30 Cdo 1249/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem v
Litoměřicích, Sovova 709/5, proti žalované České republice – Ministerstvu
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody a nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 163/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2013, č. j. 14 Co
411/2013 - 49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2013, č. j. 14 Co 411/2013-49, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 5. 2013, č. j. 5 C 163/2012-28,
se v rozsahu, v jakém jimi byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky
110.000,- Kč s příslušenstvím, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů
řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k
dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá.
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Výše uvedená škoda i nemajetková újma měla žalobci vzniknout v důsledku
nesprávného úředního postupu Policie ČR (dále jen „policie“). Ten měl podle
žalobce spočívat v tom, že policie, která vyšetřovala krádež jeho vozidla,
nezahájila pátrání po odcizeném vozidle. Tím přispěla k „legalizaci“ vozidla
při koupi třetí osobou. Žalobce tak požaduje náhradu škody ve výši 110.000,-
Kč, která odpovídá polovině ceny odcizeného vozidla (druhá polovina ceny
vozidla byla žalovanou v předžalobním řízení uhrazena), a protože v důsledku
nesprávného úředního postupu policie ztratil důvěru v její konání, má stavy
bezmoci a bezradnosti, požaduje za tuto nemajetkovou újmu náhradu ve výši
100.000,- Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil následující skutková
zjištění. Žalobce zaparkoval vůz uvnitř oploceného dvora domu, odkud mu byl
odcizen. Vozidlo nebylo uzamčeno, klíče od vozidla, doklady a kupní smlouva se
nacházely uvnitř vozidla. Téhož dne žalobce nahlásil odcizení vozidla na
policii. Policie však nezajistila vyhlášení pátrání po odcizeném vozidle. Krajské policejní ředitelství Ústeckého kraje přezkoumávalo stížnost žalobce na
postup policie a posoudilo ji jako oprávněnou. Žalovaná z části uznala nárok
žalobce na náhradu škody za oprávněný, omluvila se žalobci a zaplatila žalobci
náhradu škody ve výši 110.000,- Kč. K částce dospěla odhadem ceny vozu, kterou
stanovila na 4.000 až 4.500 EURO. Jednalo se o polovinu částky, kterou
požadoval žalobce. Dále soud shledal za prokázané, že žalobce spojuje ztrátu
důvěry v činnost policie a pocit bezbrannosti se zjištěním, že policie v jeho
případě pochybila, jestliže odcizené vozidlo nezavedla do systému pátrání po
odcizených vozidlech. Žalobce se dozvěděl o důvodnosti své stížnosti na postup
policie dne 3. 11. 2011. Na základě výše uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně shledal, že
postup policie byl nesprávným úředním postupem dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“). Nesprávný úřední postup byl v příčinné souvislosti se
škodou. Žalobce ale porušil zákonnou prevenční povinnost dle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, čímž škodu spoluzavinil. Výše náhrady škody,
která již byla žalobci poskytnuta ze strany žalované, odpovídá jejímu podílu na
vzniklé škodě, a proto soud prvního stupně ohledně zbývající částky žalobu
zamítl. „Výši nemajetkové újmy“ shledal za „neprokázanou“, za přiměřenou
satisfakci považoval omluvu žalované. Námitku promlčení tohoto nároku měl za
nedůvodnou, protože k promlčení nároku ještě nedošlo. Za počátek promlčecí
lhůty označil okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o důvodnosti stížnosti na postup
policie.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale protože
soud prvního stupně nepopsal všechna skutková zjištění z důkazů, které provedl,
odvolací soud doplnil dokazování o obsah spisu Policie ČR a o dopis žalované
adresovaný právní zástupkyni žalobce. Ze spisu policie vzal za prokázané, že se žalobce dostavil na Obvodní oddělení
PČR Lovosice s žádostí o nahlédnutí do spisu. Bylo zjištěno, že pátrání po jeho
odcizeném vozidle nebylo vyhlášeno a že je vozidlo již ve vlastnictví třetí
osoby. Ze stížnostního spisu policie vzal odvolací soud za prokázané, že
příslušník OOP Lovosice měl vložit údaje o vozidle žalobce do IS PATRMV (systém
pátrání po odcizeném vozidle), pokud měl k dispozici VIN vozidla a následně se
s ověřením obrátit na Obor mezinárodních vztahů KŘ Úk. Pokud měl příslušník OOP
Lovosice k dispozici VIN odcizeného vozidla a nevložil jej do systému pátrání
po odcizeném vozidle, postupoval v rozporu s interním předpisem označeným ZP PP
28/2009, čl. 39 odst. 1 písm. a/. Žalobce uplatnil svůj nárok u Ministerstva
spravedlnosti a jeho žádost byla postoupena Ministerstvu vnitra. Odvolací soud posuzoval vztahy mezi účastníky stejně jako soud prvního stupně
podle § 13 a § 31a OdpŠk. Dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je
věcně správný, i když z jiných důvodů, než které uvedl soud prvního stupně v
odůvodnění rozhodnutí. Podle odvolacího soudu došlo v důsledku porušení
povinností policie k nesprávnému úřednímu postupu, ale tento nesprávný úřední
postup nebyl v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Za bezprostřední
příčinu vzniku škody označil odvolací soud trestnou činnost osoby, která
žalobci vozidlo odcizila. Žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi
nesprávným úředním postupem policie a škodou. Příčinná souvislost by byla dána
tehdy, pokud by žalobce tvrdil a prokázal, že nebýt nesprávného úředního
postupu policie, tak by mu bylo odcizené vozidlo nepochybně vráceno. Dále odvolací soud shledal, že nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu je promlčen. Odvolací soud označil za počátek promlčecí lhůty
okamžik, kdy žalobce zjistil v souvislosti s nahlížením do spisu dne 8. 4. 2011, že jeho vozidlo nebylo do systému pátrání zařazeno. Za nesprávnou označil
odvolací soud konstrukci, že promlčecí lhůta začala běžet až v okamžiku, kdy se
žalobce dozvěděl, že jeho stížnost je důvodná. Promlčecí lhůta tak počala běžet
dne 9. 4. 2011 a její běh skončil dnem 8. 10. 2011, tj. ještě před uplatněním
nároku u orgánu státu ve smyslu § 14 odst. 1 a 2 OdpŠk a před podáním žaloby. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním s tím, že se odvolací soud
při řešení otázky příčinné souvislosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Dle jeho názoru je příčinná souvislost
jednoznačně dána, protože kdyby Policie ČR neporušila vnitřní předpisy, nemohl
by pachatel krádeže jednoduše převést osobní automobil na třetí osobu. Dále dovolatel namítá, že nárok na náhradu nemajetkové újmy není promlčen.
Ztotožňuje se s názorem soudu prvního stupně ohledně počátku běhu promlčecí
doby. Za právně relevantní počátek běhu promlčecí doby považuje okamžik
doručení vyrozumění o tom, že jeho stížnost na postup policejního orgánu je
důvodná. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s námitkou žalobce
týkající se příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou,
která byla žalobci způsobena. Uvádí, že škoda žalobci vznikla zaviněným
protiprávním jednáním dosud neznámého pachatele, který způsobil žalobci
předmětnou škodu tím, že jeho vozidlo odcizil, a nikoliv nesprávným úředním
postupem příslušníků policie, spočívajícím v nevyhlášení pátrání po odcizeném
vozidle. Ve vztahu k žalobcem namítanému nepromlčení nároku na náhradu
nemajetkové újmy žalovaná odkazuje na některá další rozhodnutí Městského soudu
v Praze, který v obdobných případech již několikrát rozhodl stejně. Dále
žalovaná uvádí, že žalobci byla za předmětné pochybení příslušníků Policie ČR
poskytnuta omluva. Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací, při projednání dovolání a rozhodnutí o
něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Při posouzení nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dospěl odvolací
soud k závěru, že tento nárok žalobce je promlčen. Posouzení otázky promlčení
nároku odvolacím soudem zcela odpovídá judikatuře soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009), když
odvolací soud uzavřel, že počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby
podle § 32 odst. 3 OdpŠk se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k
nemajetkové újmě, tedy ode dne, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho poměrech
nastaly nepříznivé důsledky. Závěr, že žalobce se o tvrzené újmě ve své
psychické sféře (ztráta důvěry v činnost policie, pocit bezbrannosti) dozvěděl,
když zjistil, že jeho vozidlo nebylo zařazeno do systému pátrání, je s
citovanou judikaturou v souladu. Nelze přisvědčit námitce žalobce, že se o
vzniklé újmě dozvěděl až v okamžiku, kdy zjistil, že jeho stížnost na nesprávný
postup policie byla důvodná.
Aplikace judikatury Nejvyššího soudu týkající se
posuzování počátku běhu promlčecí doby v případě neoprávněně zahájeného
trestního stíhání není namístě, neboť v případě neoprávněně zahájeného
trestního stíhání se jedná o újmu odškodňovanou na základě extenzivního výkladu
ustanovení o újmě způsobené nezákonným rozhodnutím státu, nárok na
zadostiučinění tedy nelze u státu uplatnit před zrušením nezákonného rozhodnutí
nebo před zastavením trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011). V nyní posuzovaném případě se však jedná
o újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, nikoliv nezákonným rozhodnutím. Tato otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné ohledně prvého
dovolacího důvodu, neboť se odvolací soud při řešení otázky příčinné
souvislosti odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolání je
rovněž v daném rozsahu důvodné.
Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je
zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí
nebo nesprávného úředního postupu 2) vznik škody 3) příčinná souvislost mezi
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2596/2012).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že v dané věci nebyl splněn
předpoklad příčinné souvislosti, protože žalobce neprokázal, že nebýt
nesprávného úředního postupu Policie ČR, odcizené vozidlo by bylo vráceno.
Odvolací soud přitom vycházel z předpokladu, že škoda vznikla žalobci již
samotným odcizením vozidla.
Dle stávající judikatury škoda spočívající v neoprávněném zadržování věci, při
kterém neoprávněný držitel vlastníka o věc připraví buďto ztrátou nebo zničením
věci, vzniká teprve okamžikem ztráty či zničení věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006 nebo rozsudek téhož soudu
ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1221/99, nebo rozsudek téhož soudu ze dne
20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000).
Odcizením vozidla dochází nepochybně k omezení vlastnického práva, v jehož
důsledku může vzniknout škoda např. v podobě ušlého zisku. Tuto škodu však
žalobce netvrdil, naopak tvrdil, že škoda mu vznikla až tehdy, kdy třetí osoba
nabyla vlastnické právo k předmětnému vozidlu. Žalobcem tvrzená škoda je tak
škodou spočívající ve ztrátě vlastnického práva. Ke ztrátě vlastnického práva
nedochází odcizením věci, ale až v okamžiku, kdy dojde ke ztrátě či zničení
věci, jak se uvádí ve výše citových rozhodnutích Nejvyššího soudu. O vlastnické
právo může být vlastník připraven i tím, že třetí osoba nabude vlastnické právo
k věci na základě § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (nabytí od
neoprávněného). Právní důsledky ztráty, zničení věci nebo nabytí od
neoprávněného jsou tudíž srovnatelné. Závěry ohledně okamžiku vzniku škody
uvedené v judikatuře citované výše jsou aplikovatelné i na situaci, kdy žalobce
přichází o vlastnické právo okamžikem přechodu vlastnického práva na třetí
osobu, která nabývá vlastnické právo v dobré víře. Žalobci tak vznikla škoda až
v okamžiku, kdy přešlo vlastnické právo na třetí osobu, nikoli jak dovodil
odvolací soud, již okamžikem odcizení věci. O vzniku škody v okamžiku odcizení
věci by bylo možno uvažovat pouze v případě, pokud by nebyly k dispozici žádné
informace o následné dispozici s danou věcí, což není žalobcův případ.
Odvolací soud měl při úvaze, mezi kterými skutečnostmi zjišťovat příčinnou
souvislost, vyjít z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a posuzovat
příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem Policie ČR a škodou,
která žalobci vznikla v okamžiku přechodu vlastnického práva na třetí osobu.
Při tom se měl zabývat otázkou, zda by v případě správného úředního postupu,
tj. zařazení vozidla do pátracího systému, ke vzniku škody, tj. převodu
vlastnického práva na třetí osobu, nedošlo. Pokud tak odvolací soud neučinil,
je jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplné a tudíž nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i toto rozhodnutí v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o nároku
na náhradu škody ve výši 110.000,- Kč s příslušenstvím, jakož i v navazujících
výrocích o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu, tj. ohledně požadavku
žalobce na náhradu nemajetkové újmy v částce 100.000,- Kč s příslušenstvím,
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí
vyslovenými (§ 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu