28 Cdo 2219/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem
v Brně, Hilleho 1843/6, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 491.584,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 150/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2010,
č. j. 56 Co 11/2010-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 491.584,- Kč s přísl. z titulu
náhrady škody s tím, že dle hospodářské smlouvy ze dne 25. 2. 1991 uzavřené
mezi ním a obchodní společností SVD – Služby všeho druhu spol. s r.o. (dále jen
„společnost SVD“) měl pro uvedenou společnost zpracovat projektové práce,
technologickou část stavby a provádět kompletační činnosti. Zatímco žalobce své
povinnosti splnil, společnost SVD mu nezaplatila. Žalobce se svého práva
domáhal u Krajského obchodního soudu v Ostravě, resp. u Krajské státní
arbitráže v Ostravě, a to ve věcech sp. zn. 3 Cm 108/1992 ohledně zaplacení
částky 46.578,- Kč s přísl. a sp. zn. 27000/91/1 ohledně částky 445.006,- Kč s
přísl. Poté, co byla uvedená společnost informována o návrhu žalobce na
zaplacení zmíněných částek, se začala zbavovat svého majetku. Proto se žalobce
domáhal vydání předběžných opatření, kterými by bylo společnosti SVD zakázáno
nakládat s jejím majetkem. Oba uvedené návrhy byly krajským obchodním soudem
zamítnuty (usneseními ze dne 13. 1. 1995, č. j. 3 Cm 108/92-78, a ze dne 11.
11. 1994, sp. zn. 27000/91/1). Tato rozhodnutí nabyla právní moci, společnost
SVD se zbavila svého majetku a požadované částky neuhradila, ačkoliv jí to
ukládala soudní rozhodnutí. Žalobce byl poškozen tím, že došlo k zamítnutí jeho
návrhů na vydání předběžného opatření, za což odpovídá žalovaná.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 4. 2009, č. j. 16 C 150/2006-68,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud
prvního stupně provedl důkaz usnesením krajského obchodního soudu ze dne 11. 11. 1994, sp. zn. 27000/91/1, a usnesením téhož soudu ze dne 13. 1. 1995, č. j. 3 Cm 108/92-78. Z prvně jmenovaného usnesení zjistil, že návrh žalobce,
podnikajícího pod obchodním jménem INVEST Nový Jičín, proti žalované
společnosti SVD ze dne 16. 10. 1994 na vydání předběžného opatření, jímž by
soud zakázal tam uvedeným způsobem nakládat žalované s jejím majetkem, byl
zamítnut pro absenci důkazů, že by tato společnost po vyhlášení rozsudku ve
prospěch žalobce (po 5. 10. 1994) nakládala se svým majetkem v rozporu se zájmy
žalobce jako věřitele. Z druhého rozhodnutí okresní soud zjistil, že návrh
žalobce na vydání předběžného opatření byl zamítnut, protože žalobě na
zaplacení částky 46.578,- Kč bylo rozsudkem ze dne 15. 11. 1994 vyhověno
(zmíněný rozsudek nabyl právní moci dne 20. 12. 1994 a vykonatelným se stal dne
24. 12. 1994). Spis krajského obchodního soudu, týkající se zaplacení částky
445.006,- Kč, původně vedený u krajské státní arbitráže, byl skartován. Soud
prvního stupně konstatoval, že daný případ je třeba posuzovat z hlediska úpravy
vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím (nikoliv tedy
nesprávným úředním postupem) podle dříve platného zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem, ve znění tehdejších předpisů. Podle ust. § 3 citovaného
zákona nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat, jen využil-li účastník možnosti podat
proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor nebo stížnost. Uvedené podmínky však žalobce nesplnil. Jeden z návrhů žalobce na vydání
předběžného opatření byl zamítnut vzhledem k absenci osvědčení žalobcovy obavy
z ohrožení možného výkonu rozhodnutí, druhý vzhledem k tomu, že věc již byla
meritorně rozhodnuta. Ani v jednom z případů žalobce netvrdil, že by proti
uvedeným rozhodnutím podal opravný prostředek, a nebyla tedy naplněna podmínka
vyžadovaná ust. § 3 zákona č. 58/1969 Sb. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 4. 2010, č. j. 56 Co 11/2010-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud poukázal na to,
že aby mohla být žaloba na náhradu škody ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. úspěšná, musí být splněna podmínka předpokládaná v ust. § 3 tohoto zákona, tedy
podání opravného prostředku proti rozhodnutí, v jehož důsledku měla škoda
vzniknout. Žalobce však během řízení před soudem prvního stupně netvrdil, že by
příslušná rozhodnutí napadl opravnými prostředky a že by následně byla tato
rozhodnutí zrušena. Nevylíčil tedy rozhodné skutečnosti k tomu, aby mohl být ve
sporu úspěšný.
K jednání soudu se žalobce ani v jednom případě nedostavil (soud
prvního stupně jednání opakovaně odročoval vzhledem k tomu, že žalobce
nesouhlasil s tím, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, až nakonec soud v
nepřítomnosti žalobce rozhodl) a připravil se tak o možnost být poučen o
nutnosti doplnit rozhodné skutečnosti ve smyslu ust. § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“). Jestliže žalobce svá tvrzení doplnil teprve v odvolání v tom
smyslu, že o jeho odvoláních proti příslušným rozhodnutím nebylo rozhodnuto,
resp. že taková rozhodnutí neobdržel, jedná se o nepřípustné novoty. Právo na
náhradu škody tedy žalobci nepřísluší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůraznil, že mu byla odňata
možnost jednat před soudem, neměl totiž možnost být přítomen projednávané věci
ani samotnému rozhodnutí, ačkoliv se řádně omluvil, přičemž jeho omluva měla
být soudem považována za žádost o odročení. Nebylo mu tak umožněno předložit ve
věci důkazy. Žalobce uvedl, že o jeho návrzích na vydání předběžného opatření
ze dnů 15. 10. 1991 a 17. 12. 1991 nebylo vůbec rozhodnuto a že proti
příslušným usnesením, jimiž byly zamítnuty jeho návrhy na nařízení předběžného
opatření ze dnů 16. 10. 1994 a 15. 11. 1994, podal odvolání, o nichž však
soudem rovněž nebylo rozhodnuto. Soudy se pak dle názoru žalobce nevypořádaly s
tím, zda se v dané věci nejednalo o případ zvláštního zřetele ve smyslu ust. §
3 zákona č. 58/1969 Sb. Dovolatel rovněž upozornil na to, že v řízení nebylo
prováděno dokazování k jím tvrzeným skutečnostem. Nemůže jít k tíži žalobce, že
došlo ke skartaci některých listin, když to byl právě stát, který skartaci
provedl, a žalobce musí být též chráněn coby slabší strana sporu. Dovolatel
trvá na tom, že se v posuzovaném případě jednalo o nesprávný úřední postup,
jelikož soud nerozhodl o jím předložených podáních. Odkázal též na řadu
rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, v nichž je definován nesprávný
úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, mimo jiné též v souvislosti s právem
na spravedlivý proces. Žalobce též poukázal na to, že podle jeho názoru byly
dány důvody pro vydání předběžného opatření. Závěrem žalobce navrhnul, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání
bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou
a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje
přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody,
které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným,
byly uplatněny podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolání však přípustné není. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O takový případ se zde však nejedná. Tvrdí-li dovolatel, že mu nebylo umožněno jednat před soudem a že nebyly
provedeny důkazy podporující jeho tvrzení, uplatňuje tím dovolací důvod ve
smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž vzhledem k dikci ust. §
237 odst. 3 o. s. ř. nemůže být za dané procesní situace (vada není spjata s
otázkou sporného výkladu procesního předpisu) přihlédnuto. Nadto dovolací soud
poznamenává, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího
žádostí o odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 2 o. s. ř. (nyní ve smyslu §
101 odst. 3 o. s. ř.; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 25/1998). Podáním
ze dne 18. 11. 2008 omluvila společnost MaM – INVEST, s. r. o., nepřítomnost
žalobce (coby svého pracovníka) na jednání soudu prvního stupně konaném dne 21. 11. 2008 (viz č. l. 35 spisu). Na tomto jednání dal soud poučení podle ust. §
119a a § 205a o. s. ř. (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně, č. l. 39 spisu). Adresáty poučení podle ust. 119a odst. 1 o. s. ř. nejsou ti
účastníci, kteří se jednání nezúčastnili, a to bez ohledu na to, z jakého
důvodu. Toho, že jim nebylo poskytnuto poučení dle citovaného ustanovení, se
mohou úspěšně dovolávat jen tehdy, kdyby soud jednal v jejich nepřítomnosti v
rozporu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2009, s. 855). Ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. stanoví, že nedostaví-li se řádně
předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení,
může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka;
vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Z jednání konaného dne
22. 4. 2009, na němž byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, se žalobce
přípisem ze dne 7. 4. 2009 toliko omluvil, aniž by požádal o odročení (viz č. l. 61 spisu). Z uvedeného vyplývá, že z pouhé omluvy žalobce nemohl soud
prvního stupně dovodit, že žádá současně o odročení jednání, a to, že byl na
jednání konaném dne 22. 4. 2009 vyhlášen též rozsudek, je tak zcela v souladu s
procesními předpisy. Vzhledem k výše uvedenému se žalobce rovněž nemůže
dovolávat toho, že nebyl poučen ve smyslu § 119a o. s. ř., což má význam
především v souvislosti s tím, že žalobce ve svém odvolání tvrdil nové
skutečnosti, které netvrdil v řízení před soudem prvního stupně (tyto
skutečnosti pak zopakoval ve svém dovolání).
Uvedené se týká především toho, že
o dvou návrzích na vydání předběžného opatření, jež žalobce podal v roce 1991,
stejně jako o odvoláních proti zamítavým rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o
návrzích dovolatele na vydání předběžného opatření z roku 1994, nebylo
rozhodnuto. Během řízení před soudem prvního stupně žalobce tvrdil pouze to, že
ve specifikovaných řízeních podal návrhy na vydání předběžného opatření (bez
uvedení, kdy tak učinil) a že tyto byly zamítnuty. Soudy obou stupňů tak celou
věc posuzovaly z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím,
neboť z tvrzení žalobce jednoznačně vyplývalo, že o škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem se jednat nemůže. Stejně tak soudy vycházely z toho, že
žalobce netvrdil, že proti uvedeným rozhodnutím podal odvolání. Jestliže
uvedená tvrzení žalobce poprvé uvedl až ve svém odvolání, nemohlo k nim být
vzhledem k ust. § 119a a § 205a o. s. ř. přihlédnuto (viz výše) v řízení
odvolacím, a následně ani dovolacím. V průběhu řízení před soudem prvního
stupně žalobce opakovaně písemně upozorňoval soud na to, že hodlá předložit
důkazy na podporu svých tvrzení. Nijak však nespecifikoval, o jaké důkazy se má
jednat, či proč je soudu kupříkladu nezaslal již spolu se žalobou. Občanské
soudní řízení je ovládáno dispozitivní zásadou, a jestliže účastník důkazy k
prokázání svých tvrzení nepředloží, nemůže z nich soud ani vycházet. Nelze též
hovořit o tom, že postavení žalobce zhoršila skartace arbitrážních spisů, když
není zjevné, co z nich mělo být prokázáno. V tomto řízení mají oba účastníci
rovné postavení a není důvod, proč by měl být žalobce považován za slabší
stranu sporu. Nesprávný úřední postup (§ 18 – 19 zákona č. 58/1969 Sb.) se spojuje s
porušením pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu
nikoliv při rozhodování, nýbrž při jeho jiné činnosti, a to i při takových
úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se
bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Odpovědnost státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 1 – 17 zákona č. 58/1969 Sb.) je založena
na současném splnění tří podmínek, jimiž jsou nezákonné rozhodnutí, vznik škody
a příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Soud
v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost
rozhodnutí vydaného v jiném řízení; podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od nějž
je odvozován vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné
rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1056/2001; 25 Cdo 1471/2001, a rozsudky téhož soudu
ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 890/2004, či ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 25
Cdo 2272/99).
Jestliže dovolatel během řízení před soudem prvního stupně tvrdil
pouze to, že podal dva návrhy na vydání předběžného opatření, jež byly
zamítnuty, s čímž nesouhlasí, aniž by současně tvrdil, že tato rozhodnutí byla
zrušena či že o jím podaných opravných prostředcích nebylo rozhodnuto, je
zjevné, že postup soudu, jenž žalobce považuje za nesprávný, se bezprostředně
odrazil v jeho rozhodnutích, která však nebyla zrušena. Za daných okolností se
tak nemohlo jednat o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, ale jedině o
škodu způsobenou případně nezákonnými rozhodnutími. Ta však nebyla zrušena,
takže ani tato forma odpovědnosti nepřichází v úvahu. Odvolací soud se výslovně
nezabýval tím, zda se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. § 3 zákona č. 58/1969 Sb., avšak to, že k takovému závěru nedospěl, je z jeho
rozhodnutí zjevné, když navíc ani dovolatel netvrdil okolnosti, které by
odůvodňovaly použití této výjimky z pravidla. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud podotýká, že i kdyby dovolatel
právo na náhradu škody měl, nebylo by s největší pravděpodobností možné jeho
žalobě vyhovět s ohledem na promlčení práva ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Námitku promlčení vznesla žalovaná na jednání soudu prvního stupně
konaném dne 21. 11. 2008 (viz protokol o jednání, č. l. 39 spisu). Soud prvního
stupně opomněl tuto námitku posoudit a stejně tak se jí nezabýval ani odvolací
soud, když žalované bylo soudem prvního stupně vyhověno, a tak neměla důvod
podávat proti jeho rozhodnutí odvolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu