30 Cdo 1891/2012

30 Cdo 1891/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,

ve věci žalobce J. C., zastoupeným JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem, se

sídlem v Hradci Králové, Divišova 882, proti žalované České republice -

Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení

částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové

pod sp. zn. 10 C 68/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v

Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012, č. j. 21 Co 604/2011-107, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012, č. j. 21 Co

604/2011-107, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k

dalšímu řízení.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 9. 2011, č. j. 10 C

68/2010-77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být

způsobena nezákonným trestním stíháním, jež skončilo zproštěním obžaloby. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně

změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na

náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky,

Krajského ředitelství Policie východočeského kraje ze dne 31. 7. 2009, č. j. KRPH-14646-8/Tč-2009-050281, bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb.,

trestního řádu, zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin pohlavního

zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Proti tomuto usnesení byla žalobcem podána stížnost, která byla zamítnuta jako

nedůvodná. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2010, č. j. 1 T 35/2010-192, byl žalobce podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn

obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 24. 7. 2009 v době kolem 17.30

hodin v H. K., při koupání ve vířivém bazénu a bazénu s vlnobitím v prostorách

Aquaparku Městských lázní, osahával přes plavky v oblasti přirození nejméně ve

třech případech svého nezletilého syna M. C., a nejméně ve čtyřech případech

nezletilého syna T. C., ve kterém obžaloba Okresního státního zastupitelství v

Hradci Králové ze dne 5. 3. 2010, č. j. 1 Zt 206/2009, spatřovala trestný čin

pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žalobce

stíhán. Trestní stíhání bylo proti žalobci vedeno na svobodě. Soud prvního

stupně vycházel dále ze zjištění, že manželství žalobce uzavřené dne 19. 11. 1993 bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 3. 2002, č. j. 8 C 67/2001-18, který nabyl právní moci dne 9. 5. 2002. Nezletilé děti M. C., T. C., P. C., byly pro dobu po rozvodu manželství rodičů

svěřeny do výchovy matky rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze

dne 22. 11. 2001, č. j. P 78/2001-46, a otci bylo stanoveno výživné. Styk

žalobce s jeho nezletilými dětmi nebyl soudně upraven, kontakt otce s dětmi

probíhal na základě domluvy otce s matkou. Po dobu devíti měsíců, kdy byl

žalobce nedůvodně trestně stíhán, jeho kontakt s dětmi neprobíhal vůbec. Žalobce se bál, že pokud by se s dětmi setkal, byl by vzat do vazby z důvodu

hrozby ovlivňování svědků. Takové řešení bylo žalobci doporučeno i policistou,

neboť s ohledem na zákonná ustanovení trestního řádu by mohl být naplněn

vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu. Po ukončení trestního stíhání

se již žalobce s dětmi nestýkal, děti zcela ztratily o kontakt se žalobcem

zájem.

Soud prvního stupně dále vycházel ze skutkového zjištění, že „Přestože

tedy současný stav, kdy se otec s dětmi vůbec nestýká, byl ovlivněn více

okolnostmi, jak shora vysvětleno, nezákonné trestní stíhání se na něm podílelo

výrazným způsobem. Do té doby kontakt s dětmi probíhal, i když již v menším

rozsahu než v minulosti, po zahájení trestního stíhání zcela ustal a již se

neobnovil.“

Nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb.,

o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992

Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Požadované finanční zadostiučinění ve výši 150.000,- Kč

shledal přiměřeným, neboť ve věci jde o náhradu za takové zásahy do práv

žalobce, které nelze odstranit jinými prostředky. Skutečnost, že mezi rodiči

dětí byly dlouhodobé rozpory ohledně výchovy nezletilých dětí již za trvání

manželství i později, měla a mohla vést orgány činné v trestním řízení k

přiměřené opatrnosti při posuzování trestního oznámení podaného matkou dětí, a

to včetně okolností, za kterých mělo údajně k pohlavním zneužíváním otcem

dojít. Pokud ve svém citlivém věku děti získaly negativní informace o svém

otci, přinejmenším podezření z jeho závadného chování, nepochybně to jejich

vztah k němu s ohledem na jejich věk muselo ovlivnit, i když později se toto

podezření ukázalo jako nepravdivé. Odvolací soud se výslovně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního

stupně. Podle odvolacího soudu okresní soud uplatněný nárok správně právně

kvalifikoval, avšak zjištěný skutkový stav nesprávně právně vyhodnotil. Shodně

se soudem prvního stupně posoudil žalovaný nárok podle § 31a OdpŠk. Ve věci je

splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti za imateriální újmu, a to

existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno. Žalovaná vznik

nemajetkové újmy na straně žalobce nesporovala, pouze namítala, že dostatečným

zadostiučiněním je vynesení rozsudku o zproštění žalobce obžaloby. Žalobce

nebyl trestním stíháním postižen v zaměstnání, jeho pověst u veřejnosti nebyla

trestním stíháním dotčena. Co se týče zásahu do jeho rodinného života, odvolací

soud uzavřel, že jestliže se v průběhu trestního stíhání s dětmi nestýkal, ať

již na doporučení svého zástupce či na doporučení příslušníka Policie ČR,

učinil tak z vlastní vůle, a taková skutečnost jde výlučně k jeho tíži. Pokud

by totiž měl žalobce soudně upraven styk, mohl si kontakty soudně vynutit. „(…)

pokud došlo k poškození či ztrátě vztahu mezi otcem a jeho dětmi, nebylo

výlučnou příčinou této skutečnosti trestní stíhání žalobce, ale zejména postup

matky nezletilých (činila žalobci potíže při styku s dětmi a toto její konání

vyvrcholilo až podáním trestního oznámení) a konání, resp.

nekonání žalobce

(nezajistil si vymahatelnost svého práva na kontakt s dětmi, ač to bylo v jeho

možnostech).“ S ohledem na konkrétní okolnosti věci odvolací soud považoval

samotné konstatování porušení práva v podobě rozsudku o zproštění obžaloby za

dostačující zadostiučinění. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné

podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že odvolací soud změnil skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž by

provedl dokazování. Uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)

o. s. ř. a uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné, jelikož

odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatuje, že se se skutkovými závěry

soudu prvního stupně ztotožňuje. Dále napadá právní závěr odvolacího soudu, že

si žalobce ztrátu kontaktu s dětmi způsobil sám svou nečinností. Důvod

přerušení kontaktu s dětmi nespočíval v jednání matky, která by žalobci po

zahájení trestního stíhání bránila ve styku s nimi, ale důvodná obava z dalšího

nespravedlivého postihu (možné vzetí do vazby a přitížení i v rámci dalšího

trestního řízení). Na současném stavu, kdy se otec s dětmi vůbec nestýká, má

zásadní vliv právě nezákonné trestní stíhání žalobce. Za zjevně nesprávné

právní posouzení věci pak považuje závěr odvolacího soudu, že samotné

konstatování porušení práva v podobě zprošťujícího rozsudku je dostačující. Nezákonným rozhodnutím byla porušena nedotknutelnost osoby žalobce a zasaženo

do jeho soukromí a rodinného života, uplatněný nárok žalobce na přiměřené

zadostiučinění ve výši 150.000,- Kč je symbolický. Žalobce tedy uplatňuje

rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje zrušení

napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobce zcela ztotožnila se závěry

odvolacího soudu, zdůraznila, že ze svědecké výpovědi M. J. vyplývá, že vztahy

žalobce s nezletilými dětmi byly narušeny již v době před zahájením trestního

stíhání. Trestní stíhání bylo pouze vyvrcholením napjatých vztahů mezi žalobcem

a jeho bývalou manželkou, orgánům činným v trestním řízení nezbyla jiná

možnost, než se obviněním zabývat a situaci prošetřit. Aby mohl být žalobce

obvinění zbaven, bylo nezbytné provést standardní vyšetřování a znalecké

zkoumání. Zadostiučinění přiznané soudem prvního stupně považuje za nepřiměřeně

vysoké. Trestní stíhání je pouze jedním z mnoha faktorů, proč se žalobce s

dětmi vůbec nestýká. Nikoli žalovaná, ale matka dětí, by se měla žalobci

zodpovídat za lživá obvinění a jeho následky. Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. 1. 2012, Nejvyšší

soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241

odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Odvolací soud práva a povinnosti účastníků oproti rozhodnutí soudu prvního

stupně stanovil odlišně, dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání je rovněž důvodné. Rozsudek odvolacího soudu spočívá především na posouzení příčiny, proč se

žalobce po skončení trestního stíhání nestýkal se svými nezletilými dětmi. Jde

o otázku skutkovou. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který za hlavní příčinu současného styku

žalobce s jeho dětmi označil nezákonné trestní stíhání: „Přestože tedy současný

stav, kdy se otec s dětmi vůbec nestýká, byl ovlivněn více okolnostmi, jak

shora vysvětleno, nezákonné trestní stíhání se na něm podílelo výrazným

způsobem.

Do té doby kontakt s dětmi probíhal, i když již v menším rozsahu než

v minulosti, po zahájení trestního stíhání zcela ustal a již se neobnovil.“,

odvolací soud posoudil jako hlavní příčinu přerušení kontaktů postup matky

nezletilých: „(…) pokud došlo k poškození či ztrátě vztahu mezi otcem a jeho

dětmi, nebylo výlučnou příčinou této skutečnosti trestní stíhání žalobce, ale

zejména postup matky nezletilých (činila žalobci potíže při styku s dětmi a

toto její konání vyvrcholilo až podáním trestního oznámení) a konání, resp. nekonání žalobce (nezajistil si vymahatelnost svého práva na kontakt s dětmi,

ač to bylo v jeho možnostech).“

Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým

stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat

dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;

dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k

jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem

prvního stupně, neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od

skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na

základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež se mu staly podkladem pro

zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je -

zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti - nepřípustné, aby se odvolací

soud odchýlil od hodnocení důkazu provedeného soudem prvního stupně, aniž by

důkaz sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné

zhodnocení důkazu. V opačném případě trpí řízení vadou podle § 241a odst. 2

písm. a) o. s. ř., tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel (viz

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000,

uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod C 61;

rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná jsou veřejnosti dostupná rovněž na

internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V projednávané věci lze přisvědčit žalobci, že odvolací soud vyšel z jiných

skutkových zjištění při posouzení příčiny poškození či ztráty vztahu mezi

žalobcem a jeho nezletilými dětmi, aniž by zopakoval či doplnil důkazy, z nichž

soud prvního stupně vycházel (tj. aniž by dodržel postup podle § 213 odst. 2 o. s. ř.). Zatížil proto řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl

tudíž žalobcem uplatněn právem. Podle ust. § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže

nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení

práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného

zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž

k nemajetkové újmě došlo. V případě § 31a odst. 2 OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na místě

aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř.

ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. V

daném případě totiž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z

právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky

volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle

pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení

přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Co se

týče konstatace porušení práva, zákon nevymezuje, kdo a jak může porušení práva

konstatovat, lze tedy uvažovat i o tom, že se tak stane například již v

samotném řízení, v němž je odstraňováno nezákonné rozhodnutí, či v řízení, v

němž je správnost úředního postupu přezkoumávána příslušnými orgány (Vojtek,

P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha:

C. H. Beck, 2012, 390 s.). Podle § 226 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, soud zprostí obžalovaného

obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním

zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, a)

nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, b) v

žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, c) nebylo prokázáno, že

tento skutek spáchal obžalovaný, d) obžalovaný není pro nepříčetnost trestně

odpovědný, nebo e) trestnost činu zanikla. Soud se v trestním řízení při vynesení zprošťujícího rozsudku tedy zpravidla

nezabývá úvahami o tom, do kterých práv obžalovaného bylo trestním stíháním

zasaženo, ale výhradně úvahami o okolnostech uvedených v § 226 tr. řádu. Konstatování porušení práva je formou zadostiučinění, při které stát

prostřednictvím orgánu veřejné moci uzná, že jeho postupem k zásahu do práv

poškozeného a v důsledku toho vzniku nemajetkové újmy došlo. Pokud v odůvodnění

zprošťujícího rozsudku takové konstatování absentuje, nelze uvažovat o tom, že

by se samotným zproštěním obžaloby dostalo poškozenému satisfakce odpovídající

konstatování porušení jeho konkrétního práva nebo práv v důsledku trestního

stíhání. Odvolací soud se obsahem zprošťujícího rozsudku v naznačeném směru

nezabýval a jeho právní posouzení žalovaného nároku z hlediska formy odškodnění

nemajetkové újmy žalobce je proto neúplné a tudíž nesprávné. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, vymezil Nejvyšší soud

obecná kritéria, která mohou pravidelně indikovat rozsah způsobené nemajetkové

újmy ve věcech nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o

zahájení trestního stíhání, jestliže takové trestní stíhání neskončilo

pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Těmito kritérii jsou povaha trestní věci,

délka trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře

poškozené osoby. Vedle toho je třeba podle § 31a odst. 2 OdpŠk při stanovení

formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové

újmě došlo.

Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního

stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti

poškozenému zahájeno ze strany orgánů veřejné moci zjevně bezdůvodně nebo

dokonce s cílem jej poškodit. Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního

stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející,

vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní

stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání

pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V

této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení

trestního stíhání nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z

toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně

sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování

porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti

poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Odvolací soud kritéria pro stanovení odškodnění u nezákonného trestního stíhání

uvedl v napadeném rozsudku v zásadě v souladu s výše citovanou judikaturou,

nevypořádal se však s námitkou žalobce, že se v průběhu trestního stíhání

nemohl stýkat se svými nezletilými dětmi, neboť by tím naplnil vazební důvod

podle § 67 písm. b) tr. řádu. Dané posouzení je přitom zásadní nejen z hlediska

podílu odloučení žalobce od jeho dětí v době trestního stíhání na jejich

následné vztahy, ale i z hlediska zásahu do rodinného života žalobce po dobu

trestního stíhání. Závěr odvolacího soudu v tom směru, že se žalobce po dobu

trestního stíhání nestýkal se svými dětmi „z vlastní vůle“, považuje Nejvyšší

soud za zjednodušující v situaci, kdy byla vůle žalobce výrazně modifikována

právě omezeními plynoucími z probíhajícího trestního stíhání. Pokud se odvolací

soud daným tvrzením nezabýval, je i v tomto směru jeho právní posouzení

žalobcova nároku neúplné a tudíž nesprávné. Protože řízení je postiženo výše uvedenou vadou a právní posouzení žalobcova

nároku odvolacím soudem je z uvedených důvodů nesprávné, Nejvyšší soud

dovoláním napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 2, části věty za středníkem,

o. s. ř.). Ve smyslu ust. § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. zrušil Nejvyšší soud

rovněž nákladový výrok odvolacího soudu jako výrok závislý na rozhodnutí o

napadeném výroku. Podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil věc

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto

rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. září 2013

JUDr.

František Ištvánek

předseda senátu