30 Cdo 4817/2008

30 Cdo 4817/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců

a) R. Š., a b) M. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému I. K.,

zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v

Hodoníně pod sp. zn. 7 C 1428/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského

soudu v Brně ze dne 26. června 2008, č.j. 38 Co 375/2006-108, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2008, č.j. 38 Co

375/2006-108, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu

řízení.

Okresní soud v Hodoníně (dále již „okresní soud“) rozsudkem ze dne 4. července

2006, č.j. 7 C 1428/2000-72, zamítl žalobu, kterou se žalobci proti žalovanému

domáhali určení, že jsou „vlastníky nemovitostí, a to objektu bydlení na zast.

p.č. 2430/2, zast. p.č. 2430/2 o vým. 146 m2, půdy orné p.č. 2430/1 o vým. 216

m2, zapsaných na LV č. 2137 pro obec a k.ú. R. u Katastrálního úřadu v H.“

(dále již „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o nákladech řízení. Okresní

soud po provedeném řízení – v němž žalobci namítali, že žalovaný návrh kupní

smlouvy (ze dne 25. března 1998) neakceptoval a že tudíž k uzavření smlouvy

mezi účastníky nedošlo – dospěl k závěru, že „došlo tedy k perfektnímu přijetí

návrhu (kupní smlouvy) ze strany žalobců a žalovaného v důsledku prohlášení

projeveného písemnou formou na téže listině, a žalobci o přijetí tohoto návrhu

měli vědomost, neboť teprve po podpisu žalovaným kupní smlouvy, která jim byla

předložena v 5-ti vyhotoveních, podepsali návrh na vklad.“

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“ nebo „odvolací

soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. ve věci samé potvrdil

shora označený rozsudek okresního soudu, a dále rozhodl o nákladech řízení

(změnil nákladový výrok rozsudku okresního soudu a rozhodl též o nákladech

odvolacího řízení). Krajský soud se ztotožnil s právním posouzením věci

okresním soudem. Uvedl, že „o přijetí návrhu na uzavření kupní smlouvy

žalovaným se žalobci dozvěděli, ačkoli není najisto postaveno, v který

konkrétní den se tak stalo. Z hlediska uzavření platné kupní smlouvy však tato

okolnost nemá význam. Pokud totiž žalobci podepsali návrh na vklad smlouvy do

katastru nemovitostí, muselo jim být známo, že návrh na uzavření kupní smlouvy

byl žalovaným akceptován...Podstatné je, že se žalobci dověděli o zavkladování

předmětné smlouvy katastrálním úřadem a tím i o akceptaci návrhu na uzavření

kupní smlouvy kupujícím. Jestliže následně žalobci tvrdí, že podepsali návrh na

vklad smlouvy do katastru bez toho, aby na tomto návrhu bylo uvedeno datum, pak

byli srozuměni s tím, že datum bude následně doplněno, po akceptaci návrhu

smlouvy kupujícím.“

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“)

prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňují v něm dovolací důvod ve

smyslu § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci). V dovolání žalobci vytýkají oběma soudům pochybení při

hodnocení důkazů a tuto svou námitku v podání blíže rozvádějí. Dále žalobci

brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, jak byl vyjádřen k proceduře

uzavření kupní smlouvy (akceptace jejího návrhu), a zdůrazňují, že právní názor

krajského soudu není v řešení této otázky zásadního právního významu v souladu

s judikaturou vyšších soudů. V důsledku krajským soudem zaujat právní názoru

proto žalobci předložili Nejvyššímu soudu České republiky (dále již „Nejvyšší

soud“) k řešení tuto otázku: „Lze považovat kupní smlouvu o převodu vlastnictví

k nemovitostem uzavřenou na dálku dle ustanovení § 588 a násl. občanského

zákoníku za perfektní (dokonalý) hmotněprávní úkon, který je způsobilý vyvolat

obligační a následně i věcněprávní účinky sledované (chtěné) jejími účastníky,

když projev o akceptaci obsahu smlouvy dojde jejímu navrhovateli až poté, kdy

byl povolen, resp. proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí?“

Žalobci dále osvětlují souvislosti s řízením o povolení vkladu vlastnického

práva do katastru nemovitostí a na podporu své argumentace poukazují na

rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vydané ve věci sp. zn. 6 A 79/95. Zdůrazňují,

že pokud osoba A doručí osobě B návrh kupní smlouvy o převodu vlastnictví k

nemovitostem s určitým záměrem a osoba B tento záměr nějakým způsobem pozmění a

na základě této změny dojde k provedení vkladu vlastnického práva, aniž by

osoba A měla zpětnou vazbu na to, jak

s jejím návrhem bylo naloženo, pak takové jednání osoby B, podle názoru

žalobců, lze přinejmenším považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy „a z

tohoto důvodu (v zájmu prevence), nechť tedy zodpovězení shora specifické

otázky postaví na jisto, zda-li doručením kupní smlouvy o převodu nemovitostí

prostřednictvím katastrálního úřadu, byl v souladu se zákonem i doručen projev

osoby B o akceptaci návrhu osoby A, či nikoliv.“ Jelikož rozsudek krajského

soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nadto je stižen vadou,

která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, žalobci navrhli, aby

Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil

tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobců s podaným dovoláním nesouhlasí a

navrhuje jeho zamítnutí, když právní otázka položená žalobci se nevztahuje na

tento projednávaný spor. Zdůrazňuje, že na základě kupní smlouvy, kterou

žalobci podepsali dne 27. března 1998 a on sám dne 30. března téhož roku, se

stal vlastníkem nemovitostí specifikovaných v žalobě. Návrh

na vklad předmětné kupní smlouvy byl žalobci i žalovaným podepsán dne 30. března 1998 a návrh na vklad byl podán dne 1. dubna 1998.

V rámci probíhajícího

vkladového řízení došlo ze strany katastrálního úřadu k přerušení řízení a

žalobci byli katastrálním úřadem vyzváni k doplnění listin nutných pro vkladové

řízení. Doklady pro pokračování řízení byly katastrálnímu úřadu předloženy a

katastrální úřad následně provedl vklad do katastru nemovitostí. Tvrzení

ohledně přerušení vkladového řízení učinili účastníci nesporným s tím, že

žalobci toto doručení o přerušení vkladového řízení obdrželi od katastrálního

úřadu. S ohledem tedy na tuto skutečnost je otázka žalobců bezpředmětná,

protože žalobci věděli o probíhajícím vkladovém řízení a z provedených důkazů

jednoznačně vyplývá, že žalobci o akceptaci jejich návrhu věděli před podáním

návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Žalobci řádně podepsali kupní smlouvu. Poté co byla kupní smlouva podepsána žalovaným, obdrželi žalobci jak kupní

smlouvu tak i návrh na vklad již podepsaný žalovaným zpět k dispozici a žalobci

následně podepsali návrh na vklad do katastru nemovitostí. V rámci vkladového

řízení u katastrálního úřadu došlo k přerušení tohoto řízení, kdy žalobci mohli

učinit úkony směřující k tomu, aby nebyla kupní smlouva vložena. K tomuto však

ze strany žalobců nedošlo. Žalobci poskytli součinnost pro pokračování

vkladového řízení ohledně předmětné kupní smlouvy a takto opětovně vyjádřili

svůj souhlas s uzavřenou kupní smlouvou. Žalobci poté, co obdrželi kupní

smlouvu od katastrálního úřadu, nechali si vyhotovit znalecký posudek a

zaplatili daň z převodu nemovitostí. Žalobu na určení vlastnictví podali

žalobci teprve poté, co se žalovaný domáhal svého vlastnického práva a

požadoval nemovitost užívat. S ohledem na výše uvedené má žalovaný za to, že

žalobci uvedená právní otázka se na tento případ nevztahuje, protože žalobci

obdrželi projev o akceptaci obsahu smlouvy před podáním návrhu na vklad kupní

smlouvy do katastru nemovitostí a nikoliv až po provedeném vkladovém řízení. Nejvyšší soud při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první

Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád

(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu

vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního

řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. V posuzované věci dovolání žalobců směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,

kterým bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

určení vlastnického práva

k nemovitostem. Poněvadž jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, je v

takovém případě ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné

tehdy, jestliže dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam.

Ve smyslu třetího odstavce posledně uvedeného paragrafu rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li

právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která

je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší

právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolatelé ve svém dovolání již při shora zreferované argumentaci uplatňují

dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání pak

Nejvyššímu soudu předkládají k řešení právní otázku týkající se uzavření

převodní smlouvy mezi nepřítomnými účastníky, která podle jejich názoru má

zásadní význam, „neboť si Krajský soud v Brně...vyložil otázku okamžiku

uzavření kupní smlouvy o převod vlastnictví k nemovitostem mezi nepřítomnými

účastníky, jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů a

rozhodnutí Krajského soudu v Brně...představuje v tomto směru odlišné, resp. nové řešení této níže uvedené právní otázky.“

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,

tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z

hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí

odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní

význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z

hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo

obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání

je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v

oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo

úplnosti skutkových zjištění či namítané vady řízení) přípustnost dovolání

nezakládají.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného

skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a

povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při

této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval

jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou

právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil

nesprávné právní závěry. Z pohledu posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) ve

vazbě na uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) (rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci) je třeba k zodpovězení otázky,

zda rozhodnutí odvolacího soud řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem,

vycházet z konfrontace závěru o skutkovém stavu věci, jaký odvolací soud v

odvolacím řízení po provedení (zopakování) důkazů učinil či převzal z

prvoinstančního řízení (se skutkovým závěrem soudu prvního stupně se

ztotožnil), a závěru o právním posouzení věci, tedy zda odvolací soud ve svém

rozhodnutí na zjištěný skutkový stav, který z vyložených důvodů nelze v

dovolacím řízení jakkoliv revidovat, aplikoval správnou právní normu a tuto

rovněž na jím posuzovanou věc správně vyložil, anebo naopak zda se dopustil

omylu v aplikaci předmětného právního předpisu, tedy ve svém rozhodnutí vyřešil

právní otázku v rozporu

s hmotným právem. Podle názoru Nejvyššího soudu dovoláním napadený rozsudek krajského soudu tím,

že je v něm řešena právní otázka uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem je

převod vlastnického práva k nemovitostem, v rozporu s hmotným právem,

přípustnost dovolání žalobců ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a 3 o.s.ř. založil. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu mj. vyplývá, že

odvolací soud se nominálně ztotožnil se skutkovým stavem věci, jak byl zjištěn

okresním soudem, a

pro právní posouzení věci – v rámci které byla jako podstatná řešena otázka

uzavření kupní smlouvy mezi nepřítomnými účastníky - vzal za relevantní (pouze)

ustanovení § 43c odst. 2 obč. zák., stanovící, že včasné přijetí návrhu nabývá

účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde

navrhovateli. Přijetí lze odvolat, jestliže odvolání dojde navrhovateli

nejpozději s přijetím. Při aplikaci tohoto ustanovení stal se pro krajský soud

jako určující právní závěr, že z hlediska uzavření platné kupní smlouvy

okolnost, ve kterém časovém okamžiku došlo k přijetí návrhu této smlouvy, nemá

význam. V podmínkách rozsouzeného případu pak krajský soud dále uvedl, že

„podstatné je, že se žalobci dověděli o zavkladování předmětné smlouvy

katastrálním úřadem a tím i o akceptaci návrhu na uzavření kupní smlouvy

kupujícím.“ Z okolnosti, že „žalobci podepsali návrh na vklad smlouvy do

katastru nemovitostí“, krajský soud současně dovodil, resp. presumoval, že za

této skutkové situace „muselo jim (roz.

žalobcům) být známo, že návrh na

uzavření kupní smlouvy byl žalovaným akceptován.“ V těchto zreferovaných

souvislostech přitom nelze nepostřehnout, že ačkoliv krajský soud se měl zcela

ztotožnit se skutkovým stavem věci, jak byl zjištěn okresním soudem, jím

učiněná právní kvalifikace vykazuje určitou odlišnost při posuzování skutkového

základu věci. Při právním posouzení věci totiž okresní soud – jak se podává z

odůvodnění jeho rozsudku – vycházel mj. ze skutkového zjištění, že otec

žalovaného I. K. starší, „jehož žalovaný...zmocnil k tomu, aby tyto úkony za

něho prováděl, a to ústně...vyhotovil kupní smlouvy, které předal žalobci R. Š., tento si sebou odnesl a vrátil mu je za 2 – 3 dny poté, co je podepsal on

sám a i manželka žalobce M. Š....On sám pak smlouvy odnesl žalovanému, který si

svůj podpis nechal úředně ověřit“, když posléze otec žalovaného (v rozsudku se

k tomu uvádí, že „Soud nemá důvodu nevěřit I. K. staršímu, který pak uvedl...“)

„tyto podepsané smlouvy a další dvě, na nichž nebyly podpisy žalovaného

ověřeny, předal žalobcům současně s vyhotoveným návrhem na vklad, a žalobci

tento podepsali dne 30.3. 1998...Otec žalovaného po podpisu žalobců tohoto

návrhu na vklad pak tento návrh na vklad a příslušený počet kupních smluv, tedy

5 paré, předal Katastrálnímu úřadu v H....“ Tedy jinak řečeno, okresní soud s

ohledem na uvedené zásadně významné skutkové zjištění dospěl k závěru, že návrh

kupní smlouvy, který učinil žalovaný, žalobci akceptovali, a že toto vyjádření

souhlasu (akceptace) žalobců s obsahem návrhu kupní smlouvy došlo žalovanému

ještě před podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí

podle takto uzavřené kupní smlouvy. Krajský soud ovšem vycházel ze zjištění, že

po podpisu návrhu smlouvy žalobci tato smlouva prostřednictvím otce žalovaného

nebyla již žalovanému předložena a nadto v opačném gardu při mechanismu

uzavírání smlouvy uvádí, že „o přijetí návrhu na uzavření kupní smlouvy

žalovaným se žalobci dozvěděli...“, z čehož vyplývá, že krajský soud – oproti

okresnímu soudu – nikoliv žalovaného, nýbrž žalobce považoval za navrhovatele

smlouvy a žalovaného za jejího adresáta (obláta). Faktem je, že okresní soud v

odůvodnění svého rozsudku uvádí, že návrh kupní smlouvy učinili také žalobci,

ovšem z dalšího skutkového rozvedení souvislostí je zřejmé, že okresní soud

vycházel ze zjištění, že nikoliv žalovaný akceptoval návrh kupní smlouvy, jež

byl učiněn žalobci, nýbrž že to byli žalobci, kdo akceptovali návrh kupní

smlouvy, který učinil žalovaný.

Kromě této zásadní skutkové nepřesnosti krajský

soud – jak již shora bylo uvedeno – zaujal v rozporu s hmotněprávní úpravou

právní závěr, že v dané věci okolnost, kdy byla kupní smlouva uzavřena nemá

význam, neboť podstatné je, že se žalobci dozvěděli o „zavkladování“ předmětné

smlouvy katastrálním úřadem a tím i o akceptaci návrhu na uzavření kupní

smlouvy kupujícím, z čehož (logicky) možno zformulovat závěr zastávaný

odvolacím soudem, že oznámení o přijetí (akceptaci) návrhu na uzavření kupní

smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru

nemovitostí postačí učinit až po povolení vkladu podle této smlouvy. Takový

právní názor je ovšem nesprávný. Podle § 44 obč. zák. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na

uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Podle § 46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí,

dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o

převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině. Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který vzniká dosažením

konsenzu, tj. úplným bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření

smlouvy (nabídky, oferty). Vznik smlouvy předpokládá existenci tří postupně za

sebou jdoucích aktů: 1) návrh - nabídku, ofertu, 2) přijetí návrhu - akceptaci

a 3) vzájemnou shodu vůle subjektů - konsenzus. Nabídka - oferta a akceptace

jsou jednostranné právní úkony. Oferta je vymezena v 43a odst. 1 obč. zák. tak,

že projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více

osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá

z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Akceptací je

podle § 43c odst. l obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh

určen nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas, je přijetím

návrhu. Podle § 43c odst. 2 obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti

okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22

Cdo 1875/2005, in www.nsoud.cz). Již v rozsudku ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99 (publikovaného ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 3/2001, číslo rozhodnutí

17) Nejvyšší soud České republiky judikoval: „Včasné prohlášení učiněné osobou,

které byl návrh na uzavření smlouvy určen, nebo jiné její včasné jednání, z

něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu (§ 43c odst. 1 obč. zák). Jednají-li o uzavření smlouvy nepřítomné osoby, působí projev vůle vůči

nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Smlouvy

o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu; jde-li o smlouvu o převodu

nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (§ 46 odst. 1, 2 obč. zák.). Stanoví-li zákon, že smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou

formu, znamená to, že vůle směřující k takovému převodu vyvolá zamýšlené právní

důsledky jen tehdy, je-li projevena písemně; současně musí být projevy

účastníků na téže listině.

Z toho je zřejmé, že k uzavření smlouvy o převodu

nemovitosti nedojde v důsledku jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu

(obláta) o přijetí návrhu, ale jen v důsledku prohlášení projeveného písemnou

formou na téže listině, jako návrh na uzavření smlouvy. Vůči nepřítomnému

navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na

uzavření smlouvy, podepsaný adresátem návrhu. I když tedy adresát návrh na

uzavření smlouvy, který obdržel od nepřítomného navrhovatele, podepíše a o

podepsání navrhovatele informuje, není smlouva uzavřena, dokud podepsaný návrh

nedojde navrhovateli.“ V rozsudku téhož soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25

Cdo 368/99 (publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu České republiky pod číslem C 201) dovolací soud zaujal právní

názor, že:

„K tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření písemné kupní smlouvy, je

zapotřebí nejen písemného prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh určen, nebo

jiného jeho včasného jednání (písemného), z něhož by bylo možno dovodit jeho

přijetí návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření

souhlasu s jeho obsahem došlo kupujícímu a aby akceptace návrhu, nebyla-li v

něm lhůta pro jeho přijetí, byla učiněna včas.“

Podle § 133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy,

nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních

předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a

jiných věcných práv k nemovitostem, v platném znění. V řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru

nemovitostí katastrální úřad mj. zkoumá, zda navrhovaný vklad je odůvodněn

obsahem předložených listin (§ 5 odst. 1 písm. b/), když předmětem vkladu jsou

práva zapisovaná do katastru nemovitostí na základě mj. smlouvy o převodu

vlastnického práva k nemovitosti [§ 36 písm. a) vyhlášky č. 26/2007 Sb.,

kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných

věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992

Sb. o katastru nemovitostí České republiky (katastrální vyhláška), ve znění

pozdějších předpisů. Podle § 2 odst. 3, věty první, zákona č. 265/1992 Sb. právní účinky vkladu

vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh

na vklad byl doručen příslušnému orgánu republiky. Z uvedeného vyplývá, že k tomu, aby byl splněn jeden z obligatorních

předpokladů pro povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru

nemovitostí katastrálním úřadem, je nezbytné, aby kupní smlouva byla uzavřena

dříve, než byl podán návrh na vklad podle této smlouvy. Kupní smlouva ovšem

nemůže být uzavřena, pokud není účinná, a účinná zase být nemůže, jestliže

nedošlo k včasnému přijetí jejího návrhu, přičemž včasné přijetí návrhu nabývá

účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli

(viz § 43c a násl. obč. zák.).

Byl-li by katastrálním úřadem povolen vklad

vlastnického práva k nemovitosti podle listiny označené jako kupní (převodní)

smlouva, ačkoliv ve skutečnosti taková kupní smlouva mezi účastníky uzavřena

nebyla (např. proto, že nedošlo k včasnému přijetí návrhu, resp. kdy sice

včasné přijetí návrhu nenabylo účinnosti, neboť vyjádření souhlasu obláta s

návrhem smlouvy nedošlo navrhovateli, případně kdy k takovému vyjádření došlo

až poté, co katastrální úřad vklad podle této „smlouvy“ svým rozhodnutím

povolil), nedošlo by po právu k převodu vlastnického práva, a vznikl by tak

rozpor mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem (právní

realitou). Závěr krajského soudu, že v dané věci „podstatné je, že se žalobci

dověděli o zavkladování předmětné smlouvy katastrálním úřadem a tím i o

akceptaci návrhu na uzavření kupní smlouvy kupujícím“, tudíž implikuje

nesprávný právní názor, že při uzavírání kupní smlouvy o převodu nemovitosti

mezi nepřítomnými účastníky postačí, jestliže vyjádření souhlasu obláta s

obsahem návrhu dojde navrhovateli prostřednictvím smlouvy, kterou po povolení

vkladu zašle navrhovateli coby účastníku řízení příslušný katastrální úřad, a

jež ve smyslu § 38 odst. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb. obsahuje doložku, že podle

této smlouvy byl označeným rozhodnutím katastrálního úřadu povolen vklad práva,

že tento vklad byl v katastru nemovitostí zapsán příslušného dne, a že právní

účinky vkladu vznikly k příslušnému dni, kterým je den, kdy návrh na vklad byl

doručen katastrálnímu úřadu. Kromě toho krajský soud – na rozdíl od skutkového

zjištění okresního soudu, že návrh kupní smlouvy učinil žalovaný, a při absenci

dokazování v odvolacím řízení – vycházel ze závěru, že v dané věci v pozici

adresáta návrhu (obláta) byl žalovaný, tedy nikoliv žalobci, v důsledku čehož

již tak jím učiněné nesprávné právní posouzení věci doléhalo v podstatné části

na jiný skutek, než který byl zjištěn a s nímž se měl odvolací soud (jak bylo

konstatováno v jeho rozhodnutí) zcela ztotožnit. Poněvadž právní posouzení dané věci v intencích zjištěného skutku odvolacím

soudem bylo učiněno nesprávně, dospěl Nejvyšší soud k závěru o přípustnosti

dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., které v důsledku

uvedeného bylo také shledáno důvodným. Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně

vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i

uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání

přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, §

229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám

řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy,

když nebyly uplatněny v dovolání. Dovolací soud takovou vadu, jež mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjistil ve stadiu odvolacího řízení.

Jak již bylo výše uvedeno, krajský soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého

rozsudku, které se tak stává primárním zdrojem poznání skutkových okolností a

jejich právního posouzení odvolacím soudem, na straně jedné se zcela ztotožnil

se skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem (arg: „Pokud jde o skutková

zjištění, učiněná soudem I. stupně, odvolací soud neshledal důvod odchýlit se

od těchto skutkových zjištění a při svém rozhodování vycházel z dokazování

provedeného soudem I. stupně.“), na straně druhé ovšem při právním posouzení

věci vycházel ze skutkového závěru, že „o přijetí návrhu na uzavření kupní

smlouvy žalovaným se žalobci dozvěděli, ačkoli není najisto postaveno, v který

konkrétní den se tak stalo....“ Je tedy evidentní, že odvolací soud v dané věci

- na rozdíl od okresního soudu, který po provedeném dokazování měl za

prokázané, že návrh kupní smlouvy v daném případě učinil žalovaný – naopak

vycházel ze skutkového zjištění, že návrh kupní smlouvy učinili žalobci a že v

postavení adresáta návrhu (obláta) byl žalovaný. Z tohoto pohledu je nutno tuto

zásadně významnou část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považovat za

obsahově rozpornou a tudíž nesrozumitelnou. Dovoláním napadené rozhodnutí tak

postrádá náležitosti požadované ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. a je v tomto

směru (pro svou nepřezkoumatelnost) postiženo jinou vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž byl Nejvyšší soud povinen při

rozhodování přihlédnout (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). V dalším řízení bude

tedy na odvolacím soudu, aby si ujasnil, zda se zcela ztotožňuje se závěrem

okresního soudu o skutkovém stavu věci, jak byl již shora citován, anebo zda

míní, a pokud ano, pak v jakém rozsahu, se od takového skutkového zjištění

odchýlit; v takovém případě je ovšem zapotřebí, aby dosud provedené důkazy

zopakoval, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění,

než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o.s.ř.). Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit jako nesprávný (§

243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) jej

proto zrušil. (243b odst. 2, 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první

o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení

včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§

243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2010

JUDr. Pavel Pavlík, v.

r.

předseda senátu