21 Cdo 2423/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce A. R., zastoupeného advokátem, proti žalované L. s. S., a.s., o
155.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp. zn. 16 C 248/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 6. června 2005 č.j. 10 Co 221/2005-35, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 8.9.2004 domáhal, aby mu
žalovaná zaplatila 155.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1.8.1994 do
zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že mu žalovaná „odmítla vydat potvrzení o
skončení pracovního poměru ke dni 30.4.1993, jak jí to ukládá § 60 ZP“, a to s
odůvodněním, že „výpověď dle § 46 1c ZP ze dne 21.1.1993 neplatí a že trvá na
ukončení pracovního poměru dle § 53 ZP“. Potvrzení žalobci vydala a doručila až
dne 1.8.1994 poté, co okamžité zrušení pracovního poměru bylo rozhodnutím soudu
shledáno neplatným. Protože „z důvodu nepředložení potvrzení o skončení
pracovního poměru ke dni 30.4.1993“ nebyl žalobce přijat do pracovního poměru u
M. l. J., požadoval po žalované „náhradu škody dle § 187 ZP, vypočtenou z
nároku mzdy za období od 1.5.1993 do 31.7.1994“, neboť, „kdyby byl zaměstnán u
M. l. J., byl by jeho základní plat ve výši 12.000,- Kč + prémie a odměny“.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12.1.2005 č.j. 16 C
248/2004-25 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
nákladech řízení 28.050,- Kč k rukám zástupce JUDr. M. Z. a že žalobce „se
zcela osvobozuje od placení soudního poplatku“. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že nárok žalobce na náhradu škody za období od 1.5.1993 do 31.7.1994
„je dán“, neboť „žalobce prokázal“, že potvrzení o zaměstnání bylo vystaveno až
22.7.1994 a že „absence tohoto potvrzení bránila žalobci jak v nástupu do
zaměstnání, tak v uplatnění nároku na starobní důchod“. Výší nároku se však
soud „nezabýval z toho důvodu, že je tento nárok žalobce podle § 263 odst. 3
zák. práce promlčen“. Podle jeho názoru žalobce „po celé žalované období věděl,
že mu vzniká škoda tím, že nemohl nastoupit do zaměstnání, a věděl i to, kdo za
tuto škodu odpovídá“, přičemž tvrzení žalobce o tom, že teprve z rozhodnutí
Krajského soudu v Plzni (jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby žalobce o určení,
že jeho pracovní poměr u žalované trvá), které nabylo právní moci 27.9.2002, se
dozvěděl, že mu vinou žalované vznikla škoda, „považuje soud za nepřijatelné a
s ohledem na promlčecí dobu ze strany žalobce za účelové“. Protože žalobce
podal žalobu u soudu prvního stupně až dne 8.9.2004 a žalovaný vznesl námitku
promlčení, nelze žalobci požadovaný nárok na náhradu škody přiznat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.6.2005 č.j. 10 Co
221/2005-35 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.259,- Kč k
rukám zástupce JUDr. M. Z. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná dala
žalobci dne 21.1.1993 výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák práce
a dne 11.3.1993 s ním okamžitě zrušila pracovní poměr a že rozhodnutím soudu v
roce 1994 bylo určeno, že toto okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné;
dalším rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20.10.1995 sp. zn. 10 Co 287/95
byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že žaloba o neplatnost výpovědi ze dne
21.1.1993 byla zamítnuta, a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.1997 sp.
zn 2 Cdon 195/97 bylo zamítnuto dovolání žalobce proti tomuto rozsudku
krajského soudu. Podle názoru odvolacího soudu se tedy žalobce „nejpozději dne
30.9.1997, kdy byl jeho právnímu zástupci doručen rozsudek Nejvyššího soudu,
dozvěděl, že jeho pracovní poměr skončil výpovědí uplynutím výpovědní doby
30.4.1993“, a „od tohoto dne, tj. od 30.9.1997 je nutno počítat dvouletou
subjektivní promlčecí dobu pro uplatnění náhrady škody, která žalobci vznikla
tím, že potvrzení o zaměstnání bylo žalovaným vystaveno až 22.7.1994“. Protože
předmětný nárok na náhradu škody měl být u soudu uplatněn „nejpozději do
30.9.1999“, avšak žaloba v této věci byla podána až 8.9.2004, přisvědčil
odvolací soud soudu prvního stupně, že nárok žalobce je promlčen.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že „v jeho
případě došlo k nestandardnímu ukončování pracovního poměru, přičemž došlo k
porušení zákonných předpisů ze strany zaměstnavatele“. Žalobce proto podal
„několik“ žalob, avšak v žádném případě nebyl úspěšný. Podle jeho názoru podal
předmětnou žalobu o náhradu škody, která „mu byla způsobena žalovanou stranou
úmyslně“, ještě „před uplynutím promlčecí lhůty“, a to „ve lhůtě dvou let od
rozsudku Krajského soudu č.j. 13 Co 422/2002, kterým byla s konečnou platností
zamítnuta žaloba na určení trvání pracovního poměru“. Do té doby podle jeho
mínění „nebylo možné přesně vyčíslit škodu, jelikož v případě úspěchu při
projednávání neplatnosti skončení pracovního poměru by měl nárok na náhradu
mzdy za období určené soudem nebo ze zákona“. Žalobce má zato, že „postupem
žalované a v některém případě neobjektivním posouzením soudu byla porušena
základní práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod“. Navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby „věc vrátil k
novému projednání“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalované (jejích
právních předchůdců) od roku 1951. Dopisem ze dne 21.1.1993 žalovaná dala
žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák.
práce a ještě před uplynutím výpovědní doby (která činila 3 měsíce a skončila
dnem 30.4.1993) dopisem ze dne 11.3.1993 se žalobcem okamžitě zrušila pracovní
poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce; platnost obou
rozvázání pracovního poměru žalobce postupně napadl žalobami, žalovaná mu zatím
potvrzení o zaměstnání nevydala. Podle přípisu L. ú. m. J. ze dne 1.7.1993 se
žalobce u tohoto subjektu „ucházel o zaměstnání“, avšak „přes potřebu obsadit
potřebnou funkci na ústředí L. ú. nebylo a není možno jeho žádosti vyhovět pro
nepředložení potvrzení o ukončení pracovního poměru u předchozího
zaměstnavatele“. Dne 22.7.1994 žalovaná vyhotovila pro žalobce potvrzení o
zaměstnání, které bylo žalobci doručeno dne 1.8.1994. Žalobce se žalobou
podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 8.9.2004 domáhá, aby mu
žalovaná nahradila škodu, která mu měla být způsobena tím, že nebyl přijat do
pracovního poměru k novému zaměstnavateli – L. ú. (M. l.) m. J., protože mu
žalovaná ke dni 30.4.1993 (kdy uplynula výpovědní doba odvíjející se od výše
zmíněné výpovědi) nevydala potvrzení o zaměstnání, a která měla spočívat v
ušlém výdělku za období od 1.5.1993 do 31.7.1994, kterého by žalobce dosáhl,
„kdyby byl zaměstnán u M. l. J.“. Žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku
promlčení.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – řešil právní otázku promlčení nároku na náhradu škody, která
nespočívala ve škodě na zdraví. Uvedená právní otázka dosud nebyla v
rozhodování odvolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené
otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje
napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po
právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.
provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České
republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že
žalobcem tvrzená škoda vznikla v období od 1.5.1993 do 31.7.1994 - podle zákona
č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.5.1994 a do 31.8.1994
(tj. přede dnem, kdy nabyl účinnost zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a
doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl
uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne,
jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém
případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo
mohlo být uplatněno poprvé.
Podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu
škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda
vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí,
nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti
let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o
škodu na zdraví.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v
zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva
oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však
být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu
námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však
prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně)
určen ustanovením § 262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode
dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen
objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“). Běh
promlčecí lhůty tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit,
jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující,
zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala
(nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o
objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních
skutečností popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni
vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z
odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, u níž je směrodatný subjektivně
určený počátek. Počátek běhu promlčecí doby se tu odvíjí ode dne, kdy se
poškozený dověděl o škodě a o odpovědné osobě. Obě dvě promlčecí lhůty
(objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně
však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží
obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným
uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží
i druhá promlčecí lhůta. Výjimku z tohoto pravidla představuje nárok na náhradu
škody na zdraví (zejména při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání), k jehož
uplatnění je stanovena pouze subjektivní lhůta; subjektivní počátek promlčecí
doby je tu dán především povahou práva na náhradu škody na zdraví, neboť
následky vlastní škodní události se mohou projevit (a také se velmi často
projevují) se značným časovým odstupem.
Odvolací soud, který při posuzování otázky promlčení – jak se podává z
odůvodnění jeho rozsudku - zkoumal pouze „dvouletou subjektivní promlčecí
dobu“ (počátek běhu promlčecí lhůty kladl ke dni 30.9.1997, kdy se žalobce
dověděl o konečném výsledku řízení o neplatnost výpovědi ze dne 21.1.1993),
však ve svých úvahách opominul, že předmětem řízení není náhrada škody na
zdraví, nýbrž – jak sám zdůrazňuje – „náhrada škody, která žalobci vznikla tím,
že potvrzení o zaměstnání bylo žalovaným vystaveno až 22.7.1994“. Za tohoto
stavu proto bylo třeba zabývat se nejen tím, zda nárok žalobce byl uplatněn v
subjektivní lhůtě, nýbrž především tím, zda k jeho uplatnění došlo v rámci
lhůty objektivní, která - s ohledem na to, že je delší než subjektivní lhůta –
představuje z hlediska promlčení nároku na náhradu škody nejzazší mez, kterou
nelze v žádném případě překročit.
Objektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody - jak plyne z
ustanovení § 263 odst. 3 věty druhé zák. práce - činí tři roky, respektive 10
let u škod způsobených úmyslně, a běží ode dne, kdy došlo k události, z níž
škoda vznikla. Pro počátek běhu této lhůty není významné, kdy se poškozený o
škodné události dověděl; rozhodující z tohoto hlediska je pouze skutečnost, kdy
objektivně - nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka
odpovědnostního vztahu - došlo k události, která byla příčinou vzniku škody.
Protože podstatou institutu promlčení je oslabení možnosti přiznání nároku
soudem, protože nebyl uplatněn ve stanovené lhůtě (srov. § 261 odst. 1 větu
první zák. práce), je pojmově vyloučeno, aby běh objektivní promlčecí lhůty
mohl započít ještě předtím, než vznikl (mohl vzniknout) - a než mohl být
uplatněn před soudem - samotný nárok na náhradu škody. Jestliže tedy je vznik
nároku na náhradu škody odvíjen od porušení právní povinnosti, nelze okamžik
porušení právní povinnosti (jako kupř. v posuzované věci nevydání potvrzení o
zaměstnání při skončení pracovního poměru) ztotožňovat s „událostí, z níž škoda
vznikla“, neboť důsledkem porušení právní povinnosti ještě nemusí být (a často
ani nebývá) vznik škody a vznik nároku, jako právní možnosti uplatnit své
subjektivní právo, t.j domáhat se právní ochrany jeho realizace. Událostí, z
níž škoda vznikla (§ 263 odst.3 věta druhá zák. práce) je tedy třeba rozumět
nejen porušení právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním, který posléze vedl ke vzniku škody, ale i vznik škody
samotné. Z uvedeného vyplývá, že počátek běhu objektivní promlčecí lhůty je
třeba vztáhnout ke dni, kdy by obecně každý mohl vzniklé subjektivní právo
uplatnit poprvé, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata).
V posuzovaném případě žalobce odůvodnil svůj požadavek na náhradu škody tím, že
žalovaná porušila svoji právní povinnost vydat mu při skončení pracovního
poměru dne 30.4.1994 potvrzení o zaměstnání. Protože zákoník práce a ani jiné
pracovněprávní předpisy nezakazují zaměstnavateli přijmout do pracovního poměru
fyzickou osobu, která mu nepředloží potvrzení o zaměstnání vystavené jejím
předchozím zaměstnavatelem, nelze uvedené porušení povinnosti podle ustanovení
§ 60 odst. 2 zák. práce samo o sobě považovat za událost, z níž žalobci škoda
vznikla ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 části druhé věty před středníkem
zák. práce. Je jistě mimo pochybnost, že nesplní-li zaměstnavatel povinnost
vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání,
odpovídá mu za škodu tím vzniklou podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce.
Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci nahradit, může spočívat též
v ušlém výdělku zaměstnance u jiného zaměstnavatele, jestliže s ním tento
zaměstnavatel odmítl bez předložení potvrzení o zaměstnání uzavřít pracovní
smlouvu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.3.2003 sp.
zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003, pod č.
59).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že počátek běhu promlčecí lhůty je
třeba klást ke dni, kdy L. ú. m. J. - jak v potvrzení ze dne 1.7.1993 uvádí -
„přes potřebu obsadit potřebnou funkci na ústředí L. ú.“ nepřijal žalobce do
pracovního poměru „pro nepředložení potvrzení o ukončení pracovního poměru u
předchozího zaměstnavatele“. I když nebyl přesně zjišťován den, kdy žalobce
nebyl z uvedené příčiny po dni 30.4.1993 (kdy skončil původní pracovní poměr)
přijat do nového zaměstnání, je nepochybné, že nejpozději do 1.7.1993 došlo k
události, z níž škoda vznikla. Protože již tehdy vznikl základ nároku na
náhradu škody, započal tím běh objektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §
262 odst. 1 zák. práce, neboť již tehdy mohlo být právo na náhradu škody
uplatněno poprvé bez zřetele k tomu, zda žalobce vedl spory o neplatnost
výpovědi, resp. o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Protože
nejde o případ náhrady škody na zdraví, kdy se promlčují pouze jednotlivé
splátky, je třeba dále uzavřít, že uplynutím posledního dne tříleté objektivní
promlčecí lhůty dne 1.7.1996 (resp. dnem 1.7.2003, kdyby – jak namítá žalobce v
dovolání – škoda „mu byla způsobena žalovanou stranou úmyslně“) se promlčel
základ uplatněného nároku na náhradu škody, a tím také celý nárok na případné
další splátky, kdyby v budoucnu přicházely v úvahu. Protože žaloba v této věci
byla podána u soudu prvního stupně až dne 8.9.2004, je závěr odvolacího soudu
„o promlčení nároku žalobce“ – byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech –
správný.
Odvolací soud však založil své zamítavé rozhodnutí na stanovisku, že nebyla
dodržena subjektivní promlčecí lhůta. Žalobce, který své dovolací námitky
směřuje právě do tohoto závěru, však ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k
tomu, že z hlediska vědomosti poškozeného o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo
za ni odpovídá, která je rozhodující pro počátek běhu dvouleté subjektivní
promlčecí lhůty (§ 263 odst. 3 věty první zák. práce), je významné, aby oba
uvedené předpoklady byly splněny kumulativně. O tom, kdo za škodu odpovídá, se
poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení
odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové
okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její
rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v
penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na
základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva (nároku) na
náhradu škody, jehož se účastník občanského soudního řízení dovolal, žalobu
zamítne i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu
nebo výše škody (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26.4.1983,
Sc 2/83, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 29,
ročník 1983). Při zkoumání, kdy se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít
o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby
skutkové okolnosti, kterými zaměstnanec disponuje, byly způsobilé takový závěr
o možném vzniku škody a možné odpovědnosti zaměstnavatele učinit.
Z tohoto pohledu tedy není pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí
lhůty k uplatnění předmětného nároku žalobce na náhradu škody významné, kdy si
žalobce (jako poškozený) na základě skutkových okolností, o nichž již dříve
věděl, utvořil na základě výsledků jím iniciovaných soudních sporů (o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 11.3.1993, o
neplatnost rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 30.4.1993 a o určení
trvání pracovního poměru žalobce u žalované), které trvaly až do roku 2002,
právní názor o důvodnosti a výši svého nároku do té míry, aby bylo možné
„přesně vyčíslit škodu“, anebo do jaké míry je schopen uvedené skutkové
okolnosti prokázat v případném soudním řízení. Rozhodující je, že žalobce,
který již přede dnem 1.7.1993 věděl, že nebyl přijat do pracovního poměru k
novému zaměstnavateli proto, že mu předchozí zaměstnavatel v rozporu se zákonem
nevydal potvrzení o zaměstnání, nemohl mít po tomto datu pochybnosti o tom, že
mu bude vznikat škoda (že je dán základ nároku) v podobě ušlého výdělku,
kterého by byl dosáhl, „kdyby byl zaměstnán u M. l. J.“, a že subjektem, který
za škodu odpovídá, je žalovaná. Protože škoda na ušlé mzdě má povahu postupně
vznikajícího opětovného plnění („splátek“), které vznikají postupně po dobu, po
kterou trvají předpoklady odpovědnostního vztahu, dověděl se žalobce (za
stavu, kdy věděl, kdo za škodu odpovídá) vždy po uplynutí jednotlivých měsíců
období od 1.5.1993 do 31.7.1994, že mu vznikla další dílčí škoda ve výši mzdy,
kterou by jinak obdržel, kdyby měl k dispozici potvrzení o zaměstnání.
Subjektivní promlčecí lhůta by za této situace uplynula vždy po uplynutí dvou
let od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, za který nárok nově vznikl.
Výjimku tvoří nárok na náhradu škody za měsíc červenec 1994, kde by dvouletá
promlčecí lhůta skončila dne 1.8.1996; protože však – jak uvedeno výše - platí,
že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty,
tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní, skončil by v tomto
případě běh subjektivní promlčecí lhůty shodně s se skončením objektivní
promlčecí lhůty, tedy dnem 1.7.1996.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
věcně správný, a protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu