30 Cdo 2485/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce Ing. V. M., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice
– Ministerstvu spravedlnosti, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky
612.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
15 C 116/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 2. 2013, č. j. 58 Co 494/2012-197, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, č. j. 58 Co 494/2012-197,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2012, 15 C 116/2008-171,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 19. 7. 2012, č. j. 15 C 116/2008 – 171, kterým byla
zamítnuta žaloba na zaplacení 612.200,- Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se
žalobce domáhal z titulu nezákonného rozhodnutí o nařízení exekuce (usnesení
Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002, č. j. Nc 5214/2002 - 3), na něj
navazujících exekučních příkazů exekutora JUDr. Milana Usnula a notářského
zápisu JUDr. Miroslava Michálka. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002, č. j. Nc 5214/2002 - 3,
byla na základě exekučního titulu, notářského zápisu JUDr. Miroslava Michálka,
zn. NZ 152/99, nařízena exekuce proti žalobci (povinnému). Provedením exekuce
byl pověřen exekutor JUDr. Milan Usnul. V usnesení ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2685/2003, Nejvyšší soud uvedl, že notářský zápis JUDr. Miroslava
Michálka, zn. NZ 152/99, není platným exekučním titulem. V důsledku toho
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 30. 6. 2005, č. j. Nc 5214/2002 – 137,
exekuční řízení na návrh žalobce zastavil. Usnesení o zastavení exekuce bylo
vyhlášeno v přítomnosti žalobce a jeho tehdejšího právního zástupce dne 30. 6. 2005, písemné vyhotovení bylo doručeno tehdejšímu právnímu zástupci žalobce dne
18. 7. 2005 a právní moci usnesení nabylo dne 10. 9. 2005. Žalobce uplatnil
nárok na náhradu škody u žalované dopisem ze dne 16. 7. 2008, doručeným
žalované dne 18. 7. 2008. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, podle
kterého je nárok žalobce promlčený. Podle obou soudů začala tříletá promlčecí
lhůta běžet dne 30. 6. 2005, tedy od okamžiku vyhlášení usnesení Okresního
soudu v Kladně o zastavení exekuce. Žalobce i jeho právní zástupce byli osobně
na jednání soudu přítomni a získali subjektivní vědomost o škodě i o tom, kdo
za ni odpovídá. Promlčecí doba nezačíná dle zákona běžet nabytím právní moci
zrušovacího rozhodnutí, zákon jako jedinou podmínku stanoví, aby rozhodnutí
bylo vydáno a dotčený účastník byl s ním a s jeho obsahem seznámen, např. tím,
že byl přítomen jeho vyhlášení. Promlčecí lhůta uplynula dne 30. 6. 2008,
zatímco návrh na předběžné projednání věci, stejně jako žaloba, byl podán až
dne 18. 7. 2008. Vzhledem k subjektivní vědomosti žalobce o tom, kdo je za
škodu odpovědný, nelze počátek promlčecí doby klást do doby pozdější. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jež
považuje za přípustné podle § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013. Žalobce namítá, že odvolací soud rozhodl
jinak, než jak rozhoduje ve skutkově obdobných případech soud dovolací, a že se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, a v
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu v
tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz.
Podle žalobce odvolací
soud v rozporu s judikaturou nesprávně posoudil otázku, od kterého okamžiku
začala běžet promlčecí lhůta. Žalobce uvádí, že před nabytím právní moci usnesení o zastavení exekuce nemohl
nabýt jistotu, zda exekuce bude pokračovat či nikoli. K argumentu soudů, že byl
přítomen dne 30. 6. 2005 u jednání, na kterém bylo vyhlášeno usnesení o
zastavení exekuce, žalobce uvedl, že předmětné usnesení o zastavení exekuce
musí být podle zákona povinně písemně vyhotoveno a povinně doručeno do
vlastních rukou účastníka řízení. Ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“)
je nutno vykládat v souladu se smyslem a účelem tohoto zákona. Žalobce proto
navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II, bod 7. zák. č. 404/2012 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky počátku běhu promlčecí lhůty v
případě nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 32
odst. 1 věty druhé OdpŠk, neboť tuto otázku odvolací soud posoudil odchylně od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolací soud zároveň dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk zní: „Nárok na náhradu škody podle tohoto zákona
se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo
za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení
rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího
rozhodnutí.“
U nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je podle § 32 odst.
1 věty druhé OdpŠk počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty stanoven v
návaznosti na okamžik, kdy je splněna podmínka nezákonnosti rozhodnutí, neboť
před tímto okamžikem by nebyly splněny všechny podmínky pro uplatnění práva na
náhradu škody u soudu. Poškozenému by tak teoreticky mohla začít běžet
subjektivní promlčecí lhůta ještě před tím, než by byla naplněna podmínka
nezákonného rozhodnutí, v takové době by však žalobce vzhledem k nenaplnění
podmínky nezákonného rozhodnutí ještě nemohl uplatnit svůj nárok u soudu. Z
toho důvodu věta druhá § 32 odst. 1 OdpŠk modifikuje větu první tak, že
promlčecí doba běží ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, bez
ohledu na to, dozvěděl-li se poškozený subjektivně o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá, dříve, než bylo rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Uvedená
modifikace se naopak neuplatní, dozvěděl-li se poškozený o vzniku škody teprve
poté, co mu bylo doručeno zrušovací rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008).
V otázce počátku běhu promlčecí lhůty v případě nároku vzniklého po zrušení
nezákonného rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, který se týkal skutkově obdobného případu a shodných
účastníků řízení jako nyní posuzovaný případ. Podle uvedeného rozhodnutí
Nejvyššího soudu je ustanovení § 32 odst. 1 věty druhé OdpŠk třeba vykládat v
souvislosti s § 8 OdpŠk, který upravuje podmínku nezákonného rozhodnutí.
Ustanovení § 8 odst. 1 věty první OdpŠk stanoví: „Nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit
pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo
změněno příslušným orgánem.“ Zákon primárně počítá s tím, že pravomocné
rozhodnutí bude zrušeno na základě některého z mimořádných opravných
prostředků. Rovněž ustanovení § 32 odst. 1 věty druhé OdpŠk primárně vychází z
toho, že zrušovací rozhodnutí nelze napadnout odvoláním, tudíž nabývá právní
moci doručením a otázka nezákonnosti předchozího rozhodnutí je tím s konečnou
platností vyřešena.
Existují však i výjimečné případy, kdy je nezákonnost rozhodnutí konstatována
soudem prvního stupně, proti jehož rozhodnutí je přípustný opravný prostředek,
jako tomu bylo v posuzovaném případě. Z logiky věci vyplývá, že v takovém
případě musí i zrušovací rozhodnutí nabýt právní moci, aby jej bylo možno
považovat za nezměnitelné a závazné, a aby tudíž byla nezákonnost zrušovaného
či měněného rozhodnutí postavena najisto. Pokud by totiž zrušovací rozhodnutí
bylo následně zrušeno vyšší instancí, pak by stěží mohla být naplněna podmínka
nezákonného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že přestože ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk výslovně
nestanoví jako podmínku pro běh promlčecí lhůty právní moc zrušovacího
rozhodnutí, je tato podmínka implicitně obsažena již v § 8 OdpŠk při posuzování
naplnění předpokladu nezákonného rozhodnutí. K tomu srov. obdobně rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp.
zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30
Cdo 962/2012, vycházející ze závěru, že promlčecí doba začíná plynout až
okamžikem, kdy jsou splněny všechny podmínky pro uplatnění nároku u příslušného
orgánu.
Proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce je přípustné odvolání,
proto v posuzované věci mohl být předpoklad zrušení pravomocného rozhodnutí pro
nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk naplněn až v okamžiku nabytí právní
moci usnesení o zastavení exekuce, tj. dnem 10. 9. 2005. Dovolateli nemohla
začít běžet promlčecí lhůta dříve než ode dne nabytí právní moci zrušovacího
rozhodnutí, přestože se subjektivně o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá,
mohl dozvědět již dříve.
Dovolateli lze přisvědčit i v druhé otázce týkající se výkladu, zda v případě
zrušovacího rozhodnutí běží promlčecí lhůta ode dne jeho doručení poškozenému,
nebo ode dne jeho oznámení, např. vyhlášením. Důvodová zpráva k § 32 až 35
OdpŠk hovoří pouze o doručení rozhodnutí, z čehož je patrné, jakož i ze
zákonného textu, který staví text „oznámení“ do závorek, že forma „oznámení“ je
ve vztahu k „doručení“ subsidiární. Proto v případech, kdy zákon stanoví
povinnost soudu doručovat rozhodnutí, a doručení rozhodnutí je tudíž okamžikem
nabytí právní moci takového rozhodnutí, je třeba považovat za určující okamžik
doručení rozhodnutí, třebaže byli účastníci přítomni i jeho vyhlášení.
Termín „oznámení“ občanský soudní řád nezná, používá jej např. zákon č.
500/2004 Sb., správní řád, v ustanovení § 72, nebo zákon č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním, (trestní řád), v ustanovení § 137, jehož druhá věta
stanoví: „Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je
třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.“ Od okamžiku oznámení,
respektive vyhlášení rozhodnutí, se proto bude počítat běh promlčecí lhůty
podle § 32 odst. 1 věty druhé v případě, že vyhlášením nabývá rozhodnutí právní
moci, neboť tím okamžikem bude naplněn i předpoklad nezákonného rozhodnutí. V
případě usnesení o zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně by proto
bylo možno uvažovat o tom, že poškozenému počne běžet promlčecí lhůta od
okamžiku vyhlášení usnesení, kterému byl přítomen, ovšem pouze za předpokladu,
že se oprávněné osoby současně vzdaly svého práva podat proti usnesení o
zastavení trestního stíhání stížnost, neboť v takovém případě nabývá usnesení
právní moci vyhlášením. Vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním
řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné
odvolání (§ 259 odst. 3 ve spojení s § 245 odst. 1 trestního řádu a contrario).
S následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci spojovány žádné
právní účinky.
V dané věci by tak poškozenému teoreticky mohla začít běžet promlčecí lhůta ode
dne doručení zrušovacího rozhodnutí (nikoliv od jeho vyhlášení), jelikož se
však jednalo o rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému bylo přípustné
odvolání, a tudíž o rozhodnutí v době jeho doručení dosud nepravomocné, mohla
žalobci počít běžet promlčecí lhůta až od právní moci zrušovacího rozhodnutí
dne 10. 9. 2005. Žalobce proto svůj nárok uplatnil včas.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na
závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen, přičemž úvahy, které odvolací
soud k tomuto závěru vedly, shledal dovolací soud nesprávnými, postupoval
dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil. Jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle
§ 243e odst. 2 o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož
ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu