30 Cdo 4823/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce MUDr. D. H., zastoupeného JUDr. Taťánou Hyndrichovou,
advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 8, proti žalovanému M. H.,
zastoupené JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G.
Masaryka 18, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod
sp. zn. 8 C 151/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 10. června 2010, č.j. 21 Co 160/2008-171, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2010, č.j. 21 Co
160/2008-171, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prostějově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 20. července 2007, č.j. 8 C 151/2004-118, určil, že „M. H., zemř.
10.11.2003, byla ke dni úmrtí vlastnicí nemovitostí, a to budovy, č.p. 370 v O.
u P. na parcele č. st. 443, parcely č. st. 443 o výměře 420 m2, zastavěné
plochy a nádvoří, a parcely č. 426/4 o výměře 1403 m2, orné půdy, zapsaných na
LV 421 pro okres P., k.ú. a obec O. u P., u Katastrálního úřadu pro Olomoucký
kraj, Katastrální pracoviště v Prostějově“ (dále již „předmětné nemovitosti“) a
dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II.až IV.). Soud prvního stupně
vycházel ze zjištění, že zemřelá M. H. nebyla dne 18. března 2003 při uzavírání
darovací smlouvy se žalovanou o převodu předmětných nemovitostí schopna
posoudit následky svého jednání. Dovodil, že dotčená darovací smlouva je proto
dle ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. neplatná a že nemovitosti, které byly
předmětem darovací smlouvy, byly ke dni úmrtí M. H. v jejím vlastnictví.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl
žalobu na určení, že M. H. byla ke dni úmrtí vlastnicí předmětných nemovitostí
(výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky
II. až V.). Odvolací soud po doplnění dokazování s přihlédnutím k důkazům
konstatovaným soudem I. stupně vycházel na rozdíl od soudu prvního stupně ze
skutkového závěru, že nebylo bezpečně zjištěno, že by M. H. nebyla dne 18. března 2003 při uzavírání předmětné darovací smlouvy se žalovanou schopna
posoudit následky svého jednání. Proto uzavřel, že žalobce tuto relevantní
skutečnost neprokázal, resp. jeho tvrzení bylo provedenými důkazy vyvráceno. Za
tohoto stavu dovodil v souladu s judikaturou, že ve smyslu ustanovení § 38
odst. obč. zák. nemůže být předmětná darovací smlouva ze dne 18.3.2003
neplatná, a proto rozsudek ve výroku ve věci samé změnil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále již
„dovolatel“), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel zpochybňuje závěr
odvolacího soudu, že nebylo bezpečně zjištěno, že by M. H. nebyla dne 18.3.2003
při uzavírání předmětné darovací smlouvy se žalovanou schopna posoudit následky
svého jednání. Ve svém obsáhlém podání podrobuje kritice skutková zjištění, z
nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s
tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a
také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti,
které jsou podle názoru žalované pro posouzení věci významné. Odvolacímu soudu
vytýká formální schematický přístup k posuzované věci a jeho nekritické
přejímání závěrů znaleckého posudku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci
dovolatele s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je po skutkové i právní
stránce zcela správné, a dovolání není důvodné. Zdůraznila, že nebylo bezpečně
zjištěno, že by dárkyně (babička žalované) uzavřela darovací smlouvu v době,
kdy již nedokázala posoudit následky svého jednání. Rozhodnutí odvolacího soudu
považuje za spravedlivé, vycházející z logických závěrů i současné judikatury
při vyhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich souvislosti. Navrhla, aby
dovolací soud předmětné dovolání ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. jako zjevně
bezdůvodné odmítl. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 237 odst. l písm.
a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1/). Odvolací soud může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2/). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů účastníků
řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy,
které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů (§ 132
ve spojení s § 211 o.s.ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je
zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti,
které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního
principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný
skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby
odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 6-7/1966 pod č. 64, rozhodnutí téhož soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 9/1968 pod č. 92). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010
(jež je veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz), vyložil, že odvolací soud musí přistoupit k zopakování
dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly
provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je
v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud
prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná
pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem
prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím
řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové
procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení
svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci,
resp. proč ten který - v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz
nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného
případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost
etc.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval.
Změní-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 220 odst.
1 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud
prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními § 122,
§ 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takový postup popírá i ústavně zaručené
právo na spravedlivý proces (srov. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, v návaznosti na čl. 10
ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění ústavního
zákona č. 347/1997 Sb.).
Z uvedených (judikovaných) závěrů odvolací soud nevycházel. V projednávané věci
soud prvního stupně závěr, že zemřelá M. H. nebyla dne 18.3.2003 při uzavírání
darovací smlouvy se žalovanou o převodu předmětných nemovitostí schopna
posoudit následky svého jednání dovodil nejen ze znaleckého posudku a z
výslechu znalce, ale i z dalších provedených důkazů – vedle listinných důkazů i
z výpovědi žalobce a svědků MUDr. O. H. (otce žalobce) a svědkyně L. H.
Výpovědi žalované a svědka J. H. (syna M. H.) hodnotil jako nevěrohodné.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – závěr, že nebylo
bezpečně zjištěno, že by M. H. nebyla dne 18.3.2003 při uzavírání předmětné
darovací smlouvy se žalovanou schopna posoudit následky svého jednání, po
rozsáhlém doplnění dokazování, založil na jiných skutkových zjištěních, než
soud prvního stupně. Přitom uvedené důkazy výpověďmi účastníků a svědků
provedené soudem prvního stupně – co do věrohodnosti a pravdivosti – hodnotil
jinak, aniž ovšem tyto důkazy opakoval (§ 132, § 211 a § 213 odst. 2 o.s.ř.);
tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Protože řízení je postiženo výše uvedenou vadou, Nejvyšší soud dovoláním
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu