30 Cdo 2407/2017-70
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. N.,
narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 19 C 76/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 19. 10. 2016, č. j. 69 Co 303/2016-53, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 69 Co 303/2016-53,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 4. 2016, č. j. 19 C
76/2015-32, se v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů
řízení před těmito soudy, zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá jednak náhrady nákladů řízení
v celkové výši 60 200 Kč s příslušenstvím, které vynaložil v, dle svých
tvrzení, nezákonně nařízené exekuci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod
sp. zn. 152 EXE 1693/2012, jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši
300 000 Kč, a to v souvislosti s nesprávným úředním postupem při doručování
elektronického platebního rozkazu v řízení vedeném před Obvodním soudem pro
Prahu 7 pod sp. zn. 15 EC 2/2012, dále v souvislosti s již označenou nezákonně
nařízenou exekucí, jakož i s její nepřiměřenou délkou.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
21. 4. 2016, č. j. 19 C 76/2015-32, žalobu o zaplacení částky 60 200 Kč s
příslušenstvím a o zaplacení částky 300 000 Kč zamítl (výrok I) a uložil
žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč
(výrok II).
3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že žalobce uvedené nároky
uplatnil dne 22. 8. 2014 u žalované, která konstatovala, že při doručování
elektronického platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 1.
2012, č. j. 15 EC 2/2012-10, došlo k administrativnímu pochybení, jinak měla
žalobcovy nároky za nedůvodné. Soud prvního stupně dále zjistil, že na základě
označeného elektronického platebního rozkazu nařídil Obvodní soud pro Prahu 7
usnesením ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 152 EXE 1693/2012, exekuci na majetek
povinného a jejím provedením pověřil JUDr. Janu Škofovou, soudní exekutorku.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1.
2013, č. j. 14 Co 24/2013-19, zamítl. Proti tomuto usnesení žalobce následně
brojil dovoláním. Dne 11. 3. 2013 žalobce podal u obvodního soudu návrh na
zastavení exekuce, který byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 5.
2013, č. j. 152 EXE 1693/2012-23, zamítnut. K podanému odvolání žalobce však
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2014, č. j. 14 Co 168/2014-84,
napadené rozhodnutí obvodního soudu změnil a nařízenou exekuci zastavil; toto
usnesení nabylo první moci dne 28. 7. 2014.
4. Z hlediska právního hodnocení soud prvního stupně shledal předně
existenci nesprávného úředního postupu v řízení vedeném před Obvodním soudem
pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 EC 2/2012, jenž spočíval „ve špatném doručování
elektronického platebního rozkazu“, dále nezákonnost rozhodnutí Obvodního soudu
pro Prahu 7 ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 152 EXE 1693/2012, o nařízení exekuce, a
konečně i nepřiměřenou délku tohoto exekučního řízení. Měl však za to, že
žalobce neprokázal vznik škody, kterou uplatňoval v celkové částce 60 200 Kč s
příslušenstvím a která se skládala z jednotlivých právních porad, konzultací,
sepisování podání, jejich tisku a dopravy k soudu, a v tomto rozsahu žalobu
proto zamítl. Co do uplatněné částky 300 000 Kč s příslušenstvím měl soud
prvního stupně za to, že není namístě poskytnutí peněžitého zadostiučinění a že
přiměřenou je satisfakce, které se žalobci dostalo ve stanovisku žalované.
rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o
náhradě nákladů řízení tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává
(výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího
soudu).
6. Odvolací soud skutkový stav nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu
prvního stupně, podle něhož v nalézacím řízení vedeném před Obvodním soudem pro
Prahu 7 pod sp. zn. 15 EC 2/2012 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, za který
se však žalobci již dostalo přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování
porušení práva, jež mu poskytla žalovaná. Odvolací soud se však neztotožnil se
soudem prvního stupně v hodnocení, zda je dán odpovědnostní titul spočívající v
nezákonném nařízení exekuce proti žalobci. Odvolací soud měl za to, že exekuce
„byla nařízena správně“, což mělo vyplývat z toho, že usnesení o nařízení
exekuce bylo městským soudem potvrzeno, nabylo právní moci a nebylo později
zrušeno. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2014, č. j. 14 Co
168/2014-84, došlo pouze k zastavení exekuce, nikoliv ke zrušení usnesení o
jejím nařízení. Konečně odvolací soud neshledal, že by byla dána existence
nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce exekučního
řízení. Podle odvolacího soudu exekuční řízení trvalo dva roky a nebyly v něm
zjištěny žádné prodlevy na straně soudu či soudního exekutora. I s ohledem na
množství návrhů, které žalobce v řízení činil, lze tak podle odvolacího soudu
jeho délku hodnotit jako přiměřenou. Na tomto základě odvolací soud napadené
rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné ve výroku o věci samé
potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním.
Pokládá v něm celkem jedenáct otázek, přičemž u sedmi z nich má jít o otázky
dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené. Tímto způsobem žalobce
vymezil předpoklad přípustnosti u otázek: zda částka 10 000 Kč vynaložená na
vypracování dovolání může být považována za škodu, zda exekuční řízení
prováděné „podle nezákonného exekučního titulu je zákonné“, zda i exekuční
řízení musí nějakou dobu trvat, zda nezastoupený účastník řízení, které bylo
zastaveno, má právo na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu, zda a jak je třeba náklady účastníka řízení prokazovat, zda
a jak vypořádávají hotové výdaje účastníka, a konečně zda odepření
zadostiučinění s odkazem na časovou náročnost řízení a chování poškozeného není
v rozporu s dobrými mravy. Dále žalobce v dovolání formuluje tři otázky, při
jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to: zda lze účastníkovi řízení přičítat „procesní kroky“ vedoucí k
zastavení nezákonně vedené exekuce, zda lze dopad řízení na život žalobce
odškodnit zadostiučiněním podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a zda je napadený
rozsudek přezkoumatelný v části, v níž hodnotí dopad nezákonné exekuce na život
žalobce. Konečně žalobce pokládá otázku, zda posouzení vlivu nezákonně vedeného
řízení na osobní a rodinnou sféru žalobce je otázkou skutkovou či právní; v
tomto případě však žalobce předpoklad přípustnosti vůbec nevymezuje.
9. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, když žalobce
12. Ohledně otázky, zda posouzení vlivu nezákonně vedeného řízení na
osobní a rodinnou sféru žalobce je otázkou skutkovou či právní, trpí dovolání
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání
pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti
dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), což žalobce v uvedeném
případě neučinil.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
16. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.
2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31.
5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy
odvolací soud rozhodoval rovněž o požadavku žalobce na náhradu škody v celkové
výši 60 200 Kč, který se skládá z částky 10 000 Kč vynaložené na vypracování
dovolání, z částky 200 Kč vynaložené na kopie dokumentů, jejich ověřování,
zajištění tisku a dopravu podání s návrhem na zastavení exekuce soudu, jakož i
z dalších žalobcem nespecifikovaných nákladů v úhrnné výši 50 000 Kč. V
uvedeném rozsahu není dovolání žalobce přípustné s ohledem na ustanovení § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně těchto nároků bylo odvolacím soudem
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím svou výší částku 50 000 Kč. Z toho
důvodu nemohl dovolací soud ani přihlédnout k dovolacím námitkám, které se k
daným nárokům upínají.
17. Dále se proto dovolací soud zabýval přípustností dovolání v rozsahu,
v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku žalobce na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč.
18. Dovolání je přípustné pro řešení otázky existence nezákonného
rozhodnutí (nezákonně nařízené exekuce) jako předpokladu odpovědnosti státu za
nemajetkovou újmu, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. S ohledem na skutečnost, že k nařízení exekuce došlo usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 152 EXE 1693/2012,
posuzoval Nejvyšší soud věc podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen
„OdpŠk“.
21. Dle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za
škodu, která byla způsobena
a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení,
v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním,
b) nesprávným úředním postupem.
22. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán
(odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez
ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno
nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o
případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem
stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k
ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný
prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný
procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení
soudního, správního nebo jiného právního řízení (odst. 3).
23. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
279/2012, uvedl, že titulem odpovědnosti státu za škodu může být pravomocné
usnesení o nařízení exekuce, bylo-li pro nezákonnost změněno nebo zrušeno. Ke
stejnému závěru dospěl dovolací soud rovněž v rozsudku ze dne 10. 2. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 2485/2013.
24. V rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, pak Nejvyšší soud
konstatoval, že zákon primárně počítá s tím, že pravomocné rozhodnutí bude
zrušeno na základě některého z mimořádných opravných prostředků, zatímco
odstavec druhý ust. § 8 OdpŠk stanoví výjimku z tohoto pravidla v případě
předběžně vykonatelných rozhodnutí. Existují však i výjimečné případy, kdy je
nezákonnost rozhodnutí konstatována v jiném řízení než v řízení o mimořádném
opravném prostředku, případně kdy k odklizení nezákonného rozhodnutí vůbec
nedojde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2150/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo
5631/2015).
25. Pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně
zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li
tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže
původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení
o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo
dosud vykonatelným [srov. § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Tento názor
odpovídá účelu a logice zákonné úpravy a je také v souladu se závěry Ústavního
soudu projevenými již v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze
kterého vyplývá, že Ústavní soud není příznivcem „rigorózního lpění na
formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí“, naopak, splnění
podmínek odpovědnosti státu by mělo být posuzováno „v materiálním slova smyslu“.
26. V posuzované dospěl odvolací soud k závěru, že exekuce „byla
nařízena správně“, neboť usnesení obvodního soudu o nařízení exekuce ze dne 8.
8. 2012 bylo městským soudem potvrzeno, nabylo právní moci a nebylo později
zrušeno. Podle odvolacího soudu tak nebyl naplněn předpoklad odpovědnosti státu
spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk. Uvedený
názor však přehlíží, že v posuzované věci bylo usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 13. 6. 2014, č. j. 14 Co 168/2014-84, dne vyhověno návrhu žalobce
na zastavení exekuce a nařízená exekuce byla zastavena. Bylo tedy na odvolacím
soudu, aby zkoumal, z jakého důvodu k zastavení exekučního řízení došlo, a zda
má tato skutečnost vliv na zákonnost rozhodnutí o nařízení exekuce. Jestliže
odvolací soud takto nepostupoval, není jeho posouzení úplné, a tedy ani správné.
27. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými jinými
vadami řízení zatíženo bylo.
28. Žalobce uplatnil žalobou několik nároků na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu se samostatným skutkovým základem (za újmu vzniklou v
důsledku nesprávného úředního postupu v souvislosti s doručováním
elektronického platebního rozkazu, za újmu vzniklou nezákonně nařízenou
exekucí, a konečně za újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky exekučního
řízení), aniž by však bylo zřejmé, jakou výši zadostiučinění (z celkem
uplatněných 300 000 Kč) žalobce pro každý z těchto nároků požaduje. Tato
skutečnost činí žalobu neurčitou. Soud prvního stupně proto pochybil, když
žalobce nevyzval postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., aby specifikoval, zda a
případně jakého zadostiučinění se ve vztahu k uvedeným nárokům domáhá. Jelikož
odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015).
29. S ohledem na uvedené je napadené rozhodnutí nesprávné již co do
základu žalobou uplatněných nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Žalobcem vymezené otázky se přitom vztahují rovněž ke vzniku nemajetkové újmy a
výši požadovaného zadostiučinění. Předtím je však třeba posoudit, zda v
posuzovaných řízeních vedených před Obvodním soudem pro Prahu 7 (pod sp. zn. 15
EC 2/2012 a pod sp. zn. 152 EXE 1693/2012) došlo k tvrzeným nesprávným úředním
postupům a zda exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8.
8. 2012, sp. zn. 152 EXE 1693/2012, byla nezákonná. Následně je nutné posoudit,
zda v důsledku uvedených skutečností vznikly žalobci konkrétní nemajetkové
újmy, a teprve závěrem se lze zabývat otázkami formy a výše jejich odškodnění.
Dovolací soud se proto pro předčasnost nezabýval dalšími dovolacími námitkami
vymezenými žalobcem.
VI. Závěr
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu, v němž dovolání shledal přípustným (tedy ohledně nároků na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč) podle ustanovení § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujících nákladových výroků. Protože
se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu
prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba přistoupit k odstranění vad žaloby,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném
rozsahu a také ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
31. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby
postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění shora uvedené
vady žaloby. Soud prvního stupně tak v intencích závazného právního názoru
dovolacího soudu povede žalobce ke specifikaci, náhrady jaké nemajetkové újmy a
v jaké výši se domáhá: 1. ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu Obvodního
soudu pro Prahu 7 v řízení sp. zn. 15 EC 2/2012, 2. ve vztahu tvrzené k
nepřiměřené délce exekučního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 7
pod sp. zn. 152 EXE 1693/2012 a 3. ve vztahu k nezákonně nařízené exekuci
vedené před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 152 EXE 1693/2012, a tyto
nároky následně posoudí ve smyslu § 8 a § 13 odst. 1 OdpŠk.
32. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu