U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. D., zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 432/11, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o nejasné podání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 155/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 64 Co 46/2016-41, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 1. 2016, č. j. 17 C 155/2015-33, odmítl návrh žalobce ze dne 28. 5. 2015 ve znění podání ze dne 3. 7. 2015 (výrok I) a dále rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 200 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že výše jejich náhrady činí 300 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost „zdržet se zásahu do základních práv žalobce tím, že uděluje oprávnění k ověřování výsledků zeměměřičských činností“ a dále povinnost „nahradit žalobci veškerou majetkovou a nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem“.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Námitky žalobce, že diskriminační postup úřadu považuje za nepřípustný zásah do jeho základních práv a svobod zakotvených v čl. 26, 27 a 28 Listiny základních práv a svobod, že soud měl vyhodnotit, že zákon č. 200/1994 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem a věc měl předložit Ústavnímu soudu (resp. měl vyčkat na rozhodnutí o ústavní stížnosti žalobce), že soudem nebyla správně zhodnocena otázka věcné příslušnosti soudu, čímž došlo také k porušení jeho ústavně zaručených práv, a také otázka podle jakého právního předpisu má být předmětná věc posuzována, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládají, neboť na jejich řešení své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013). Odvolací soud totiž uzavřel, že žalobce vady žaloby neodstranil, v důsledku čehož je žaloba neprojednatelná. Nastupuje tak následek, o němž byl žalobce poučen, spočívající v odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o.
s. ř.
Jelikož žalobce podal dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v
němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon předseda senátu