domáhat se svého práva. Určitá disproporce v
postavení jednotlivých poškozených způsobená rozdílnou délkou promlčecích lhůt
není takové intenzity, aby reálně negovala ústavně zaručené právo na odškodnění
újmy způsobené nesprávným výkonem veřejné moci. Návrh na zrušení § 32 odst. 3
OdpŠk Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněný, neboť tímto ustanovením
není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity
kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát;
nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky
promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená
promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
51. Zbývá dodat, že úprava (soukromoprávního) nároku jednotlivce vůči
státu mající svůj právní základ v nápravě nesprávného výkonu veřejné moci, jímž
bylo zasaženo do práv poškozeného, není srovnatelná s mezinárodními
(veřejnoprávními) závazky, jež na sebe stát převzal v oblasti stíhání válečných
zločinů a zločinů proti lidskosti. Skutečnost, že tyto zločiny nejsou
promlčitelné, značí jen tolik, že stát je povinen pachatele těchto zločinů
účinně trestně stíhat bez ohledu na dobu, který uplynula od jejich spáchání;
tento závazek státu plynoucí z mezinárodního práva však nemá racionální právní
relevanci
se soukromoprávní úpravou toho, za jakých podmínek se může poškozenému vůči
státu dostat majetkové či jiné formy zadostiučinění za vzniklou újmu.
52. Dovolací soud tak uzavírá, že odvolací soud nepochybil, pokud v
rámci svého právního posouzení zkoumal k námitce promlčení vznesené žalovanou,
zda je nárok dovolatele na peněžité zadostiučinění ve výši 2 635 000 Kč s
příslušenstvím z titulu tvrzeného zásahu do jeho lidské důstojnosti (výkonem
vazby představujícím nelidské zacházení) promlčený, neboť nárok na
zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. promlčení podléhá, byť se jedná o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzeným zásahem do základního
lidského práva.
53. Jelikož je dovolání přípustné, Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu
dovolací soud neshledal.
54. Dovolatel namítal, že napadený rozsudek odvolacího soudu je
nedostatečně a neúplně odůvodněn, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na
spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny. Dovolací soud však ve
svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 106/2013, vysvětlil, že i
když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění,
není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho,
zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211
o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání
proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané
věci je jednoznačné, že způsob odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu
dovolateli nijak neznemožnil uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou
argumentaci; odůvodnění napadeného rozsudku naopak požaduje všem formálním
požadavkům na něj kladeným, je stručné, jasné a výstižné.
55. Dovolatelem namítaná vada, že odvolací soud účastníky řízení
neseznámil s tím, že věc hodlá právně posoudit odlišně od soudu prvního stupně,
se z obsahu spisu nepodává, když odvolací soud i soud prvního stupně shodně
dospěly k závěru o neexistenci odpovědnostního titulu, popřípadě k promlčení
žalovaného nároku. Namítaná vada, že se soudy nižších stupňů nezabývaly
dovolatelem označeným listinným důkazem (dokumentem vyhotoveným S.), rovněž
nemá oporu ve spise, jelikož soud prvního stupně založil svůj závěr o skutkovém
stavu věci právě na vyjádření H. ze dne 19. 4. 2016
(resp. S.).
VI. Závěr
56. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že dovolateli se
prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost
napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto Nejvyšší soud podle § 243d odst.
1 o. s. ř. dovolání zamítl v rozsahu, v němž jej shledal přípustným; v části, v
níž dovolání trpí neodstraněnými vadami, popřípadě je nepřípustné, Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
57. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst.
3, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití argumentace a contrario.
Procesně úspěšná žalovaná má nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, avšak
žádné náklady jí v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu