30 Cdo 4852/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. O., zastoupeného Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 701.932,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 205/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2014, č. j. 53 Co 476/2013 - 120, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 4. 7. 2013, č. j. 15 C 205/2012-90, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 10.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I), dále zamítl žalobu co do částky 614.892,- Kč s příslušenstvím (výrok II) a řízení co do částky 77.040,- Kč s příslušenstvím zastavil. Soud prvního stupně rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soud prvního v zamítavém výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 66.300,- Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Uvedených nároků se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy a škody (ztráty na výdělku a nákladů obhajoby), která mu byla způsobena trestním stíháním, skončeným pro něj zproštěním obžaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy zohlednil odvolací soud kritéria uvedená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 122/2012 Sb., a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3389/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz), když přihlédl k povaze trestní věci, délce trestního řízení i následkům trestního řízení v osobní sféře žalobce. Námitka žalobce dovozující opak proto nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012), což není žalobcův případ. Námitka žalobce týkající se příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a ztrátou na výdělku nemůže založit přípustnost dovolání, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním, a není tak způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Otázka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody není otázkou právní, ale otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nezákonné rozhodnutí) a vznik škody na straně
poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1120/2013). Žalobce přitom nenamítá, že by soudy zjišťovaly poměr příčiny a následku ve vztahu ke skončení jeho pracovního poměru mezi nesprávnými skutečnostmi, ale brojí proti skutkovému zjištění příčiny skončení pracovního poměru.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 5. května 2015
JUDr. Pavel Simon předseda senátu