30 Cdo 5631/2015-242
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci
žalobců: a) M. V., b) M. V., obou zastoupených Mgr. Alešem Eppingerem,
advokátem se sídlem v Praze 1-Nové Město, Vodičkova 710/31, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o zaplacení 798 337,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 156/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015, č. j. 20 Co 175/2015-209, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, ve kterém napadá rozsudek odvolacího soudu v
části, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu ohledně nároku na náhradu
škody a nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů.
II. Dovolání se ve zbylém rozsahu odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se po žalované žalobou domáhali v záhlaví uvedené částky na
podkladě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
(dále též jako „OdpŠk“), přičemž částku 583 537,10 Kč žádali jako náhradu
škody, částku 120 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částku 94
840,54 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s vymáháním
těchto nároků. Uvedená škoda (resp. újma a náklady) jim měly vzniknout v
souvislosti s nesprávným postupem exekutora v exekuci vedené na jejich majetek,
jež byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 7. 2004, č.
j. 25 Nc 12966/2004-4, proti žalobci a) k vymožení pohledávky oprávněného,
jakož i nákladů oprávněného a nákladů exekuce. Exekutor dle názoru žalobců
postupoval nesprávně, když v rozporu se zásadou proporcionality a v rozporu s
dohodou se žalobcem a) nařídil dražbu nemovitosti žalobců, jež byla následně
zcizena za nízkou cenu. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu žádali žalobci s
odůvodněním, že celková délka exekučního řízení byla nepřiměřená.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 28 C
156/2014-182, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobcům částku ve výši 798 337,74 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované náklady řízení
600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám žalované (výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozhodl rozsudkem ze dne 11.
6. 2015, č. j. 20 Co 175/2015-209, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o
náhradě nákladů řízení rozsudek změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.
rozsudku odvolacího soudu).
4. Obvodní soud pro Prahu 2 měl za prokázané, že proti žalobci a) byla
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 7. 2004, sp. zn. 25 Nc
2966/2004, nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 274 973
Kč s příslušenstvím (20 % p. a. úrokem z prodlení od 1. 12. 1998 do zaplacení a
nákladů předcházejícího řízení ve výši 11 000 Kč), dále k vymožení nákladů
oprávněného a nákladů předmětné exekuce. Provedením exekuce byl pověřen soudní
exekutor JUDr. Josef Potoček. Toto usnesení bylo žalobci a) doručeno 3. 11. 2004. V mezidobí byly exekutorem činěny úkony směřující ke zjištění majetku
povinného. Soudním exekutorem pak byl vydán exekuční příkaz na nemovitost
žalobců (kterou měli ve společném jmění manželů) k provedení exekuce prodejem
nemovitostí. Současně byla se žalobcem uzavřena dohoda o splátkovém kalendáři. Od srpna 2006 do prosince 2011 nebyly ve věci činěny žádné procesní úkony. Vzhledem k ukončení činnosti soudního exekutora JUDr. Josefa Potočka byla soudu
dne 8. 12. 2011 doručena žádost o pověření nového soudního exekutora. Obvodní
soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 18. 1. 2012, č. j. 25 Nc 12966/2004-12,
pověřil provedením exekuce JUDr. Jana Fendrycha. Exekutor pak vzhledem k
poslední splátce žalobce a) v roce 2006 rozhodl o provedení exekuce prodejem
nemovitosti. Usnesením ze dne 15. 2. 2012 ustanovil soudní exekutor znalce
oboru ocenění nemovitostí a cena nemovitostí byla usnesením ze dne 28. 3. 2012
určena na částku 700 000 Kč. Dne 5. 5. 2012 soudní exekutor vydal dražební
vyhlášku. Po jejím doručení žalobci a) tento počal s exekutorem komunikovat s
tím, že zaplatí dluh ve výši 505 300 Kč do 30. 8. 2012. Dne 30. 5. 2012
zaplatil žalobce a) částku ve výši 80 000 Kč. Emailem ze dne 12. 6. 2012 bylo
ze strany exekutora sdělováno třetí osobě, že v exekučním řízení byla zcela
uhrazena jistina a náklady exekuce a dražba byla z tohoto důvodu odložena. Ve
věci bylo nařízeno dražební jednání na den 13. 7. 2012, které bylo z důvodu
odvolání žalobce a) proti dražební vyhlášce odročeno. Podané odvolání žalobce
a) neodůvodnil a nedoplnil (tak jak avizoval). Městský soud v Praze pak
usnesením ze dne 1. 8. 2012, č. j. 16 Co 269/2012, usnesení soudního exekutora
ze dne 15. 5. 2012, č. j. 132 Ex 8536/09-34-ZI (usnesení o dražební vyhlášce),
potvrdil jako věcně správné. Dne 10. 10. 2012 exekutor nařídil dražební jednání
na den 30. 11. 2012. Exekutor dne 12. 11. 2012 zprávou sms sdělil žalobci a),
že dlužná částka činí 420 563 Kč. Dne 28. 11. 2012 uhradil žalobce a) částku ve
výši 220 000 Kč. Dne 30. 11. 2012 se konalo dražební jednání a bylo vydáno
usnesení o příklepu. Nemovitost byla vydražena za částku 466 667 Kč, tj. za
nejnižší podání. Dne 11. 12. 2012 žalobce a) uhradil v rámci exekuce částku ve
výši 200 000 Kč. Dne 19. 2. 2013 vydal exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce
ve výši 130 692,10 Kč. Usnesením ze dne 20. 2. 2013 bylo rozhodnuto o
uspokojení pohledávky soudního exekutora JUDr. Fendrycha ve výši 85 330,10 Kč. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal žalobce a) námitky. Usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 2013, č. j.
25 Nc 12966/2004-22, byl
příkaz k úhradě ze dne 19. 2. 2013, č. j. 132 Ex 28536/09-52, zrušen v části
určující odměnu soudního exekutora (výrok I.). Námitky žalobce a) proti výši
hotových výdajů soudního exekutora byly soudem zamítnuty (výrok II.). Dne 28. 5. 2013 oznámil exekutor ukončení exekuce, které bylo žalobci a) doručeno dne
29. 5. 2013. Žalobce a) ve věci podával stížnost proti postupu soudního
exekutora při výkonu exekuční činnosti k Exekutorské komoře České republiky. Ve
znaleckém posudku předloženém ze strany žalobců byla nemovitost oceněna na
částku 980 000 Kč. Výpis z účtu za leden 2012 pak prokazuje, že hotovost na
účtu žalobce a) se v tomto období pohybovala kolem 500 000 Kč.
5. Po stránce právní soud prvního stupně uzavřel, že nesprávnost
úředního postupu či vady úkonu při úředním postupu směřujícího k vydání
rozhodnutí, jež nacházelo svůj odraz v jeho obsahu, mohou být posuzovány toliko
z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Odpovědnost za škodu však představovat nemohou. Z provedeného dokazování a ze
samotných skutkových tvrzení žalobců vyplývá jediný závěr, a to o neexistenci
odpovědnostního titulu. Žalobce a) napadá nesprávnost postupu v exekučním
řízení v tom směru, že exekutor přistoupil k provedení exekuce prodejem
nemovitosti, ačkoliv měl žalobce v té době dostatek prostředků na účtu a
částečně plnil, a exekutor tedy volil nesprávný postup k vymožení pohledávky. Tento postup exekutora se však bezprostředně odrazil v rozhodnutí, tj. v
dražební vyhlášce, kterým rozhodl o tom, že v dražbě bude prodána nemovitost
žalobců k uspokojení pohledávky oprávněného. Toto rozhodnutí však nebylo pro
nezákonnost zrušeno či změněno, ale naopak bylo jako věcně správné potvrzeno
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012. Jelikož toto namítané
rozhodnutí nebylo pro nezákonnost změněno či zrušeno, což je podmínkou
zakotvenou v § 8 odst. 1OdpŠk, nemůže se jednat o rozhodnutí nezákonné. Podmínka odpovědnostního titulu, tedy existence nezákonného rozhodnutí, pro
nárok na náhradu škody nebyla naplněna. Pouze pro úplnost soud prvního stupně
poznamenal, že žalobce a) v exekučním řízení zvolil zcela laxní přístup, když v
rámci exekučního řízení mohl podat návrh na odklad exekuce, případně návrh na
zastavení exekuce, přičemž ani jeden z těchto procesních prostředků nevyužil. Žalobce a) ani v odvolání, které podal proti dražební vyhlášce, nebrojil proti
tomuto rozhodnutí dostatečně, když své odvolání nijak neodůvodnil ani
nedoplnil. I když soud prvního stupně shledal, že ohledně nároku na náhradu
škody nebyla splněna jedna ze základních podmínek stanovených v § 8 odst. 1
OdpŠk, provedl ve věci i další listinné důkazy (kromě exekučního spisu), které
dokreslily vzniklou situaci. Z těchto pak shledal, že žalobce měl dostatečný
prostor pro uhrazení vymáhané částky včetně nákladů exekučního řízení. Ze
strany exekutora mu byla poskytnuta lhůta k zaplacení dlužné částky do 30. 8. 2012, přičemž žalobce a) před sjednaným termínem, konkrétně dne 30. 5. 2012,
zaplatil pouze splátku 80 000 Kč. Další splátku pak uhradil až dne 28. 11. 2012, tedy dva dny před tím, než proběhlo dražební jednání nařízené na 30. 11. 2012, ačkoliv již dne 12. 11. 2012 byl sms zprávou od exekutora informován o
stálé existenci dluhu ve výši 420 563 Kč. Další splátku pak realizoval až 10. 12. 2012, tedy po konání dražby a vydání usnesení o příklepu. Také od roku 2006
do roku 2012 se žalobce a) v podstatě žádným způsobem nezajímal o to, zda
exekuční řízení vedené proti jeho osobě již skončilo z důvodu uhrazení dlužné
částky, nebo je stále vedeno. Sám žalobce a) uvedl, že poslední splátku učinil
na počátku roku 2006 a následně, do roku 2012, nebyl ze strany pověřeného
soudního exekutora ani kohokoliv jiného jakkoliv kontaktován.
Měl to být ovšem
žalobce a) jakožto povinná osoba, kdo ve věci svého exekučního řízení měl být
činným a zajímat se, zda byla dlužná částka skutečně plně uhrazena (navíc za
situace, kdy od exekutora neobdržel žádné oznámení o ukončení exekuce). Pokud
se jedná o nárok žalobce na nemajetkovou újmu, je nutné postupovat podle zásad
vyplývajících ze stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (pozn. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Počátek řízení pro žalobce je nutné odvíjet od doby, kdy se
žalobce dověděl, že je nařízena exekuce, tj. od okamžiku doručení usnesení o
jejím nařízení, k čemuž došlo dne 3. 11. 2004. Celkovou délku řízení je nutné
hodnotit bez období, kdy se žalobce domníval, že je exekuční řízení skončeno,
do doby opětovného vědomí o jeho vedení. Soud tedy v rámci celkové délky řízení
nezohledňoval dobu od počátku roku 2006 do ledna 2012. Pokud by byla brána
celková délka řízení 8 let a 7 měsíců, bylo by možné řízení posoudit jako
nepřiměřeně dlouhé, obzvláště byla-li zjištěna nečinnost soudního exekutora od
ledna 2008 do prosince 2012. Žalobce se ovšem týká pouze doba od 3. 11. 2004 do
ledna 2006 a dále pak od ledna 2012 do května 2013, což činí celkem 3 roky a 6
měsíců. Dobu, po kterou měl žalobce exekuční řízení za skončené, nebral soud v
potaz jako dobu, kdy mu mohla vznikat nemajetková újma, neboť o existenci
vedeného exekučního řízení neměl povědomí. V tomto období se také vyskytly
zjištěné průtahy, resp. v řízení nebyly činěny žádné procesní úkony. Po dobu,
kdy žalobce již opětovně věděl o probíhajícím exekučním řízení, k žádným
průtahům nedošlo. Ve věci byly činěny pravidelné úkony, nebyla shledána delší
doby nečinnosti a všechny úkony směřovaly k ukončení exekučního řízení
vymožením pohledávky. Tento typ sporu obecně nebývá spojen se skutkovou či
právní složitostí, avšak vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o provedení
exekuce prodejem nemovitostí, je s tímto typem nařízené exekuce spojeno delší
časové období, kdy musí být ustanoven znalec k ocenění nemovitosti a musí
proběhnout dražební jednání, což samozřejmě protáhne celkovou dobu řízení. Lze
tedy hovořit o určité procesní náročnosti. Ve věci bylo ze strany žalobců
podáno odvolání a námitky a s touto procesní obranou se pak musel vypořádat
Obvodní soud pro Prahu 9 (jako soud dohledový) a odvolací soud. Výkon
procesních práv nelze samozřejmě klást žalobcům k tíži, avšak nelze jej ani
přičítat k tíži žalované, neboť státní orgány se s těmito procesními prostředky
musely vypořádat. Význam řízení pro žalobce bylo nutné posoudit zohledněním
objektivních a subjektivních hledisek. Z objektivního hlediska bylo nutné vyjít
z toho, co bylo předmětem namítaného řízení, kdy je nutné konstatovat, že s
danou agendou ESLP obecně nespojuje zvýšený význam řízení, a není zde tedy
nutná zvláštní péče ze strany orgánů státu. Ze subjektivního pohledu bylo nutné
zkoumat, zda význam řízení pro žalobce byl v souladu s průběhem řízení a jeho
procesním chováním.
Jestliže žalobci tvrdili, že délka řízení pro ně byla
významnou a že nepřiměřenou délkou řízení byli poškozeni natolik, že by tomuto
poškození mělo odpovídat zaplacení nárokované částky, jejich procesní chování
tomu v daném řízení neodpovídalo. Žalobci v řízení nepůsobili tak, aby jej
urychlili, neboť nevyužili dostupných prostředků způsobilých odstranit tvrzené
prodlevy v řízení. Žalobci brojili pouze proti postupu exekutora až v samotné
fázi ukončení exekučního řízení. Tento fakt však soud nehodnotil k tíži
žalobců, neboť exekutor je povinen v řízení konat z úřední povinnosti, nikoliv
až na základě stížností účastníků. Zvýšený význam řízení pro žalobce však nelze
shledat, když se případně neodrazil právě v tomto možném procesním postupu. Zohlednit je možné též fakt, že od nalézacího řízení se vykonávací řízení liší
především účelem, jímž je vymožení exekučním titulem přiznaného plnění, které
nebylo dobrovolně splněno. Nešlo o řízení, kde by byl řešen spor účastníků, v
němž by bylo nalézáno, komu z účastníků právo svědčí, a ve kterém by účastníci
byli po dobu řízení vystaveni nejistotě ohledně výsledku řízení. Jde o řízení,
které má vést k vynucení již autoritativně přiznaného plnění od povinného, jenž
nalézací rozhodnutí nerespektuje. Žalobce a) tak svým jednáním mohl výrazně
ovlivnit délku trvání řízení tím, že by svou povinnost dobrovolně splnil. Žalobce a) však realizaci práva oprávněného svým postojem k plnění závazků
zkomplikoval, neboť se nezajímal, zda je exekuce ukončena, a nedodržel
sjednanou lhůtu pro plnění. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že v
řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk.
7. Odvolací soud uvedl, že exekuční řád ve znění účinném v rozhodné době
neukládal exekutorovi přednostní provedení exekuce přikázáním pohledávky,
srážkami ze mzdy či správou nemovitosti, ani výslovně nestanovil jeho povinnost
zvolit takový způsob exekuce, který není s ohledem na poměr závazku povinného a
cenu postiženého předmětu zřejmě nevhodným. Za použití § 52 odst. 1 exekučního
řádu lze připustit v exekučním řízení vedeném v rozhodné době přiměřenou
aplikaci § 264 odst. 1 o. s. ř. v jeho ustanoveních o nevhodnosti způsobu
výkonu pro nepoměr výše pohledávky a ceny postižené věci. Odvolací soud však
žalobcům v jejich přesvědčení o nepřiměřenosti způsobu provedení předmětné
exekuce s výší pohledávky oprávněného nepřisvědčil. Výše vymáhané pohledávky s
příslušenstvím do dne podání návrhu na nařízení exekuce (26. 7. 2004) činila
přes 300 000 Kč. Z obsahu exekutorského spisu se nepodává, že by byl zjištěn
jiný hodnotný majetek žalobce a), z něhož by mohla být takto vysoká pohledávka
uspokojena, třebaže exekutor prováděl v tomto směru běžné zjišťování a žalobce
sám ani netvrdí, že by v době zahájení exekuce měl takovou částku k dispozici. Vydáním exekučního příkazu postihujícího nemovitost (zemědělský pozemek) ze dne
18. 10. 2004 tak soudní exekutor neporušil žádnou zákonnou povinnost, ani
nepostihl majetek v poměru k výši vymáhané pohledávky v hodnotě zjevně
nepřiměřené. Obecná cena pozemku byla v exekučním řízení zjištěna ve výši 700
000 Kč a pozemek byl vydražen za 466 667 Kč. Žalobci se proti usnesení o ceně
pozemku ze dne 28. 3. 2012, jež jim bylo doručeno 12. 4. 2012, neodvolali. Za
této situace se nemohou dovolávat vyšší ceny pozemku ve smyslu svého znaleckého
posudku, neboť správnost pravomocného rozhodnutí o zjištění ceny prodávané
nemovitosti podle § 336a písm. c) o. s. ř. nemůže soud v náhradovém řízení
přezkoumávat (v této souvislosti odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2219/2011). Samotný exekuční příkaz na
prodej nemovitosti ze dne 18. 10. 2004 neměl za následek vlastní realizaci
tohoto prodeje, z něhož žalobci dovozují svou škodu. Bezprostředním důsledkem
tohoto příkazu bylo podle § 47 odst. 4 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 pouze speciální inhibitorium, tj. zákaz dispozice s exekučním příkazem
postiženým majetkem. Z obsahu exekutorského spisu se podává, že povinnému byly
původním exekutorem povoleny splátky, není však zřejmé, zda byly nastaveny
jejich konkrétní podmínky. Žalobce měl nicméně do ledna 2012, kdy po dlouhém
období nečinnosti exekutora Josefa Potočka převzal vedení exekuce exekutor
JUDr. Jan Fendrych, nadmíru dlouhý časový prostor k vyrovnání svého dluhu. Nepostaral-li se v tomto časovém rozmezí o plnou úhradu svého dluhu, nemůže se
s úspěchem dovolávat toho, že mu byla dalším postupem exekutora způsobena
majetková škoda, jelikož jí mohl vlastním jednáním zabránit. Důsledky laxního
přístupu k plnění jeho soudním rozhodnutím stanoveného závazku si musí žalobce
ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nést ve svých
poměrech sám.
Domněnka žalobce o skončení exekuce není nijak významná, neboť na
podkladě exekučního titulu věděl, či mohl bez obtíží zjistit, jakou částku ke
dni nařízení exekuce dlužil a jaká částka jím byla uhrazena. Za daného stavu
exekuce byl přístup nového soudního exekutora naopak benevolentní, jestliže
bylo žalobci umožněno uhradit dluh přesahující 500 000 Kč do 30. 8. 2012 s tím,
že si vyjedná u oprávněného prominutí dalšího úroku z prodlení. Žalobce ovšem
do uvedeného data uhradil pouze 80 000 Kč a s oprávněným se na prominutí úroku
z prodlení nedohodl. Žalobce tak stěží může soudnímu exekutorovi vytýkat
nerespektování jejich (v zásadě gentlemanské) dohody, když jí sám nedodržel, a
to ačkoliv tvrdí, že měl na svém účtu dostatek prostředků k plné úhradě dluhu. Soudní exekutor sdělil žalobci sms zprávou ze dne 12. 11. 2012, že dlužná
částka je 420 563 Kč, a žalobce uhradil dne 28. 11. 2012 jen 220 000 Kč. Nemohl
tedy být nijak překvapen tím, že se dražba dne 30. 11. 2012 uskutečnila. Jeho
následné plnění ve výši 200 000 Kč ze dne 11. 12. 2012 je pro úvahu o
nesprávném postupu exekutora bezvýznamným. Správný je též závěr soudu prvního
stupně, že tvrzený nesprávný úřední postup by se odrazil v jeho rozhodnutí o
dražbě (dražební vyhlášce ze dne 15. 5. 2012), které bylo odvolacím soudem jako
správné potvrzeno a nebylo ani následně zrušeno. Odpovědnost za škodu z
nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení (např. při
shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a
právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí. Vznik
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je pak podle § 8
odst. 1 OdpŠk zásadně vázán na zrušení pravomocného rozhodnutí jako nezákonného
na základě mimořádného opravného prostředku. Realizaci prodeje pozemku v dražbě
zavinil žalobce sám svým laxním přístupem k plnění svého dluhu, a na předmětný
nárok tak nelze vztáhnout žalobci zmíněné závěry Ústavního soudu. Odvolací soud
neshledal důvodným ani nárok žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Délka exekučního řízení, jež trvalo bezmála devět let, byla nepochybně
nepřiměřená a byla zapříčiněna dlouhodobou nečinností prvního pověřeného
exekutora. V řízení v tomto směru došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve
smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, což však žalobcům samo o sobě nárok na
zadostiučinění podle § 31a OdpŠk nezakládá. Zadostiučinění je satisfakcí za
nemajetkovou újmu, která spočívá ve stavu nejistoty, do něhož byl účastník
nepřiměřeně dlouhým trváním řízení uveden a v němž byl udržován. Soud prvního
stupně ovšem správně rozlišil mezi řízením nalézacím, ve kterém je účastník v
nejistotě ohledně výsledku, a řízením exekučním, jehož účelem je nucené
vymožení splnění povinnosti zpravidla uložené pravomocným a vykonatelným
soudním rozhodnutím, která nebyla dobrovolně splněna. Na straně povinného pak
lze stěží vznik nemajetkové újmy dovodit, neboť není v žádné nejistotě ohledně
výsledku řízení.
Nepřiměřená délka řízení, jež mu působí toliko odklad snížení
jeho majetkových hodnot, mu nemůže způsobit žádnou úzkost či obavu. Povinný
rovněž může délku exekučního řízení sám přímo ovlivnit splněním uložené
povinnosti. Presumpce vzniku nemajetkové újmy ve smyslu § 31a OdpŠk na straně
povinného v důsledku délky exekučního řízení by byla výkladem zákona ad
absurdum. Žalobci žádné subjektivní obtíže spojené s délkou exekučního řízení
ani teoreticky pociťovat nemohli, neboť jak v řízení opakovaně tvrdili, byli
subjektivně přesvědčeni o tom, že exekuce vedená na jejich majetek skončila v
roce 2006, a šestileté období nečinnosti exekutora se proto nemohlo v jejich
osobnostní sféře nijak odrazit. II. Dovolání a vyjádření k němu
celém rozsahu podali dovolání, jehož přípustnost shledávají v tom, že skýtá
zásadní otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena
a na jejímž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí. Dovolatelé konkrétně
vznášejí otázku, zda pochybení exekutora při výkonu exekuce, tj. porušení
principu přiměřenosti, lze podřadit pod „nesprávný úřední postup“ z důvodu, že
tento směřoval k vydání rozhodnutí, které ale není nezákonným rozhodnutím,
neboť nebylo zrušeno ani změněno.
9. Dovolatelé se v první řadě domnívají, že zásada přiměřenosti exekuce
je v právním řádu zakotvena již od počátku účinnosti o. s. ř., přičemž
konkrétní základ má v § 263 odst. 1 uvedeného předpisu. V této souvislosti
poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 752/04,
podle kterého také v exekuci prováděné soudním exekutorem podle exekučního řádu
je kategoricky nezbytné, aby exekuční příkazy směřovaly toliko ke spolehlivému
uspokojení pohledávky oprávněného a s tím spojených nákladů exekuce a
neznamenaly pro povinného likvidační opatření tím, že paralyzují jeho životní
podmínky či hospodářské funkce. Exekutor je povinen zvolit takový způsob
exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků
povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo. Dovolatelé dále poukázali na § 58 exekučního řádu, přičemž uvedli, že tímto
ustanovením stanovený postup byl absolutně ignorován a exekutor zjevně ani
neprověřil další možnosti provedení exekuce, a tedy ani nemohl postupovat v
souladu se zásadou přiměřenosti. O prodeji nemovitostí ve vlastnictví žalobců
bylo rozhodnuto exekučním příkazem č. j. 071 EX 1659/04-12 vydaným dne 18. 10. 2004, tj. 7,5 roku před tím, než na základě něj byly učiněny další kroky. Dovolatelům škoda vznikla právě na základě exekučního příkazu, který měl za
následek vedení nepřiměřené exekuce. Dovolatelé mají za to, že exekutor měl v
roce 2012 opětovně prověřit majetek povinného. Nelze totiž očekávat, že tento
zůstal po šesti letech nezměněn. Exekuční příkaz měl fakticky sloužit jako
ultimativní prostředek vymožení pohledávky, pokud by ostatní mírnější
prostředky selhaly. I pokud by byla pominuta skutečnost, že dovolatel a)
splatil jistinu a náklady nalézacího řízení již v roce 2006 a další náklady
exekuce vznikly pouze z důvodu nulové komunikace ze strany exekutora, uhradil
dovolatel a) narostlé úroky z prodlení a náklady exekuce dle dohodnutého
splátkového kalendáře s exekutorem. Po celou dobu „obnoveného“ exekučního
řízení dovolatel a) disponoval na svém účtu dostatečnými finančními prostředky
potřebnými k uhrazení dlužné částky. Exekutor tedy neměl důvod pochybovat o
schopnosti dovolatele a) platit dohodnuté splátky. I v případě porušení
splátkového kalendáře by býval mohl pohledávku vymoci mírnějším způsobem, a to
exekučním příkazem na přikázání pohledávky z bankovního účtu dovolatele a),
nikoli tedy postižením majetku náležejícího do SJM žalobců. Pokud bylo
dovolatelům ze strany soudů vyčítáno, že proti postupu exekutora brojili až v
závěrečné fázi exekučního řízení, namítají žalobci, že měli za to, že exekuce
byla zcela uhrazena již v roce 2006. Oznámení o skončení exekuce se v tu dobu
povinným nezasílalo, neboť zavedení možnosti požádat exekutora o zaslání
oznámení o skončení exekuce byla do exekučního řádu vtělena až novelou č. 286/2009 Sb. Dovolatelé tedy vycházeli ze sdělení původního exekutora a brali
věc za uzavřenou. Po nařízení dražby ze strany JUDr.
Jana Fendrycha se
dovolatelé aktivně bránili, ale vzhledem k tomu, že soud jejich obranu
neshledal důvodnou, považovali za vhodnější, efektivnější a z jejich laického
pohledu schůdnější dohodnout se s exekutorem na splátkovém kalendáři. Byla-li
ze strany soudů konstatována neexistence rozhodnutí, které by bylo pro
nezákonnost zrušeno nebo změněno, namítají dovolatelé, že nesprávnost úředního
postupu je nutné vnímat nejen v aktivním smyslu (v krocích, které neměly být
provedeny), ale také pasivním smyslu (v krocích, které měly a mohly být
učiněny). Exekutor měl zejména blokovat jejich bankovní účty a dodržet
neformální dohodu. Dovolatelé dále uvedli, že spatřují nesprávnost postupu
exekutora jen ve vydání exekučního příkazu o prodeji nemovitosti, proti němuž
není přípustný opravný prostředek. Dražební vyhláška je pouze dalším krokem
exekutora, ke kterému ovšem nemělo vůbec dojít. Již ze samotné výše nákladů
exekuce je zjevné, že postup exekutora nemohl být správný, když nezanedbatelné
náklady byly spojeny právě s provedením dražby samotné a také výtěžek z ní
sloužil jen ke krytí těchto nákladů, neboť samotná exekvovaná pohledávka již
byla povinným zaplacena. Dovolatelé rovněž poukázali na nález Ústavního soudu
ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, přičemž tvrdí, že soudy interpretovaly
ustanovení zákona způsobem, jenž de facto vylučuje odpovědnost státu, porušily
čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny, čímž rovněž zasáhly právo dovolatelů na
spravedlivý proces a nedostály tak ani imperativu uloženému jim v čl. 90
Ústavy. Ačkoliv je podmínka zrušení rozhodnutí pro přiznání práva na náhradu
škody vůči státu podle zákona zásadní, nelze na jejím splnění trvat za situace,
kdy by požadavek na její naplnění vedl k vyloučení odpovědnosti státu při
současném splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu. Postup soudů byl formalistický a nezohledňoval odpovědnost v materiálním
smyslu. Mezi dovolatelem a) a exekutorem byla dohoda o způsobu uhrazení dlužné
částky, a pokud by dovolatelé činili formální kroky proti postupu exekutora a
jeho rozhodnutím, vyvolali by nutně pochybnost, že plnit dohodu nemíní a jedná
se pouze o „zdržovací taktiku“ dovolatelů. V neposlední řadě by takový jejich
postup vedl k navyšování nákladů exekuce. Postup exekutora byl pro dovolatele
překvapivým, když vycházeje ze zásady pacta sunt servanda očekávali stejný
standard od exekutora, natož za situace, kdy exekutor byl vůči nim v postavení
nerovném – nadřazeném. Dovolatel a) nebyl v exekučním řízení zastoupen a nemohl
dohlédnout důsledky absence čistě formálních kroků. V napadeném rozhodnutí je
mu nesprávně dáváno k tíži, že tyto nečinil. Dovolací soud například ve svém
rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1396/2012 (pozn. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1396/2012) uvedl, že by bylo v rozporu s výše zmíněnou
zásadou požadovat po účastníku smlouvy v rámci tzv.
prevenční povinnosti, aby
předpokládal, že smluvní partner nesplní povinnost ze smlouvy, a aby tomu
dokonce preventivně přizpůsoboval své další počínání. V rozporu s principem
předvídatelnosti postupu orgánu veřejné moci je pak i rozpor ve výkladu
(ne)přiměřenosti délky exekučního řízení, jak jej podalo na jedné straně
žalované Ministerstvo spravedlnosti, na straně druhé soud v napadeném
rozhodnutí. Takový postup neodpovídá požadavku právní jistoty a jednoznačně
indikuje, že v napadeném rozhodnutí soud při nejasném výkladu zvolil výklad pro
dovolatele méně příznivý, což neodpovídá principům demokratického právního
státu.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přičemž rozhodné znění
občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu
2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
15. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že
16. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
17. Dovolací soud odmítl dovolání v rozsahu, ve kterém napadá rozhodnutí
odvolacího soudu v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně zamítající nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež
dovolatelům měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení. Ve
vztahu k uvedené části rozhodnutí dovolatelé neuvádí, který z předpokladů
přípustnosti uplatňují ani kterou právní otázku pokládají za nesprávně řešenou.
Jestliže dovolatelé tvrdí, že je rozhodnutí překvapivým v části, v níž soudy
rozhodovaly o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, namítají tak vadu
řízení. Vadami řízení se dovolací soud zabývá jen v případě, že dovolání shledá
přípustným (viz výše citovaný § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). S
tvrzením, že by rozhodnutí soudu mělo být překvapivým proto, že soudy posoudily
přiměřenost délky řízení jinak, než jak ji posoudilo Ministerstvo spravedlnosti
(v dané věci jednající za žalovaný stát), nadto není možné souhlasit. Dovolání
napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2
o. s. ř.), a dovolací soud tedy i v tomto rozsahu dovolání odmítl. Předmětné
nedostatky již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž
tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.),
uplynula.
18. Ve zbylém rozsahu bylo dovolání shledáno přípustným pro řešení
právní otázky, zda lze škodu vzniklou v důsledku exekuce vedené nepřiměřeným
způsobem posuzovat jako škodu vzniklou v důsledku nezákonného exekučního
příkazu či dražební vyhlášky, a je-li nutné trvat na podmínce zrušení či změny
daného rozhodnutí.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Podle § 3 písm. b) OdpŠk ve znění účinném do 31. 12. 2013 stát
odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní
správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen
"úřední osoby").
20. Podle § 4 odst. 1 OdpŠk ve znění účinném do 31. 12. 2012 se za výkon
státní správy podle § 3 písm. b) považuje i sepisování veřejných listin o
právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního
exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při
činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.
21. Podle § 7 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda (odst. 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo
jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení
jednáno být mělo.
22. Podle § 8 OdpŠk ve znění účinném do 31. 12. 2012 nárok na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak,
uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno
nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující
o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím
vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud
rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku
(odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený
využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon
poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný
opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu
řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je
spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (odst. 3).
23. Zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
byl § 8 odst. 3 OdpŠk novelizován tak, že se § 8 na konci textu odstavce 3
doplňují slova „ , nebo návrh na zastavení exekuce“.
24. Podle § 46 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do
31. 10. 2009 exekutor pověřený provedením exekuce činí i bez návrhu úkony
směřující k jejímu provedení.
25. Podle téhož ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2012 pověřený
exekutor postupuje při provádění exekuce rychle a účelně; při tom dbá ochrany
práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem.
26. Podle § 47 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 13. 5. 2006
exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým
způsobem bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který
má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení
exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně.
27. Podle téhož ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2007 exekutor
poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem
bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být
exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce
některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním
příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména
vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být
splnění závazků povinného dosaženo.
28. Podle téhož ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2012 exekutor
poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem
bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku,
který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení
exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v
exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný,
zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má
být splnění závazků povinného dosaženo.
29. Podle § 58 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009 exekuci
lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně (odst. 1). Nepostačuje-li
jeden z těchto způsobů k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním
řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K
provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit
současně nebo postupně (odst. 2). Způsob provedení exekuce určí exekutor (odst.
3).
30. Podle § 58 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 exekuci
lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Zajistit majetek k provedení
exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané
pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně
stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a
pravděpodobných nákladů exekuce (odst. 1). Nepostačuje-li jeden ze způsobů
provedení exekuce k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním
řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K
provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit
současně nebo postupně. Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce
ukládající zaplacení peněžité částky přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy a
jiných příjmů nebo zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech.
Pokud způsoby provedení exekuce podle věty třetí nepostačují k uhrazení
vymáhané peněžité pohledávky, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a
nákladů exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky
prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem podniku (odst. 2). Způsob
provedení exekuce určí exekutor (odst. 3).
31. Podle § 69 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012
nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem
movitých věcí a nemovitostí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu
upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.
32. Podle článku II bodu 1. zákona č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb.,
kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů
rozhodnutí, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a
státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1993 Sb., o
státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, není-li dále stanoveno
jinak, použije se exekuční řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní
účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
zůstávají zachovány.
33. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2150/2012, s výslovným odkazem na nálezy Ústavní soud ze dne 23. 2. 2012, sp.
zn. II. ÚS 2159/11, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, vyslovil
nesouhlas s názorem soudů nižších stupňů, podle nichž nepřiměřenost exekuce
nemohla založit odpovědnost státu za způsobenou škodu podle OdpŠk z důvodu, že
skutkový stav věci nebylo možno podřadit ani pod pojem nesprávný úřední postup
ani pod pojem nezákonné rozhodnutí. V uvedeném případě, v němž žalobkyně
tvrdila, že postačovalo exekuční postižení jen jednoho ze dvou jejích pozemků,
které byly v dražbě prodány, dovolací soud uvedl, že pokud soudy nižších stupňů
v dalším řízení zjistí, že k uspokojení pohledávky, pro kterou se exekuční
řízení vedlo, skutečně postačovalo exekuční postižení jednoho pozemku
žalobkyně, podřadí souzenou věc pod pojem škody vzniklé nezákonným rozhodnutím
(exekučním příkazem), ačkoliv se jednalo o rozhodnutí, které nebylo pro
nezákonnost zrušeno.
34. Nejvyšší soud konstatoval například ve svém usnesení ze dne 23. 5.
2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, že ustálená judikatura ve shodě s právní teorií
zastává názor, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitostí
do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh
otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení výkonu rozhodnutí, 2) určení ceny
nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených,
určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3)
vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu.
Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla
završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit
otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto.
35. V první řadě se patří zdůraznit, že dovolací soud je vázán skutkovým
stavem zjištěným odvolacím soudem. Z uvedeného důvodu nelze přihlížet k
námitkám dovolatelů, jejichž základ tkví v tvrzení, že dovolatelé jednali v
souladu s dohodou uzavřenou s exekutorem a exekutor naopak tuto dohodu
nedodržel. Zjištění odvolacího soudu je takové, že exekutor umožnil dovolatelům
zaplatit exekvovanou částku do 30. 8. 2012, a že dovolatelé do uvedeného data
zaplatili pouze 80 000 Kč. Je nutné odmítnout též tvrzení, že dražba
nemovitosti proběhla pro uspokojení relativně nevýznamné částky, neboť jak
vyplývá ze skutkových zjištění, dovolatelům zbývalo v době konání dražby
předmětné nemovitosti zaplatit částku přesahující 200 000 Kč. Vyjadřují-li
dovolatelé nesouhlas s oceněním pozemku, pak ani takovou námitku v této fázi
řízení zohlednit nelze, neboť je jí zpochybňována správnost řešení v
předcházejících úsecích již najisto postavených (rozhodnutých) otázek, a sice
určení výsledné ceny nemovitostí, od níž se odvíjí výše nejnižšího podání.
Usnesení o ceně je po právní moci závazné a v další fázi výkonu rozhodnutí z
něj soud vychází (viz např. DLOUHÁ, E. In DRÁPAL, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád II: komentář. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 2502). Konečně nelze ani
uznat tvrzení dovolatelů, že přerušení hrazení exekvované částky v roce 2006
bylo pochopitelné s ohledem na skutečnost, že v té době došlo k uhrazení částky
284 000 Kč. Dovolatelům muselo být zřejmé, že jelikož měli vůči povinnému dluh
ve výši 274 973 Kč s příslušenstvím (20 % p. a. úrokem z prodlení od 1. 12.
1998 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 11 000 Kč), tento
dluh jimi zaplacenou částkou nemohl být (již vzhledem k plynutí úroku z
prodlení) uhrazen.
36. Přisvědčit lze ovšem názoru dovolatelů, že není správný závěr soudů
nižších stupňů, podle nějž namítaná škoda mohla vzniknout v důsledku postupu,
který se odrazil v dražební vyhlášce. Dražební vyhláška je rozhodnutím vydaným
ve formě usnesení, jež obsahuje výroky, kterými se upravuje vedení řízení
(stanovení času a místa dražby, označení dražené nemovitosti, jejího
příslušenství a vlastníka, výzvy a upozornění), a výroky, jimiž se rozhoduje o
podmínkách, za kterých bude dražba provedena, a jež nemají povahu úpravy vedení
řízení (viz § 336 o. s. ř. a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4.
1998, sp. zn. 2 Cdon 1953/97, uveřejněné pod číslem 11/99 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Z tvrzení dovolatelů se nepodává, že by vznik škody
spojovali se skutečnostmi, o nichž by bylo rozhodováno v samotné dražební
vyhlášce, ale škoda jim měla vzniknout nevhodným způsobem provedení exekuce.
Způsob provedení exekuce určuje exekutor v exekučním příkazu, a exekuční příkaz
je tedy podmínkou sine qua non ke vzniku namítané škody. Postup exekutora,
který následuje po vydání exekučního příkazu (např. i soudy nižších stupňů
zmíněný postup projevující se v dražební vyhlášce) byl již pouze nezbytným
následkem určeného způsobu provedení exekuce, přičemž ve vztahu k tomuto
dalšímu postupu dovolatelé nevznesli žádnou relevantní námitku (viz odst. 36
tohoto rozhodnutí). Ke stejnému závěru vede též úvaha, že namítané škodě mohlo
být zabráněno odklizením exekučního příkazu a vydáním jiného exekučního příkazu
(např. směřujícímu k exekuci přikázáním pohledávky), nikoliv pouhým odstraněním
dražební vyhlášky a vydáním dražební vyhlášky s jiným obsahem.
37. Odvolací soud tedy věc posoudil nesprávně po stránce právní, jelikož
namítané pochybení exekutora, z nějž dovolatelé vyvozují vznik škody, podřadil
pod nezákonné rozhodnutí, jímž měla být dražební vyhláška. Navzdory tomuto
pochybení v právním hodnocení je ovšem rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním
napadeném rozsahu správné.
38. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2150/2012, sice plyne, že exekuční příkaz může být pro rozpor se zásadou
přiměřenosti exekuce pokládán za nezákonné rozhodnutí i tehdy, nebyl-li
odklizen, ze skutkových zjištění v této věci ovšem nelze dovodit, že by vydáním
exekučního příkazu exekutor uvedenou zásadu porušil. V době vydání exekučního
příkazu (18. 10. 2004) exekuční řád neupravoval hierarchii jednotlivých způsobů
provedení exekuce, a byť bylo dovozeno, že exekuce musela být i v uvedené době
vedena v souladu se zásadou přiměřenosti, dovolací soud souhlasí se soudy
nižších stupňů v tom ohledu, že není důvod pokládat vydání exekučního příkazu
za rozporné se zmíněnou zásadou. Soudy nižších stupňů uvedly, že exekvovaná
částka v době vydání exekučního příkazu přesahovala 300 000 Kč (jednoduchá
početní úvaha pak vede k závěru, že vzhledem k výši úroku z prodlení mohla
původně dlužná částka k uvedenému dni narůst na více než dvojnásobek) a že
exekutor nedohledal jiný majetek, z něhož by mohla být takto vysoká částka
hrazena. Jak vyplývá výslovně ze zákonné úpravy (viz odst. 33 tohoto
rozhodnutí) účinky exekučního příkazu vydaného přede dnem 31. 10. 2009 zůstaly
zachovány i po 1. 11. 2009, kdy účinnosti nabyly významné změny exekučního
řádu. Byť lze souhlasit s názorem dovolatelů, že exekuční příkaz se mohl,
následně (po době nečinnosti exekutora) jevit jako méně přiměřený než způsob
jiný (vzhledem ke změně okolností nově možný), nestaví jej tato okolnost do
kategorie nezákonných rozhodnutí. Jestliže se dovolatelé mínili vyhnout
důsledkům exekuce prodejem nemovité věci s ohledem na změnu okolností (tj.
jejich majetkových poměrů), měli podat návrh na částečné zastavení exekuce, což
neučinili. Jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21
Cdo 3439/2013, uveřejněného pod číslem 52/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, mohli takto dovolatelé relevantně
učinit i pokud by nedodrželi lhůtu podle § 55 odst. 1 exekučního řádu ve znění
účinném od 1. 11. 2009.
39. Pouze nad rámec výše uvedeného lze rovněž dodat, že z již zmíněného
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, plyne
závěr, podle nějž i před 1. 1. 2013 bylo možno náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, využil-li poškozený možnosti podat
návrh na zastavení exekuce, jakožto prostředku mu zákonem poskytnutého k
ochraně práva, ledaže by se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný. Jak též
dovolací soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo
3513/2014, podmínka stanovená v § 8 odst. 3 OdpŠk vychází z obecné právní
zásady prevence (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2009, sp.
zn. IV. ÚS 618/08, či důvodové zprávy k OdpŠk a zák. č. 160/2006 Sb.), neboť
vylučuje odpovědnost státu za okolnosti, kdy poškozený využitím dostupných
právních prostředků mohl odvrátit jemu hrozící škodu, ale neučinil tak. V dané
věci je i z tohoto důvodu třeba souhlasit s tím, co již bylo podpůrně uvedeno v
rozhodnutích soudů nižších stupňů, tedy že vznik tvrzené škody lze přičítat
zcela nedostatečnému jednání ze strany dovolatelů.
40. Protože dovolání není důvodné, Nejvyšší soud jako soud dovolací
dovolání žalobců v části, v níž bylo shledáno přípustným, bez jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
41. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, §
151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci,
jejichž dovolání bylo v části zamítnuto a ve zbylé části odmítnuto, nemají na
náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
42. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. 12. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu