30 Cdo 2362/2015

30 Cdo 2362/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v

právní věci žalobců a) M. S., b) Z. S., c) B. V., d) J. M., e) Ing. L. H., f)

F. K., všichni zastoupeni JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v

Praze 1, Národní 138/10, proti žalovaným 1) České republice – České národní

bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, a 2) České republice – Ministerstvu

spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 213/2009, o dovolání žalobců proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, č. j. 55 Co 75/2012-243,

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, č. j. 55 Co

75/2012-243, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2011, č. j.

19 C 213/2009-198, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 3. 2012, č. j. 19 C

213/2009-243, a opravného usnesení ze dne 13. 11. 2014, č. j. 19 C

213/2009-333, v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nárocích žalobců

- a) na zaplacení částky ve výši 139.380 Kč s příslušenstvím,

- c) na zaplacení částky ve výši 104.535 Kč s příslušenstvím,

- d) na zaplacení částky ve výši 83.628 Kč s příslušenstvím a

- f) na zaplacení částky ve výši 139.380 Kč s příslušenstvím

a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení a věc se v tomto rozsahu

vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobců odmítají.

III. Ve vztahu mezi žalobci b) a e) a žalovanými nemá žádný z účastníků

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 10. 2011, č. j. 19 C

213/2009-198, ve znění opravných usnesení,

- ve výroku I zamítl žalobu žalobkyně a) o zaplacení částky 609.108,40 Kč s

příslušenstvím,

- ve výroku II zamítl žalobu žalobce b) o zaplacení částky 76.138,55 Kč s

příslušenstvím,

- ve výroku III zamítl žalobu žalobkyně c) o zaplacení částky 456.831,30 Kč s

příslušenstvím,

- ve výroku IV zamítl žalobu žalobce d) o zaplacení částky 365.465,04 Kč s

příslušenstvím,

- ve výroku V zamítl žalobu žalobce e) o zaplacení částky 152.277,10 Kč s

příslušenstvím,

- ve výroku VI zamítl žalobu žalobce f) o zaplacení částky 609.108,40 Kč s

příslušenstvím a

- ve výroku VII rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek

soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Výše uvedených nároků se žalobci domáhali z titulu náhrady škody, která jim

měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů státu. Žalobci tvrdí, že

se zakoupením podílových listů vydaných Investiční společností FUTURUM AURUM a. s. (dále též jen „ISFA“) stali podílníky Podílového fondu FUTURUM AURUM (dále

též jen „Fond“). Ministerstvo financí povolilo vznik ISFA a podle ustanovení §

36 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech

(dále jen „ZoISIF“), mělo povinnost dozoru nad její činností. Povinnost dozoru

Ministerstvo financí (dále též jen „ministerstvo“) zanedbalo a tím umožnilo

rozvíjet trestnou činnost A. K., prokuristy a ředitele ISFA, který zpronevěřil

majetek ve Fondu. Ministerstvo se nesprávného úředního postupu dle žalobců

dopustilo rovněž při udělování povolení ISFA a po jeho odebrání, kdy

neustanovilo včas nuceného správce a následně nepodalo včas návrh na jmenování

likvidátora. Žalobci proto požadovali náhradu skutečné škody, kterou

představuje 34,845 % nominální hodnoty jimi vlastněných podílových listů

(65,155 % vkladů obdrželi v likvidaci), a dále ušlý zisk za celou dobu, kdy

nemohli podílové listy v důsledku defraudace a následné likvidace ISFA odprodat

zpět podílovému Fondu nebo jinak s nimi disponovat. Žalobkyně a) požadovala

skutečnou škodu ve výši 139.380 Kč a ušlý zisk ve výši 469.728,40 Kč, žalobce

b) skutečnou škodu ve výši 17.422,40 Kč a ušlý zisk ve výši 58.716,05 Kč,

žalobkyně c) skutečnou škodu ve výši 104.535 Kč a ušlý zisk ve výši

3.522.296,30 Kč, žalobce d) skutečnou škodu ve výši 83.628 Kč a ušlý zisk ve

výši 281.837,04 Kč, žalobce e) skutečnou škodu ve výši 34.845 Kč a ušlý zisk ve

výši 117.431,10 Kč a žalobce f) skutečnou škodu ve výši 139.380 Kč a ušlý zisk

ve výši 469.728,40 Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícím závěrům. Postup ministerstva financí při vydání povolení ke vzniku ISFA a k jeho

činnosti nebyl nesprávným úředním postupem. Co se týče postupu po vydání

povolení, žalobcům se podařilo prokázat, že dozor ze strany ministerstva byl

nedostatečný, když ministerstvo nereagovalo na neplnění publikační povinnosti

ze strany ISFA, na signály tajných služeb, na doručení účetní závěrky, na

sdělení depozitáře o klamavé informaci o odkupech podílových listů. Žalobci

vytýkanou netečnost vůči reklamní kampani soud považoval za marginální ve sledu

celého skutkového děje. Po doručení účetní závěrky za první pololetí roku 1995

mělo ministerstvo přistoupit k provedení kontroly a k uložení sankcí. Protože k

tomu nedošlo, soud prvního stupně posoudil činnost ministerstva jako nesprávný

úřední postup. Rovněž prodlení se jmenováním likvidátora v trvání více než

jednoho roku je nesprávným úředním postupem. V otázce vzniku škody soud prvního stupně uvedl, že u žalobců mohla vzniknout

škoda v důsledku ztráty možnosti domoci se práva na zpětný odkup podílových

listů.

Stát nese odpovědnost pouze za zpětný prodej podílových listů

garantovaný zákonem, nikoliv smlouvou. Podle ustanovení § 10 odst. 2 ZoISIF

měli podílníci právo na zpětný prodej svých podílových listů investiční

společnosti za cenu odpovídající kurzu ceny podílových listů na burze nebo

obdobném trhu cenných papírů. Ke zjištění kurzu podílových listů však žádná

důkazní aktivita žalobců nesměřovala, ze strany žalobců tak nebyly vznik a výše

škody spolehlivě prokázány. Rovněž pokud jde o tvrzený ušlý zisk, nepodařilo se

žalobcům prokázat, že by jim škoda v podobě ušlého zisku vznikla, když tvrzení,

že žalobci by byli prostředky získané prodejem podílových listů uložili do

banky na běžný úrok, zůstalo v rovině hypotetické a neprokázáno. K příčinné souvislosti soud prvního stupně uvedl, že příčinou vzniku škody bylo

prokázané protiprávní jednání A. K. Škodě spočívající v tom, že žalobci vložili

své finance do podílového fondu, kde byly následně defraudovány, mohlo zamezit

opatření orgánu dozoru, které by zabránilo nákupu podílových listů ze strany

žalobců. Takovým opatřením mohlo být pouze odnětí povolení k činnosti ve smyslu

ustanovení § 37 odst. 2 písm. d) ZoISIF, mírnější opatření by žalobce zcela

jistě neochránilo. K odnětí povolení by pak dle soudu prvního stupně zřejmě

nevedlo neplnění publikační činnosti. Co se týče reakce ministerstva na

předloženou účetní závěrku, i kdyby ministerstvo odebralo ISFA povolení k

činnosti dříve, nemohlo být škodě zabráněno, neboť k vyvedení většiny

finančních prostředků z Fondu došlo již v polovině roku 1995. Soud dospěl k

závěru, že ke vzniku či zvýšení škody nevedlo ani prodlení se jmenováním

likvidátora. Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožnil v závěru, že nesprávným

úředním postupem nebyl postup ministerstva při povolení vzniku ISFA. Tento

postup vyústil ve vydání rozhodnutí, v úvahu tedy připadá výhradně odpovědnost

státu za škodu z nezákonného rozhodnutí. V době po vydání povolení k činnosti

odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal nesprávný úřední

postup spočívající v nedostatečné dozorové činnosti. Sama skutečnost, že

ministerstvo ve věci aktivně nejednalo, odpovědnost státu za škodu nezakládá. Vzniku škody mohlo zabránit jedině odejmutí povolení k činnosti. Podnětem k

zahájení řízení o odnětí povolení nemohla být samotná reklamní kampaň, ani

skutečnost, že ISFA neplnila povinnost zveřejňovat zprávy v obchodním věstníku,

ani závěry seznatelné ministerstvem z předložené účetní závěrky. Účetní závěrka

neobsahovala žádné informace o neobvyklém obchodu. To, že majetek ISFA je

defraudován, vyšlo najevo až v rámci trestního stíhání A. K., dříve z tohoto

předpokladu ministerstvo vycházet nemohlo (nemělo potřebné indicie). I kdyby se

ministerstvo po obdržení účetní závěrky rozhodlo provést kontrolu, na základě

které by zahájilo řízení o odnětí povolení, není zřejmé, jak dlouho by kontrola

a správní řízení trvaly, a zda by ještě následné odnětí povolení bylo způsobilé

vzniku škody (defraudaci majetku ISFA a Fondu) zabránit.

Co se týče postupu po

odebrání povolení k činnosti, ustanovení nuceného správce tehdy účinný zákon v

případě odebrání povolení k činnosti neumožňoval, nejednalo se tedy o nesprávný

úřední postup. Prodleva se jmenováním likvidátora může být hodnocena jako

nesprávný úřední postup, avšak ten nebyl způsobilý zabránit vzniku škody

(defraudaci majetku), není tak v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Rozsudek odvolacího soudu napadli všichni žalobci dovoláním v celém jeho

rozsahu. Žalobci namítají, že soud neposoudil správně veškeré okolnosti na

straně příčiny škody, tj. jednání orgánů dozoru, pominul okolnosti na straně

následku, tj. škody, a neposoudil správně vztah mezi příčinou a následkem. Co se týče příčiny škody, žalobci se domnívají, že je nesprávné, pokud soud

neshledal v zjištěných zanedbáních povinností Ministerstva financí nesprávný

úřední postup. Soud rovněž nesprávně vyhodnotil, jaká adekvátní opatření měla

žalovaná v jednotlivých případech pochybení ISFA přijmout. Porušení povinností

žalované soud neposuzoval komplexně v jejich souhrnu. Co se týče samotné škody, soud prvního stupně dle žalobců omezil škodu jen na

tu část, kde byly prokázány všechny znaky naplnění trestného činu zpronevěry,

neposoudil škodu z hlediska momentu jejího vzniku, neposoudil, zda mohla být

vzniklá škoda následně zmenšena, přičítal k tíži žalobců nemožnost prokázat

možný výsledek reparace škody z uplatnění nároků u škůdce, resp. dalších osob,

i když tato nemožnost byla způsobená výhradně nesplněním povinností orgánů

žalované postarat se o uplatnění nároků u škůdce. Soud nesprávně vyloučil z

posuzování škodu v její formě ušlého zisku a neurčil výši ušlého zisku podle

ustanovení § 136 občanského soudního řádu. Při posuzování příčinné souvislosti měl soud vycházet z teorie ochranného účelu

a nikoliv z teorie adekvátnosti kausálního nexu. I podle teorie adekvátnosti

měl soud posuzovat předvídatelnost vzniku škody, defraudace je a byla obecně

předjímatelná. Soud měl nejprve posuzovat, zda byla nečinnost státu nutnou

podmínkou pro vznik škody, a teprve poté, zda byl škodný následek pro

optimálního pozorovatele zcela zjevně nepravděpodobný. Jakékoliv opatření

žalované by se bylo nutně projevilo v eliminaci škody či alespoň v jejím

snížení. Soud dále nevzal v úvahu, že žalovaná byla povinna zahájit a

nezahájila více samostatných správních řízení s ISFA. V případě pokynu žalované

k řádnému publikování povinných údajů by depozitář zjistil, že ISFA u něj

neukládá veškeré finanční prostředky. Po obdržení účetní závěrky měl být dán

pokyn k uložení peněžní hotovosti na účet depozitáře. Žalovaná dále měla dát

pokyn upustit od nepravdivé reklamy, což by vedlo k menší účinnosti oslovení

potenciálních podílníků a některým podílníkům by tak škoda nevznikla.

Jakékoliv

zahájení správního řízení s ISFA, natož pak udělení i jen mírné sankce, má při

běžném chodu věcí podle žalobců vždy za následek sledování nápravy a účinnosti

uložených opatření, znásobuje závažnost každého dalšího porušení povinností pro

orgán dozoru, hlubší pozornost dozorového orgánu, odezvu v tisku a nepřímo i

upozornění podílníků a zájemců o podílové listy na rizikové jednání ISFA. Uvedené skutečnosti, které jsou ve vztahu nepřetržité kontinuity příčin a

následků až ke vzniku škody, nevzal soud v úvahu. Nelze připustit ku prospěchu

žalované, že pro vlastní nečinnost nevěděla, co vědět měla. V řízení nebylo

prokázáno, že pokud by žalovaná řádně plnila své povinnosti, škoda by přesto

vznikla. Žalobci jsou přesvědčení, že prokázali, že žalovaná řádným postupem

skutečně mohla jejich škodě zabránit. Podle žalobců dále soudy nesprávně právně zhodnotily porušení povinností

žalované, když je nekvalifikovaly jako nesprávný úřední postup. Soud neshledal

nesprávným úředním postupem činnost žalované vedoucí k udělení povolení k

činnosti ISFA, ačkoliv povinnost státu za škodu nelze vyloučit pouze pro

„nepodřaditelnost pod nezákonné rozhodnutí, pokud nebylo zrušeno, ale je

namístě posuzovat, zda nejde o nesprávný úřední postup“. Soud nesprávně omezil předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu po

vydání povolení k činnosti, když uvedl, že škodě mohlo zamezit pouze odejmutí

povolení k činnosti ISFA podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. d) ZoISIF. Žalobci

odmítají zdůvodnění, že v dané době nebyla masivní reklamní kampaň ojedinělá –

nepravdivou reklamu výslovně zakazuje § 23 ZoISIF a žalovaná se nemůže

dovolávat ve svůj prospěch stavu, který byl jí samotnou protiprávně tolerován. Rovněž nekontrolování zveřejňování zpráv v obchodním věstníku a porušování

statutu Fondu nelze považovat za správné. Nesprávným úředním postupem je i to,

že žalovaná nereagovala na účetní závěrku předloženou jí dne 30. 9. 1995. Soud

i zde redukuje předem nesprávnost úředního postupu pohledem příčinné

souvislosti (že by vedlo pouze k mírnějšímu opatření, např. k uložení pokuty,

které by vzniku škody stejně nezabránilo). Soud dle žalobců nesprávně neshledal nesprávný úřední postup ani po odnětí

povolení žalované, tj. v neustanovení nuceného správce ISFA nejpozději dne 18. 6. 1996, ani v nezajištění osoby pro výkon funkce likvidátora. Zákon však

ukládal žalované povinnost ustanovit nuceného správce již při dočasném

pozastavení činnosti ISFA, tuto povinnost lze tím spíše dovodit při závažnějším

pochybení, i když ji zákon výslovně nestanovuje. Když soud uvádí, že včasné

jmenování likvidátora by již nemělo význam, neboť ke škodě defraudací již

došlo, pomíjí, že pro výši škody má shodný právní význam i její případná

reparace. Soud se měl zabývat také pochybením žalované, která se neujala

vymáhání nároků v rámci trestního řízení. Soud si nesprávně vyhodnotil, jaká

adekvátní opatření žalovaná mohla a měla přijmout. Nelze předjímat, že žalovaná

má reagovat až na signály přímo svědčící o případné defraudaci majetku fondu, a

že do té doby nejde o nesprávný úřední postup.

Žalovaná měla dle žalobců

povinnost vyzvat ISFA k prokázání objemu převzatých závazků a dostatku

prostředků k jejich splnění a k prokázání schopnosti dostát svým povinnostem ke

zpětnému odkupu podílových listů. Při neprokázání požadovaného na uvedenou

výzvu by ex lege následovala okamžitá sankce v podobě odnětí povolení k

činnosti. Soud neposoudil časovou souslednost porušení povinností žalované, která by

ukázala, že nesprávné úřední postupy žalované v podstatné míře předcházejí

vlastnímu investování většiny či všech podílníků do fondu. Co se týče škody, soud nevzal v úvahu, že škoda z defraudace vznikala po 1. 7. 1995 a narůstala až do 9. 3. 1996. Nezabýval se ani možnou reparací škody

vymáháním zpět toho, co z majetku fondu neoprávněně ušlo. Žalobci se v dovolání

táží, zda lze požadovat unesení břemene tvrzení a břemene důkazního, pokud jde

o přesnou výši částky, o kterou se škoda nesnížila, ačkoliv se snížit mohla. Soud se měl zabývat rovněž samostatným nárokem na ušlý zisk. K dovolání se vyjádřila žalovaná jednající Českou národní bankou. Žalovaná

uvedla, že otázka příčinné souvislosti, jejíž posouzení bylo nosným důvodem

soudů obou stupňů pro zamítnutí žaloby, je otázkou skutkovou, nikoliv právní, a

z dovolacího přezkumu je proto vyloučena. Žalobci tvrzené porušení povinností

ze strany ISFA nebylo tak intenzivní, aby odůvodnilo odejmutí povolení k

činnosti (které jediné mohlo předejít vzniku škody na straně podílníků), nemá

proto smysl se zabývat otázkou, zda ministerstvo mělo dílčí nedostatky zjistit

a reagovat na ně určitým způsobem. Žalovaná dále rozvádí, že zjištěná dílčí

pochybení ISFA (za která považuje např. občasné porušení publikační povinnosti,

nikoliv už však vedení reklamní kampaně) nemohla být pro orgány dozoru signálem

o rozsáhlé hospodářské trestné činnosti. Co se týče škody, spojují-li žalobci

její vznik s chybějícím majetkem Fondu po vstupu do likvidace, měli by

prokázat, že majetek před vstupem do likvidace existoval a jaká byla jeho výše. Tvrzení, že při jakékoliv hypotetické dřívější kontrole by byly zjištěny

nedostatky, pro které bylo později odejmuto povolení, prokázáno nebylo. Žalovaná se domnívá, že žalobcům nemůže být přiznán ušlý zisk, neboť by museli

prokázat, že na základě smlouvy měli mít peníze úročeny u některé z bank. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm

postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném

do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.),

dále též jen „o. s. ř.“.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovolání není přípustné v části, ve které směřuje proti výroku II napadeného

rozsudku o náhradě nákladů odvolacího řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne

31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobců b) a e) do rozhodnutí o náhradě skutečné škody není přípustné

podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť se jedná o rozhodnutí o

peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (žalobce b/ požadoval 17.422,40 Kč a

žalobce e/ 34.845 Kč). Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat zvlášť ve

vztahu ke každému z žalobců, neboť žalobci netvoří nerozlučné společenství

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99), a

zároveň zvlášť ve vztahu ke každému z uplatňovaných nároků (na náhradu škody a

na náhradu ušlého zisku), protože rozhodnutí o každém z těchto nároků má

charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu

ke každému z těchto nároků samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly

uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti

němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu

odmítl. Dovolání žalobců, které směřuje proti potvrzujícímu výroku I rozsudku

odvolacího soudu, by mohlo být ve zbylém rozsahu shledáno přípustným jen za

splnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. I pro rozhodnutí v této věci byly důležité některé úvahy obsažené v předchozím

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, proti

němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze

dne 11. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1016/13. Nejvyšší soud se však vzhledem k

závěru o nepřípustnosti dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.) v uvedeném rozhodnutí nezabýval (a ani nemohl) všemi otázkami, které

dovolatelé předestřeli. Nejvyšší soud při řešení nyní posuzované věci vycházel

zejména ze závěrů obsažených v jeho rozsudku ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo

82/2013, ve kterém se skutkově obdobným případem zabýval meritorně. Pokud se týká uplatněného nároku žalobců na náhradu škody v podobě ušlého

zisku, která měla spočívat v tom, že žalobci jako podílníci Fondu nemohli po

určitou dobu finanční prostředky do Fondu vložené dále zhodnocovat, tato otázka

přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud ji posoudil shodně s

řešením, kterého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud převzal

závěr soudu prvního stupně, že žalobcům se vznik ušlého zisku nepodařilo

prokázat, neboť tvrzení, že žalobci by byli prostředky získané prodejem

podílových listů uložili do banky na běžný úrok, zůstalo v rovině hypotetické a

neprokázáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo

3910/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo

422/2007 a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. IV.

ÚS 1171/15,

vydané ve skutkově obdobném případě jako je případ nyní posuzovaný). Jestliže se v daném případě nepodařilo vůbec prokázat, že žalobcům nějaká škoda

vznikla (ušel zisk), nemohl soud přikročit k aplikaci § 136 o. s. ř., který se

týká jen stanovení výše uplatněného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl

v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o tvrzeném nároku žalobkyně a) na

ušlý zisk ve výši 469.728,40 Kč s příslušenstvím, žalobce b) na ušlý zisk ve

výši 58.716,05 Kč s příslušenstvím, žalobkyně c) na ušlý zisk ve výši

3.522.296,30 Kč s příslušenstvím, žalobce d) na ušlý zisk ve výši 281.837,04 Kč

s příslušenstvím, žalobce e) na ušlý zisk ve výši 117.431,10 Kč s

příslušenstvím a žalobce f) na ušlý zisk ve výši 469.728,40 Kč s

příslušenstvím. Tím bylo dovolací řízení skončeno ve vztahu žalobců b) a e) a

žalovanými v plném rozsahu. Pokud jde o postup ministerstva, který vedl k vydání povolení k činnosti ISFA,

námitky žalobců směřující k této otázce přípustnost dovolání nezakládají. Závěry odvolacího soudu nepředstavují jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídají judikatuře soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, a usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1018/2007), pokud odvolací soud uvedl, že v

případě, kdy se vadné postupy v řízení vedoucím k vydání rozhodnutí

bezprostředně odrazí v obsahu rozhodnutí, přichází v úvahu výhradně odpovědnost

státu z vydání rozhodnutí, nikoliv odpovědnost za nesprávný úřední postup. Odkaz žalobců na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS

1774/08, je nepřípadný, neboť uvedený nález se zabýval skutkově zcela odlišnou

situací, kdy ve prospěch poškozeného bylo nejprve vydáno stavební povolení a

posléze za nezměněného skutkového stavu byla de facto stavba zakázána

neudělením potřebné výjimky podle zákona o ochraně přírody a krajiny. V takové

situaci Ústavní soud dovodil, že rigorózní lpění na formálním zrušení (změnění)

tvrzeného nezákonného rozhodnutí je přehnaně formalistické a odporující čl. 36

odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny. V nyní posuzovaném případě však

nelze z ničeho dovozovat, že by rozhodnutí o vydání povolení k činnosti ISFA

bylo nutno pokládat za de facto zrušené. Trestně-právně postižitelné chování

orgánu ISFA, které nakonec vedlo k odnětí povolení ze strany Ministerstva

financí (jak vyplývá ze skutkových zjištění), totiž v době vydání povolení

nemohlo být ze strany žalované předpokládáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu

sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Dále se tedy dovolací soud zabýval přípustností námitek týkajících se postupu

ministerstva při dozoru nad ISFA, resp. Fondem, v době po vydání povolení ke

vzniku podle § 8 ZoISIF. Základní otázkou v tomto ohledu je, zda dozorové

orgány porušily zákonem stanovené (dozorové) povinnosti (nesprávný úřední

postup), a zda v důsledku takového možného pochybení došlo ke vzniku škody na

straně dovolatelů, resp.

zda jeho důsledkem bylo to, že nedošlo k zabránění

vzniku škody defraudací finančních prostředků ve Fondu. Ohledně uvedené otázky dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jaké bylo po

jeho rozhodnutí dosaženo v judikatuře soudu dovolacího, konkrétně v rozsudku

Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013. Pro řešení uvedené otázky je proto

dovolání žalobců a), c), d) a f) přípustné v rozsahu jejich nároků na náhradu

skutečné škody a je rovněž důvodné. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal nesprávný úřední

postup ze strany státu, spočívající v nedostatečné dozorové činnosti nad ISFA

po vydání povolení ke vzniku ISFA. Ani závěry, které byly seznatelné ze zprávy

o hospodaření investiční společnosti k 30. 6. 1995, nebyly dle odvolacího soudu

důvodem, aby bylo po provedení hloubkové kontroly hospodaření ISFA zahájeno

řízení o odnětí povolení podle § 37 odst. 2 písm. d) ZoISIF. I kdyby se

ministerstvo rozhodlo provést kontrolu hospodaření ISFA, není zřejmé, jak

dlouho by tato kontrola probíhala a jak dlouho by poté trvalo správní řízení o

odebrání povolení – pravomocné rozhodnutí o odnětí povolení by tak vzniku škody

na straně žalobců dle odvolacího soudu vůbec nemuselo zabránit. Dovolací soud považuje za důležité obecně předeslat, že škoda byla způsobena

především a prvotně trestnou činností statutárního orgánu ISFA, což ostatně

žádná ze stran tohoto řízení nesporuje. Klíčovou problematikou sporu mezi

žalobci a žalovanou potom nutně musí být, zda se orgán žalované při výkonu

dozoru nad činností ISFA, resp. Fondu, dopustil takového nesprávného úředního

postupu, který by spočíval v tom, že nejednal dostatečně rychle či nejednal

vůbec, a nevyužil tak oprávnění svěřené mu zákonem při finančním dohledu, jež

mělo zabránit poškození podílníků fondu. V každém takovém případě se však musí

zkoumat, zda dohledovému orgánu svěřená oprávnění jsou či byla svým charakterem

a předpokládanými účinky způsobilá čelit počínání finančního subjektu, případně

i úmyslné trestné činnosti, nebo zda byla koncipována spíše tak, že měla pouze

určitými korekturami napomáhat k vytvoření a udržení zákonem předpokládaného

prostředí na trhu finančních služeb (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu

veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 155). Dovolací soud ve zde souzeném případě vycházel ze zákona č. 248/1992 Sb., o

investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do 30. 6. 1996. Je skutečností, že s účinností k 1. 7. 1996 byl tento zákon rozsáhle

novelizován, přičemž podstatná část novelizace se týkala právě způsobu výkonu

dozoru státu nad investičními společnostmi a investičními fondy. V tomto ohledu

došlo zejména k výraznému zpřesnění části deváté ZoISIF (Státní dozor) a části

desáté ZoISIF (Sankce). Je proto třeba připustit, že orgány státního dozoru pro

daný případ v inkriminované době neměly ke své orientaci a práci zcela podrobný

zákonem předepsaný návod k postupu při výkonu dozoru, na což bylo upozorňováno

již v průběhu přijímání ZoISIF. To ale nic nemění na tom, že i před 1. 7.

1996 ZoISIF jasně deklaroval, že „při

výkonu státního dozoru je příslušný státní orgán povinen dohlížet na dodržování

tohoto zákona a statutu fondu, dbát na ochranu zájmů podílníků podílového fondu

a akcionářů investičního fondu a při zjištění nedostatků je oprávněn ukládat

sankce podle § 37 tohoto zákona“ (§ 36 odst. 2 ZoISIF; o ochraně investorů jako

jednom z hlavní cílů ZoISIF viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne

3. 5. 2006, sp. zn. 1 As 40/2005, dostupný na internetových stránkách

Nejvyššího správního soudu, www.nssoud.cz). Nástroje, které měly příslušné

orgány k dispozici při výkonu dozoru nad investičními společnostmi a podílovými

fondy před 1. 7. 1996, nadto nelze hodnotit jako nedostatečné či neadekvátní k

zjištění a zabránění různých protizákonných operací jednotlivých investičních

společností či fondů. Orgány dozoru byly oprávněny požadovat informace od

investičních společností a investičních fondů o jejich činnosti a o podílových

fondech, které investiční společnosti spravovaly, a to v rozsahu potřebném pro

výkon státního dozoru (§ 36 odst. 3 ZoISIF). Rozsah uvedeného oprávnění byl

tedy nastaven značně široce (viz i Dědič, J., Barák, J., Zákon o investičních

společnostech a investičních fondech. Komentář. Edice komentované zákony. SEVT,

1992, str. 148 a 149). Při zjištění nedostatků v činnosti investiční společnosti či investičního fondu

byl orgán státního dozoru oprávněn ukládat sankce vypočtené v § 37 odst. 1 a 2

ZoISIF. V případě § 37 odst. 1 ZoISIF se jednalo o odejmutí povolení uděleného

podle § 8 ZoISIF, a to v případě nedostatečné výše likvidních prostředků. V

odstavci druhém § 37 ZoISIF pak byly zakotveny celkem čtyři druhy sankcí (od

uložení povinnosti napravit zjištěné nedostatky až po odejmutí povolení

uděleného podle § 8 ZoISIF), a to pro případ, že investiční společnost, fond či

depozitář porušovali povinnosti uvedené v tomto zákoně. K uložení sankcí v § 37

odst. 2 ZoISIF měl podle § 37 odst. 4 ZoISIF orgán státního dozoru dvouměsíční

subjektivní a dvouletou objektivní lhůtu. V případě sankce podle § 37 odst. 1

ZoISIF nebyla lhůta stanovena, avšak podle komentářové literatury to znamenalo,

že dozorový orgán měl konat bezodkladně (viz komentář citovaný výše, str. 153). K tomu je nutno doplnit, že při dozoru nad investičními společnostmi a fondy se

mělo jednat o dozor soustavný, a nikoliv o dozor jednorázový, který by byl

zahajován pouze na základě vnějšího podnětu (např. stížnosti poškozeného

klienta) a musel být založen na analýze rizika. „Kontrolní orgán tedy nesmí

postupovat mechanicky podle abecedy, ale musí se zaměřit tam, kde hrozí

největší riziko“ (Herczeg, J., K odpovědnosti státu za výkon správního dozoru

nad kapitálovým trhem, In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR,

ID LIT27017CZ). V souladu s judikaturním řešením, které Nejvyšší soud k uvedené otázce přijal v

rozsudku sp. zn.

30 Cdo 82/2013, lze uzavřít, že v posuzovaném případě by mohlo

být defraudaci finančních prostředků některých z podílníků zabráněno tehdy,

jestliže by orgán dozoru uložil sankci v podobě odejmutí povolení podle § 8

ZoISIF (§ 37 odst. 2 písm. d/ ZoISIF); k tomuto kroku ostatně ze strany státu

došlo nakonec ke dni 18. 6. 1996, a to poté, co se sám ředitel ISFA, A. K.,

veřejně přiznal k defraudaci majetku ve Fondu. Dovolací soud je nadto na rozdíl

od soudu odvolacího přesvědčen o tom, že defraudaci, a tím i vzniku škody na

straně některých podílníků, mohla účinně zabránit i sankce v podobě dočasného

pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu a prodeje podílových listů a

vydávání akcií a určení správce majetku podle § 37 odst. 2 písm. c) ZoISIF

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Nejvyšší soud k tomu podotýká, že uvedená opatření by mohla vést k zabránění

vzniku škody pouze v případě těch podílníků, kteří nakoupili podílové listy až

po datu, ke kterému by opatření nabyla účinnosti (pokud by byla přijata). Tito

podílníci by totiž v důsledku přijatých opatření podílové listy vůbec nemohli

koupit, a škoda by jim proto nevznikla. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že při posouzení otázky,

zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ministerstva, není možno vycházet z

pouhých předpokladů a domněnek vyplývajících až z později nabytých vědomostí o

úmyslném páchání trestné činnosti směřující k poškození podílníků fondu, jež

byly zjištěny teprve v době trestního stíhání A. K. Naopak, je třeba vyjít z

žalobci tvrzených a prokázaných skutečností, které lze následně hodnotit jako

nesprávný úřední postup, za nějž žalovaná odpovídá. Jestliže, jak bylo shora uvedeno, měl dohled ze strany Ministerstva financí nad

dodržováním ZoISIF sloužit k ochraně zájmů podílníků podílového fondu, je

nepochybné, že selhání ministerstva při tomto dohledu představuje nesprávný

úřední postup, v důsledku kterého mohly být zájmy podílníků poškozeny a mohla

jim tak vzniknout škoda, za kterou stát odpovídá. Otázkou však zůstává, která

porušení zákona ze strany Fondu musela vést Ministerstvo financí k přijetí

opatření v podobě dočasného pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu

a prodeje podílových listů podle § 37 odst. 2 písm. c) ZoISIF, nebo v podobě

odejmutí povolení ke vzniku investičního fondu podle § 37 odst. 1 nebo odst. 2

písm. d) ZoISIF, jež jediné byly způsobilé vzniku škody zabránit. Tvrdí-li žalobci, že taková porušení představovalo nepublikování povinných

údajů v obchodním věstníku v rozporu s § 25 odst. 4 ZoISIF, nepravdivá reklamní

kampaň porušující § 23 ZoISIF, případně další skutečnosti, musejí prokázat, že

právě tyto skutečnosti by bývaly vedly k přijetí opatření zamezujícího dalšímu

prodeji podílových listů. Přitom nelze odhlédnout od správního uvážení, které

mělo Ministerstvo financí při přijímání opatření podle § 37 odst. 2 ZoISIF k

dispozici. V tomto směru je třeba žalobce poučit o jejich procesních

povinnostech podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Stejně tak musí žalobci prokázat, že k přijetí opatření podle § 37 odst. 2

písm.

c) nebo d) ZoISIF musela vést skutečnost (kterou mohlo Ministerstvo

financí zjistit z účetní závěrky doručené mu 30. 9. 1995), že ISFA porušovala §

12 odst. 3 věta druhá ZoISIF a ponechávala si vysoké finanční částky v

hotovosti v pokladně (více k této otázce uvedl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, který vycházel z rozsáhlejších skutkových zjištění, než jaká

byla odvolacím soudem učiněna v této věci). I k doplnění důkazních návrhů

ohledně tohoto tvrzení musejí být žalobci vyzváni postupem podle § 118a odst. 3

o. s. ř. Poukazují-li žalobci v této souvislosti na obtížnost unesení důkazního břemene

o rozhodných skutečnostech, pak je možno připomenout, že není-li zde zákonné

opory pro modifikaci procesních povinností stran řízení (obrácení důkazního

břemene), je třeba setrvat na tom, aby žalobci dostáli své povinnosti důkazně

doložit skutečnosti rozhodné pro úspěch jejich žaloby. Z dosud prokázaných skutečností nelze stanovit, zda nesprávný úřední postup na

straně žalované je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobců,

tedy zda žalovaná byla povinna přijmout v důsledku některého konkrétního

pochybení ISFA opatření podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. c) nebo d) ZoISIF,

jež by zabránilo vzniku škody na straně těch žalobců, kteří se posléze stali

podílníky Fondu. Z dosud prokázaných skutečností nelze ani stanovit rozhodné datum, ke kterému

nejpozději mělo ze strany ministerstva případně dojít k přijetí opatření podle

§ 37 odst. 2 písm. c) nebo d) ZoISIF, jež by zabránilo vzniku škody na straně

těch žalobců, kteří se po daném datu stali podílníky Fondu. Ke stanovení

rozhodného okamžiku je třeba nejprve určit, na základě k návrhu žalobců

případně doplněného dokazování, která skutečnost musela vést ministerstvo k

přijetí uvedených opatření, a následně určit, do kdy mělo ministerstvo k

přijetí zmíněných opatření přistoupit, když se tak přinejmenším mělo stát ve

lhůtě stanovené v § 37 odst. 4 ZoISIF. Skutečnost, zda Fond v rozhodné době disponoval finančními prostředky (a v jaké

výši), není důležitá v situaci, kdy vznik škody je uvažován toliko ve vztahu k

těm podílníkům, kteří nakoupili podílové listy po určitém datu, jak je výše

uvedeno, nikoliv k těm, kteří před tímto datem již podílníky byli. Dovolacímu soudu zbývá zabývat se námitkami žalobců k postupu ministerstva po

odnětí povolení vydaného podle § 8 ZoISIF. Řešení přijaté odvolacím soudem je v

souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když odvolací soud uzavřel, že

ministerstvo po odebrání povolení ve smyslu § 37 odst. 1 písm. d) ZoISIF nemělo

povinnost ani oprávnění ustanovit správce majetku investiční společnosti, resp. Fondu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012 a rozsudek

Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Pro uvedenou otázku proto dovolání ve

smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. není přípustné. Nejvyšší soud nepřehlédl, že všechna škoda, která měla žalobcům podle jejich

tvrzení vzniknout, měla vzniknout před účinností zákona č. 82/1998 Sb., tedy do

14. 5.

1998 (když škoda, která měla žalobcům podle jejich tvrzení vzniknout

nejpozději, je škoda spočívající v tom, že Ministerstvo financí podalo návrh na

likvidaci ISFA až 11. 3. 1998). Podle ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb. se

proto pro právní posouzení věci použije zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za

škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním

postupem. Uvedené však de facto nic nemění na právním posouzení věci, vzhledem

k tomu, že základní mechanizmy vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou

nesprávným úředním postupem jsou v zákoně č. 58/1969 Sb. vymezeny obdobně jako

v zákoně č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že je dovolání přípustné, zkoumal dále Nejvyšší soud, zda bylo

řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud zejména nemohl přehlédnout, že

soud prvního stupně i soud odvolací jednaly na straně žalované se dvěma

organizačními složkami státu. Podle závěrů ustálené judikatury však za stát

může před soudem jednat v téže věci (tj. ve věci týkající se jednoho nároku)

jen jedna jeho organizační složka (srov. ustanovení § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř., usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo

1382/2014). Pro posouzení, která organizační složka je příslušná za stát jednat, je

nezbytné vycházet z vymezení nároku žalobci. Jak bylo uvedeno výše, žalobci

spatřují nesprávný úřední postup státu v tom, že Ministerstvo financí povolilo

vznik ISFA, neplnilo povinnost dozoru nad činností ISFA, umožnilo rozvíjet

trestnou činnost prokuristy a ředitele ISFA a po odebrání povolení ISFA včas

neustanovilo nuceného správce a následně nepodalo včas návrh na jmenování

likvidátora. Podle ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. vystupuje v právních

vztazích upravených v tomto zákoně jménem státu ústřední orgán uvedený v § 9

odst. 1. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. nárok na náhradu škody

způsobené nezákonným rozhodnutím, jakož i nárok na náhradu škody způsobené

rozhodnutím o vazbě nebo trestu, je třeba předem projednat s ústředním orgánem. Jde-li o rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, v řízení trestním, jakož

i v řízení před státním notářstvím nebo místním lidovým soudem, je ústředním

orgánem ministerstvo spravedlnosti té republiky, na jejímž území má sídlo

orgán, který rozhodl v prvním stupni. Jde-li však o rozhodnutí vydané v

trestním řízení proti osobám podléhajícím vojenské soudní pravomoci, je tímto

orgánem ústřední orgán, který vykonává správu vojenských soudů.

V ostatních

případech je tímto orgánem,

a) jde-li o věc náležející do působnosti Československé socialistické

republiky,

federální ústřední orgán, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v

němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno,

b) jde-li o věc náležející do působnosti České nebo Slovenské socialistické

republiky,

ústřední orgán republiky, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v

němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, a není-li takového ústředního orgánu,

ministerstvo spravedlnosti; to platí i v případě, kde nezákonné rozhodnutí

vydal orgán společenské organizace (§ 1 odst. 1). Z uvedených předpisů Nejvyšší soud dovodil, že příslušným jednat jménem státu v

tomto řízení je Ministerstvo financí, které je ústředním orgánem státní správy

pro investiční společnosti a investiční fondy (srov. § 4 zákona č. 2/1969 Sb.,

o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České

republiky, v rozhodném znění). Ostatně ke stejným závěrům by bylo nutno dospět i podle § 6 odst. 2 písm. b)

zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého je úřadem příslušným jednat jménem státu

ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho

působnosti. Z výše uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je co do posouzení

splnění předpokladů odpovědnosti státu za skutečnou škodu neúplné a tudíž

nesprávné. Nejvyšší soud z toho důvodu podle § 243b odst. 2 části věty za

středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu, ve

kterém bylo rozhodnuto o nárocích žalobců a), c), d) a f) na náhradu skutečné

škody, tedy v části, kterou bylo rozhodnuto o návrhu žalobkyně a) na zaplacení

částky ve výši 139.380 Kč, žalobkyně c) na zaplacení částky ve výši 104.535 Kč,

žalobce d) na zaplacení částky ve výši 83.628 Kč a žalobce f) na zaplacení

částky ve výši 139.380 Kč, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení

žalobců a), c), d), a f) (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Protože se důvody

pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního

stupně, když ve věci bude nadto nutno provádět další dokazování, zrušil podle

stejného ustanovení Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního

stupně a v tomto rozsahu mu vrátil věc podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve

spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto

rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a), c), d) a f) a žalovanou,

včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve

věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci b) a e) a žalovanými

rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před

středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci b) a e), jejichž dovolání bylo

odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo, a žalovaným v dovolacím

řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.