25 Cdo 5058/2008
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobců a) M. R. a b) V. R., obou zastoupených JUDr. Radovanem Mrázkem,
advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 3125/11, proti žalované
Severomoravské plynárenské, a. s., se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava,
Plynární 6,IČ 47676748, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem
v Šumperku, Starobranská 4, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Šumperku pod sp. zn. 16 C 214/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 7. 2008, č. j. 12 Co
257/2008-295, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Okresní soud v Šumperku poté, co usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci ze dne 11. 10. 2004, č. j. 12 Co 929/2003-160, byl zrušen jeho
předchozí rozsudek ze dne 29. 5. 2003, jímž byla žalované uložena povinnost
zaplatit prvé žalobkyni částku 276.345,- Kč s příslušenstvím a druhému žalobci
částku 363.668,- Kč s příslušenstvím, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení,
rozsudkem ze dne 26. 2. 2008, č. j. 16 C 214/99-262, zamítl žalobu na zaplacení
částky 725.787,- Kč s příslušenstvím prvé žalobkyni a částky 501.191,- Kč s
příslušenstvím druhému žalobci a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se
domáhali náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů léčení s tím, že škoda
jim byla způsobena následkem výbuchu plynu dne 7. 10. 1993. Po provedeném
řízení dospěl soud k závěru, že nárok žalobců na náhradu škody je podle ust. §
106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Dovodil, že o tom, že škoda jim byla způsobena
jednáním pracovníků žalované společnosti R. H. a J. J., se žalobci dozvěděli
nejpozději dnem 4. 8. 1997, kdy v trestním řízení vedeném proti těmto
pracovníkům byla žalobcům doručena obžaloba. Žalobci sice řádně a včas
uplatnili ve smyslu § 43 tr. řádu nárok na náhradu škody proti obžalovaným v
trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc pod sp.
zn. 4 T 80/97, tato skutečnost však nemá za následek stavení promlčecí doby ve
smyslu § 112 obč. zák. ve vztahu k zaměstnavateli obžalovaných fyzických osob.
Navíc ve vztahu k nim se jedná o odlišný nárok, který se odvíjí od odlišných
právně významných skutkových okolností než nárok na náhradu škody pro právnické
osobě. Žaloba byla podána dne 16. 11. 1999, tedy až po uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
rozsudkem ze dne 31. 7. 2008, č. j. 12 Co 257/2008-295, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním
posouzením. K námitkám v odvolání uvedl s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího
soudu (sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, 21 Cdo 210/2003, 25 Cdo 871/2002), že o
skutečnostech, z nichž mohli spolehlivě dovodit, kdo jim odpovídá za vzniklou
škodu, se žalobci jakožto poškození dozvěděli z obžaloby, jež jim byla
doručena. Mohli si tak učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, přičemž je
rozhodné, kdy poškozený získal vědomost o skutkových okolnostech, nikoliv však
zda a kdy si na jejich základě vytvořil právní závěr o odpovědném subjektu. O
náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
podle § 150 o. s. ř., neboť s ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví
žalobců a na majetkové poměry na obou stranách sporu jsou v daném případě dány
důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci tohoto ustanovení.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a
namítají, že z obžaloby nepochopili, že za škodu vzniklou protiprávním jednáním
obžalovaných odpovídají jejich zaměstnavatelé. Tvrdí, že tuto skutečnost
zjistili teprve z usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 9. 1997, které
jim bylo doručeno dne 9. 1. 1998 a jímž nebyli připuštěni jako poškození k
trestnímu řízení z důvodu, že obžalovaní se svého jednání dopustili jako
pracovníci svých zaměstnavatelů a že proto za škodu odpovídají jejich
zaměstnavatelské organizace. V obžalobě doručené dne 4. 8. 1997 byly sice
zaměstnavatelské organizace obžalovaných uvedeny, avšak nebylo uvedeno, že by
za škodu odpovídaly, a ani vyšetřovatelem nebyli žalobci o odpovědnosti
právnické osoby poučeni. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje
za správný, žalobci v dovolání opakují stejnou námitku, s níž se již odvolací
soud naprosto přesvědčivě vypořádal. Podle § 420 odst. 2 obč. zák. je škoda
způsobena právnickou osobou, byla-li způsobena při její činnosti osobami, které
k této činnosti použila. Pokud tedy z obžaloby ze dne 4. 4. 1997 vyplynula
jasná informace, že zaměstnanci žalované při své pracovní činnosti porušili
příslušné předpisy a v příčinné souvislostí s tím došlo k výbuchu plynu a
vzniku škody, šlo o naprosto dostačující informaci pro závěr, že osobou
odpovědnou za škodu je žalovaná. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání
žalobců zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 242 odst. 3 o. s.
ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl
vydán dne 31. 7. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva
roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Promlčením se rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva;
znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť
promlčením sice jeho právo nezaniká, nemůže však být soudem přiznáno, jestliže
povinný vznesl námitku promlčení.
Protože v daném případě jde o nárok na náhradu škody na zdraví, neuplatní se §
106 odst. 2 obč. zák. o objektivní promlčecí době k uplatnění nároku, a je
proto bez významu, kdy objektivně došlo ke škodní události, směrodatný je zde
subjektivně určený počátek, který se odvíjí ode dne, kdy se poškozený dověděl o
škodě a o odpovědné osobě.
Skutkové zjištění o tom, kdy se žalobcům dostala informace, že k výbuchu plynu,
jenž jim způsobil škodu, vedlo protiprávní nedbalostní jednání pracovníků
žalované společnosti při plnění jejich pracovních úkolů, soud čerpal ze spisu
Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 4 T 542/2004, konkrétně z obsahu obžaloby na
R. H. a J. J., v níž je podrobně popsán skutkový děj předcházející škodné
události. Při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby na tomto
skutkovém podkladě odvolací soud vycházel z názoru, že o osobě, která odpovídá
za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž
základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá
vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné
odpovědnosti určitého subjektu učinit. Nemusí jít o přímo o zjištění (rozumí se
jistotu v běžném slova smyslu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými
poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu.
Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna jen na základě
pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy
na základě konkrétních skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si
poškozený utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby. Rozhodující je, kdy
poškozený o takových skutkových okolnostech prokazatelně získal vědomost.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nezávisí ani na tom, zda a kdy si
poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější
procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v
soudním řízení prokázat. Tento právní názor je plně v souladu s hmotným právem
a s rozhodovací praxí soudů a kromě rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž
poukázal odvolací soud (sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, sp.
zn. 25 Cdo 871/2002), je obsažen v celé řadě dalších rozhodnutí (např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007,
sp. zn. 21 Cdo 2423/2006). Závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí doby k
uplatnění práva žalobců na náhradu škody vychází z nezpochybněných skutkových
zjištění o obsahu obžaloby, jež byla dovolatelům doručena dne 4. 8. 1997.
Námitce dovolatelů, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby se o
tom, kdo za škodu odpovídá, dozvěděli až z usnesení Okresního soudu v Šumperku
ze dne 2. 9. 1997, nelze přisvědčit. Dovolatelé totiž nerozlišují vlastní
vědomost o rozhodných skutkových okolnostech na straně jedné a na nich učiněný
závěr o odpovědném subjektu.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání
správný, dovolací soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o. s. ř. s tím, že žalované nebyla
přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, a to ze stejných důvodů jako v
odvolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2011