30 Cdo 3389/2012
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 719/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2012, č. j. 14 Co 282/2012 – 162, takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2012, č. j. 14 Co 282/2012 – 162, a ve výrocích II. a III. rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 1. 3. 2012, č. j. 30 C 719/2010 – 141, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň – město k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně do výroků II. a III. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se v řízení domáhala toho, aby jí žalovaná zaplatila jednak 70.000,- Kč na náhradě škody a jednak 100.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tím, že proti ní bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání (včetně podání obžaloby) pro podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, avšak rozsudkem Krajského soudu v Plzni, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, byla obžaloby zproštěna, neboť nebylo prokázáno, že skutek, který jí byl kladen za vinu, spáchala.
Škoda, která žalobkyni vznikla, spočívala ve vynaložení nákladů na obhajobu v trestním řízení. Tento nárok shledal soud prvního stupně jako oprávněný, neboť v daném případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, v souvislosti s nímž žalobkyně prokazatelně vynaložila výše uvedenou částku na svou obhajobu. Uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která dle tvrzení žalobkyně vznikla v příčinné souvislosti s týmž nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, soud prvního stupně shledal nedůvodným.
Soud prvního stupně považoval vzhledem k okolnostem daného případu za postačující kompenzaci v podobě konstatování porušení práva. Zásah nezákonného rozhodnutí do osobnostní integrity a práv žalobkyně nebyl podle soudu prvního stupně natolik závažný, aby bylo namístě přiznat zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na to, že žalobkyně byla obžaloby zproštěna toliko z toho důvodu, že účast žalobkyně na spáchání uvedeného skutku nebyla nadevší pochybnost prokázána.
Soud v trestním řízení tak uplatnil zásadu in dubio pro reo. Podle soudu prvního stupně nelze zpochybnit psychickou újmu, kterou žalobkyně utrpěla, „když na psychický stav žalobkyně musela mít zcela nepochybně vliv i skutečnost, že její manžel byl v rámci dané trestní věci vazebně stíhán a následně i odsouzen k poměrně vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a dále byli v rámci předmětného trestního řízení odsouzeni i další její příbuzní a známí.“ Ani průběh zadržení a následného předvedení žalobkyně a jejich příbuzných nebyl natolik razantní, aby způsobil žalobkyni vážnější psychickou újmu.
Poškození dobré pověsti žalobkyně taktéž nemělo takovou intenzitu, aby nepostačovalo jen konstatování porušení práva. Je třeba konstatovat, že pověst žalobkyně nepochybně poškodila i skutečnost, že její manžel a další příbuzní byli vazebně stíhaní a následně odsouzeni za závažnou trestnou činnost. Manžel žalobkyně byl navíc za podobnou trestnou činnost v minulosti již soudně potrestán. Odvolací soud k tomu uvedl, že není podmínkou, aby konstatování porušení práva bylo vyjádřeno v samostatném výroku rozhodnutí.
Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je na místě jen tehdy, kdy se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává.
Je-li poškozenému přiznána finanční kompenzace nemajetkové újmy, nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci. Ani odvolací soud neshledal zásah do osobnostní integrity a práv žalobkyně natolik závažným, aby bylo na místě přiznat zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že v daném případě plně postačí konstatování porušení práva, k čemuž již došlo v zásadě tím, že žalobkyně byla obžaloby zproštěna, a to pro nedostatek důkazů při respektování zásady in dubio pro reo.
Nebylo proto třeba konstatování porušení práva zahrnout do výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně byla trestně stíhána z důvodu podezření, že se společně se svými příbuznými (později též pravomocně odsouzenými) účastnila na trestné činnosti uvedené shora, přičemž obžaloby byla zproštěna podle § 226 písm. c) trestního řádu, kam spadá i případ, kdy obžalovaný nemohl být dostatečně usvědčen, třebaže přetrvává podezření, že je pachatelem trestného činu. Ze všech těchto okolností je zřejmé, že žalobkyni důvodně hrozil poměrně vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, z něhož jistě měla velkou obavu i s ohledem na péči o nezletilé dítě, a jen pro určité pochybnosti o její vině nebyla pravomocně odsouzena.
Právě z tohoto důvodu mohly být obavy žalobkyně z probíhajícího trestního řízení příčinou jejího špatného psychického stavu. Ve vztahu k trvanému poškození dobré pověsti žalobkyně se odvolací soud plně ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu napadla „v celém rozsahu“ žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání staví na tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozsudku, přičemž má za to, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci.
Předmětem dovolání činí otázku, zda má nárok na přiznání peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Konstatování porušení práva, tak jak bylo koncipováno soudem prvního stupně a soudem odvolacím, nepostačuje ani z formálního hlediska, neboť je třeba, aby tato forma zadostiučinění byla vyjádřena ve výroku rozsudku soudu ve věci samé. Musí být taktéž v tomto výroku uvedeno, k porušení jakého práva došlo. Bez ohledu na právě uvedené, je žalobkyně nadále přesvědčena o tom, že adekvátní formou zadostiučinění v jejím případě je pouze finanční kompenzace.
Zdůrazňuje, že újma, kterou utrpěla, byla způsobena toliko jejím trestním stíháním. K poškození její dobré pověsti rovněž došlo jen zahájením a vedením trestního stíhání proti její osobě a nemělo spojitost s trestním stíháním jejího manžela nebo dalších příbuzných. Žalobkyně vychází z konstantní judikatury Ústavního soudu, podle níž již samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy, a že každé trestní stíhání představuje významný zásah do soukromého a osobního života obviněného.
I samotná délka předmětného trestního řízení pro žalobkyni znamenala a znamená morální újmu spočívající ve stavu nejistoty.
Je též třeba zdůraznit vysokou trestní sazbu, která žalobkyni hrozila, a také medializaci celého případu. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, z něhož mimo jiné vyplývá, že při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Nejvyšší soud v tomto rozsudku také vymezil kritéria, která musí být vzata v úvahu při stanovení adekvátního zadostiučinění.
Podle žalobkyně všechna tato kritéria v její věci odůvodňují přiznání zadostiučinění v penězích. Žalobkyně vzhledem ke všem těmto námitkám navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně (ve výrocích II. a III.) a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl.
II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o.
s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.