25 Cdo 2891/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně D. B., zastoupené advokátem, proti žalované N. Ž., o. p. s, o
8.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn.
13 C 828/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 29. března 2007, č. j. 9 Co 926/2006-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
péče při léčbě její pravé dolní končetiny, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví je podle ust. §
106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 3. 12.
1999 dostavila do zdravotnického zařízení žalované se zraněním pravé dolní
končetiny, ošetřil ji MUDr. M. K. přiložením sádrové dlahy. Pro přetrvávající
potíže byla žalobkyně dne 4. 12. 1999 operována a protože hojení rány probíhalo
pomalu a komplikovaně, byla žalobkyně v dubnu a květnu 2000 vyšetřena
ortopedem a bylo jí doporučeno trvalé operativní znehybnění kloubu (atrodéza),
jež byla provedena 27. 6. 2000. Poslední operaci žalobkyně absolvovala dne 19.
7. 2001. Protože se žalobkyně domnívala, že za vzniklou újmu na zdraví jí
odpovídá MUDr. K., který nesprávně stanovil diagnózu a následně odkládal
operaci, podala dne 15. 9. 2001 na Okresním státním zastupitelství v L. „Žalobu
z důvodů zanedbání a neodborné léčby p. dr. K.“. MUDr. K. byl rozsudkem
Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 12. 2004, č. j. 4 T 542/2004-190, zproštěn
obžaloby. Soud dovodil, že žalobkyně nejpozději dne 15. 9. 2001, kdy sepsala
podání adresované Okresnímu státnímu zastupitelství v L., v němž požadovala po
MUDr. K. odškodnění 100.000,- Kč, věděla, že jí byla způsobena bolest a ztíženo
společenské uplatnění, i o tom, že jí újmu způsobil MUDr. K., zaměstnanec
žalované. Žaloba byla podána dne 29. 6. 2005, tedy až po uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby. Soud nepřisvědčil žalobkyni, že se dozvěděla o
odpovědném subjektu až 18. 4. 2005, kdy se její právní zástupce seznámil s
obsahem trestního spisu. O odpovědném subjektu se totiž poškozená dozví tehdy,
když získá vědomost o těch rozhodných skutkových okolnostech, které umožňují
odpovědný subjekt označit. Chybné právní posouzení těchto okolností není z
hlediska počátku běhu promlčecí doby rozhodné.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 3.
2007, č. j. 9 Co 926/2006-81, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. K námitkám v odvolání
uvedl, že žalobkyně již v průběhu roku 2000 získala povědomost o tom, že
lékařská péče, která jí byla poskytnuta, nebyla zcela v souladu se současnými
poznatky lékařské vědy (lege artis), což ji vedlo k tomu, že podala na Okresním
státním zastupitelství v L. „Žalobu z důvodu zanedbání a neodborné léčby p. dr.
K.“. Již tato formulace svědčí o tom, že žalobkyně byla přesvědčena, že tento
lékař při jejím ošetřování zanedbal její péči a léčil ji neodborně, a již v
tomto podání vyčíslila výši škody. Nelze přijmout argument, že konkrétní
povědomost o škodě a o tom, jakým konkrétním pochybením jí byla škoda při
poskytnutí lékařské péče způsobena, se dozvěděla až z lékařských posudků
vypracovaných v rámci trestního řízení, neboť není třeba, aby poškozený přesně
a odborně vylíčil v žalobě pochybení při poskytnutí lékařské péče. Rovněž nelze
přisvědčit žalobkyni, že se teprve z rozsudku trestního soudu dozvěděla, že
odpovědným subjektem není MUDr. K., nýbrž žalovaná. V rámci trestního řízení
nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby, protože žalovaná neměla postavení
poškozeného, a vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení a vady řízení ve smyslu ust. § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu označila otázku
počátku běhu subjektivní promlčecí doby v případě škody způsobené na zdraví.
Odvolacímu soudu vytýká, že tuto otázku řeší v rozporu s hmotným právem a
judikaturou. Poukazuje na to, že se nesprávně domnívala, že odpovědným
subjektem je MUDr. K., který však jako zaměstnanec žalované odpovídat nemohl, a
nevěděla, že ve skutečnosti jí za škodu odpovídá žalovaná. Pokud tedy k 15. 9.
2001 nevěděla, kdo jí za škodu odpovídá, nemohla tohoto dne začít plynout
subjektivní promlčecí doba ve smyslu ust. § 106 odst. 1 obč. zák. Rozhodnou
skutkovou okolností zakládající odpovědnost žalované za poškození zdraví
žalobkyně bylo nesešití tibiofibulární syndesmosy, tedy vazivového spojení mezi
kostí holenní a lýtkovou, přičemž o této rozhodné skutkové okolnosti se
žalobkyně dozvěděla až dne 18. 4. 2005 z revizního znaleckého posudku
vypracovaného v rámci trestního řízení. Nesouhlasí s názorem, že chybné právní
posouzení osoby škůdce není z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby
rozhodné. Dále namítá, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí se
nezabýval rozhodnými skutkovými okolnostmi, jež zakládají nárok na náhradu
škody, a odvolací soud se dopustil vady řízení, když rozsudek soudu prvního
stupně pro nepřezkoumatelnost nezrušil. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se nelze ztotožnit s názorem
žalobkyně, že rozhodné skutkové okolnosti zakládající odpovědnost žalované se
dověděla až dne 18. 4. 2005 z revizního znaleckého posudku. O vzniklé škodě
měla vědomost již v době, kdy podávala trestní oznámení na ošetřujícího lékaře.
Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní
právní význam otázky vymezení rozhodných skutkových okolností pro stanovení
počátku běhu subjektivní promlčení doby k uplatnění nároku na náhradu škody na
zdraví, neboť tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem na obdobném skutkovém
základě řešena. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne
29. 3. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních
předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 –
srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva
roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro
uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo
za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Jak již dříve dovodila
judikatura, o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví,
jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě
konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které
jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit.
Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými
poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde
tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby). Vědomost
poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého
podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na
základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil
právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo
210/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo
2423/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo
871/2002). Jestliže žalobkyně věděla, že příčinou poškození jejího zdraví byl
postup lékaře, pracujícího v nemocnici, v níž byla po úrazu ošetřena, měla
vědomost právě o těch skutkových okolnostech, jež umožňují učinit právní závěr
o subjektu odpovědném za škodu.
Nelze přisvědčit názoru v dovolání, že teprve z revizního znaleckého posudku
vypracovaného v rámci trestního řízení se žalobkyně dozvěděla rozhodné skutkové
okolnosti zakládající odpovědnost žalované, tedy to, že příčinou poškození
jejího zdraví bylo nesešití tibiofibulární syndemnosy mezi kostí holenní a
lýtkovou. Z hlediska ust. § 106 odst. 1 obč. zák. není totiž rozhodující, kdy
se poškozený dozví o tom, jakým konkrétním úkonem či opomenutím bylo poškozeno
jeho zdraví, tedy kdy je po odborné stránce objasněno, které konkrétní
pochybení zdravotnického personálu při ošetření či zákroku způsobilo škodlivý
následek, za nějž je požadována náhrada; stačí vědomost, že zákrok ošetřujícího
lékaře byl příčinou poškození jeho zdraví.
Námitka vady řízení před odvolacím soudem v souvislosti s nepřezkoumatelností
rozsudku soudu prvního stupně není důvodná. Skutkové zjištění ohledně počátku
běhu subjektivní promlčecí doby soud čerpal ze spisu Okresního soudu v L. sp.
zn. 4 T 542/2004, konkrétně z podání žalobkyně nazvaného „Žaloba z důvodu
zanedbání a neodborné léčby p. dr. K.“, a z tohoto pohledu nelze vytknout
nepřezkoumatelnost rozhodnutí ústící ve vadu řízení, která by měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud jde o námitku nedostatku skutkových
zjištění o okolnostech, jež zakládají nárok na náhradu škody, lze poukázat na
ustálenou judikaturu, podle níž soud z důvodu promlčení zamítne žalobu i v
případě, že zatím není prokázána odpovědnost žalovaného za škodu nebo výše
škody (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 29/1983).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1a § 150 o. s. ř. s tím, že žalované nebyla
přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, a to ze stejných důvodů jako v
odvolacím řízení. Zaplacení náhrady nákladů řízení by pro žalobkyni znamenalo
mnohem citelnější zásah do majetkové sféry, než ztráta, kterou v řízení úspěšná
žalovaná při aplikaci § 150 o. s. ř. utrpí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu