30 Cdo 4858/2015-152
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci
žalobkyně E. Ch., dříve S., zastoupené doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 15 C 247/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 72 Co 132/2015-85, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 72 Co 132/2015-85, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2014, č. j. 15 C
247/2014-45, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 5. 8. 2014 domáhala po žalované náhrady
nemajetkové újmy s odůvodněním, že proti žalobkyni bylo zahájeno trestní
stíhání pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb.,
spáchaného ve formě spolupachatelství. Uvedeného trestného činu se měla
žalobkyně dopustit tím, že v úmyslu obohatit sebe a svou matku měla vystavit
celkem 33 faktur, kdy jako dodavatele na fakturách uvedla H. M., ačkoliv H. M.
fakturované služby či materiál neposkytla. Měla tak způsobit České televizi
škodu ve výši 122 058 Kč. Trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno usnesením
Policie ČR, Obvodní ředitelství Praha IV, Služba kriminální policie a
vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality, č. j.
ORIV-32585-104/TČ-2012-001491 ze dne 21. 5. 2013, které bylo žalobkyni doručeno
27. 5. 2013. Dne 30. 5. 2013 žalobkyně podala stížnost proti tomuto usnesení,
kterou doplnila dne 19. 6. 2013. Obvodní státní zastupitelství usnesením ze dne
1. 8. 2013, sp. zn. 1 ZT 153/2013, zrušilo usnesení o zahájení trestního
stíhání pro nezákonnost. Žalobkyni v souvislosti s nezákonným rozhodnutím
vznikla nemajetková újma, když pro ni trestní stíhání představovalo psychické
trauma, neboť trvalo delší dobu, trestně stíhána byla též její matka, a
žalobkyně se tak obávala výsledku trestního stíhání ve vztahu k nim oběma. Celá
tato situace také značně nepříznivě ovlivnila jejich vztah. Žalobkyně měla v
důsledku stresu vyplývajícího z trestního stíhání obtíže při studiu. V
souvislosti s vedením trestního stíhání byla rovněž nucena ukončit pracovní
poměr v České televizi, a jelikož její příjem poklesl, potýká se s finančními
problémy. Žalobkyně se dlouhodobě léčí na neurologickém oddělení Nemocnice Na
Homolce s doporučením vyhýbat se stresovým situacím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 15 C
247/2014-45, rozhodl tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve
výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 6. 8.
2014 do zaplacení, zamítl (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do
3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 3.
6. 2015, č. j. 72 Co 132/2015-85, tak, že rozsudek soudu prvního potvrdil ve
výroku o věci samé a změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně uvedl, že má za prokázaný průběh trestního
stíhání žalobkyně ze spisu Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha IV.,
ORIV-32585-192/TČ-2012-001491. Dne 16. 5. 2012 podala Česká televize trestní
oznámení ve věci podezření ze spáchání trestného činu. Usnesením ze dne 21. 5.
2013 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně, a to pro přečin podvodu podle
ustanovení § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku spáchaného ve formě
spolupachatelství. Dne 31. 5. 2013 byla podána stížnost proti usnesení o
zahájení trestního stíhání, dne 26. 6. 2013 bylo doručeno doplnění této
stížnosti. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, č. j. 1 Zt
153/2013 ze dne 1. 8. 2013 bylo zrušeno usnesení policejního orgánu ze dne 21.
5. 2013, kterým bylo zahájeno trestní stíhání, a bylo uloženo policejnímu
orgánu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Státní zástupkyně shledala
předmětnou stížnost za důvodnou převážně s ohledem na skutečnosti, které vyšly
najevo teprve po zahájení trestního stíhání v průběhu výslechu obou obviněných.
Tyto uvedly zcela nové informace, jež předtím nebyly policejnímu orgánu známy,
prověřeny a zohledněny při rozhodování o dalším postupu, neboť obviněné dříve
využily svého zákonného práva a odmítly k věci vypovídat. Soud prvního stupně
měl dále za prokázané, že dne 14. 6. 2013 došlo k výslechu žalobkyně a dne 18.
6. 2013 k výslechu její matky, kdy jak žalobkyně, tak i její matka vypovídaly o
skutečnostech projednávané věci. Z úředního protokolu o výslechu D. S. ze dne
10. 12. 2012 soud zjistil, že jmenovaná po poučení odmítla vypovídat. Z
úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 2. 7. 2012, na kterém byla
vyslýchána žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyně po poučení využila svého práva
a odmítla vypovídat.
5. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda zrušené usnesení
o zahájení trestního stíhání žalobkyně naplňuje znaky nezákonného rozhodnutí
podle § 7 a 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Uvedl přitom, že pro možné přiznání
nároku je nutná existence odpovědnostního titulu, nezákonného rozhodnutí, a s
tím spojená existence pravomocného rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno
nebo změněno příslušným orgánem. Opačný názor by vedl k nepřijatelnému
důsledku, že nárok na náhradu škody (nemajetkové újmy) by vznikl účastníkům
jakéhokoliv řízení, když by instančně vyšší soud orgán dospěl k odlišnému
právnímu názoru od instančně nižšího orgánu. Uvedený soud neshledal možnou
aplikaci § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. představujícího výjimku ze zásady
pravomocnosti nezákonného rozhodnutí, když dotčené rozhodnutí samo o sobě
nepředstavuje rozhodnutí o oprávněních a povinnostech žalobce, ale pouze
zahajuje určitou fázi trestního řízení, za kterou lze požadovat odškodnění v
případě, že neskončilo pravomocným odsouzením. Neposuzuje se přitom správnost
postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání,
rozhodující je výsledek již pravomocně zahájeného trestního stíhání. Nelze tak
hovořit o možném vzniku škody v příčinné souvislosti s výkonem nepravomocného
usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy ani s jeho vykonatelností, jež
nastala bez ohledu na jeho právní moc. Žalobkyně podala stížnost proti
nepravomocnému usnesení o zahájení trestního stíhání a státní zástupkyně jako
odvolací orgán jejímu řádnému opravnému prostředku ve velice krátké době
vyhověla. Soud prvního stupně tedy ve věci neshledal odpovědnostní titul k
odškodnění tvrzené nemajetkové újmy. Soud dále uvedl, že z odůvodnění usnesení
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 1 Zt
153/2013, je zřejmé, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno s
ohledem na skutečnosti, které vyšly najevo teprve po zahájení trestního
stíhání, v průběhu výslechu obou obviněných. Usnesení o zahájení trestního
stíhání nebylo zrušeno pro nezákonnost, nýbrž z důvodů nových okolností, které
vyšly najevo až poté, co bylo vydáno. Dané okolnosti případu bylo třeba
posuzovat též podle § 12 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně odmítla ve věci
vypovídat, a nesdělila tak Policii ČR relevantní informace, které by vedly k
tomu, že by trestní stíhání proti žalobkyni nebylo vůbec zahájeno. V tomto
postupu žalobkyně lze tedy shledat spoluúčast vedoucí k zahájení trestního
stíhání.
6. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny pro
rozhodnutí podstatné důkazy a opatřil si dostatek relevantních skutkových
zjištění, na jejichž základě bylo možné věc náležitě právně posoudit. Soud
prvního stupně správně posoudil žalobkyní uplatněný nárok jako nárok z titulu
nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť je již ustálenou
soudní praxí, že stát odpovídá i za škodu způsobenou zahájením (vedením)
trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím
trestního soudu. Zákon sice výslovně tento nárok neupravuje, vychází však z
analogického výkladu úpravy nejbližší, a to právě z úpravy odpovědnosti za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za které je považováno rozhodnutí,
jímž se trestní stíhání zahajuje. Odvolací soud má však, v souladu s recentní
judikaturou Nejvyššího soudu, za to, že znak nezákonného rozhodnutí ve smyslu §
8 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. naplňuje i usnesení o zahájení trestního
stíhání, které bylo ke stížnosti obviněného zrušeno státním zástupcem s tím, že
věc byla vrácena policejnímu orgánu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Odvolací soud pak výslovně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014. Soud prvního stupně krom toho zcela přehlédl,
že obvodní státní zastupitelství výslovně deklarovalo nezákonnost předmětného
usnesení výrokem, kterým bylo předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání
zrušeno. Závěr o nezákonnosti rozhodnutí tak musí platit tím spíše. Soud
prvního stupně však správně poukázal na ustanovení § 9 až § 12 zákona č. 82/1998 Sb., v nichž je obsažena zvláštní úprava odpovědnosti státu za škodu
způsobenou rozhodnutím vydaným v rámci trestního řízení, a správně shledal
nárok žalobkyně nedůvodným s odkazem na § 12 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona. Právo na náhradu škody se výslovně nepřiznává mimo jiné tomu, kdo si vazbu,
odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám. Judikatura zmíněné
ustanovení nevykládá tak restriktivně, jak namítá žalobkyně ve svém odvolání,
nýbrž obecně a dlouhodobě stojí na závěru, že uvedené právo nemá ten, kdo si
obvinění sám zavinil. K tomu odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991. Zavinění obviněného (ať již ve
formě úmyslné či nedbalostní) na zahájení trestního stíhání je doktrínou
chápáno tak, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní
řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno. Příčinnou souvislost mezi
zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je přitom třeba
hledat nikoliv v jeho jednání, kterým podle orgánů činných v trestním řízení
naplnil skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném
jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především
v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení.
Právo odepřít výpověď je
sice tradičním institutem trestního procesního práva a má dopad právě do poměrů
trestního řízení, avšak využití tohoto procesního práva za určitých okolností
může vést k důsledkům v hmotněprávní oblasti nároků na náhradu škody proti
státu. Zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání sice nelze bez dalšího
spatřovat pouze v tom, že v pozici podezřelého a posléze obviněného využil
všechny možné prostředky ke své obhajobě, mezi které patří též právo
nevypovídat podle § 33 odst. 1 a § 91 odst. 1 trestního řádu, ale i zde se musí
uplatnit závěry o konkrétním vlivu takového postoje na průběh či zahájení
trestního stíhání. Odepření výpovědi ze strany obviněného totiž na druhé straně
automaticky nevylučuje možnost aplikace § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998
Sb. per analogiam z pohledu zavinění obviněného na trestním stíhání. Stejně
jako úmyslná nepravdivá výpověď obviněného vůči orgánům činným v trestním
řízení může být posouzena tak, že obviněný zavinil zahájení (vedení) trestního
stíhání, tak i odmítnutí vypovídat, pokud takový fakt může být ve výsledku
rozhodující pro závěr o neopodstatněnosti trestního stíhání, lze považovat za
zavinění si trestního stíhání. Odvolací soud následně konstatoval, že za
situace, kdy žalobkyně odmítla vypovídat dříve, než proti ní bylo zahájeno
trestní stíhání, a kdy stížnost podaná proti usnesení o zahájení trestního
stíhání byla v podstatě shledána důvodnou již jen s ohledem na nové informace,
které policejní orgán zjistil poté, co již žalobkyně vypovídala, lze její
chování pokládat za jednání, které zapříčinilo zahájení trestního stíhání,
resp. jeho pokračování do doby, kdy se uvolila vypovídat. Povinností orgánů
činných v trestním řízení je shromažďovat všechny důkazy, včetně těch, které
svědčí ve prospěch obviněného, nicméně zná-li obviněný rozhodující skutečnosti,
které orgánům v trestním řízení nejsou známy, a tyto včas nesdělí, pak jej
nutně musí stíhat negativní právní důsledek úpravy odškodnění.
7. Žalobkyně podáním ze dne 14. 10. 2015 sdělila soudu, že se vdala,
bude používat příjmení Ch., a změnila též své trvalé bydliště na novou adresu P.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též jako
„dovolatelka“) dovoláním, přičemž zmínila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, neboť soudy ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu
nesprávně aplikovaly a zároveň nesprávně vyložily použitý právní předpis. K
přípustnosti dovolání pak uvedla, že argumentace nalézacího ani odvolacího
soudu nereflektuje aktuální a dlouhodobou rozhodovací praxi vrcholných soudů,
zejména právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 517/2014, a nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn.
II. ÚS 1856/07.
9. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že si své trestní
stíhání zavinila sama tím, že ve fázi před zahájením trestního stíhání odmítla
vypovídat, a že její stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla
shledána důvodnou již jen s ohledem na nové informace, které policejní orgán
zjistil z její následné výpovědi jako obviněné. Dovolatelka poukázala na výklad
§ 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále též jen „OdpŠk“), konkrétně pojmu „zavinění si“ podávaný
komentářovou literaturou a Ústavním soudem v nálezu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10. Dovolatelka podotýká, že ve fázi před zahájením trestního
stíhání, a to v pozici svědkyně, využila svého ústavně zaručeného práva a
odmítla vypovídat vzhledem k možnosti způsobení trestního stíhání své matky. O
možných hrozících následcích v podobě trestního stíhání své osoby nevěděla a
vědět nemohla a nemusela. Dne 10. 12. 2012 bylo v předmětné věci sděleno
podezření pouze ve vztahu k její matce. Teprve při následně vedeném standardním
přípravném řízení bylo zahájeno trestní stíhání i vůči dovolatelce. I pokud by
dovolací soud dospěl k názoru, že dovolatelka byla v době podání svého
vysvětlení, tj. dne 2. 7. 2012 fakticky v procesním postavení podezřelé, ani
tak by názor ohledně zavinění trestního stíhání neobstál. Jak dovodil Ústavní
soud v nálezu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 1856/07, zavinění stěžovatele
na zahájení vlastního trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že v pozici
podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své
obhajobě, mezi které zejména patří právo nevypovídat, jakož i právo nevypovídat
pravdivě. V této souvislosti dovolatelka zmiňuje též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014, jenž, dle názoru dovolatelky,
nahlíží na danou otázku totožnou optikou, a na posledně zmíněné rozhodnutí
Ústavního soudu přímo odkazuje. Z uvedeného plyne, že využití práva odepření
výpovědi zaručeného v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny proto nemůže za
žádných okolností implikovat zavinění na způsobení vlastního trestního stíhání. Obecná zásada nemo tenetur se ipsum accusare platí jak pro podávání výpovědi
obviněného, podezřelého, tak i svědka. Takto je zajištěno právo odepřít
výpověď, aniž by za to byl odpírající právně postižen (takovým postižením
nemůže být ani pozdější odepření nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy za
prokazatelně nezákonné trestní stíhání). Právo zachovávat mlčenlivost a právo
nepřispívat k vlastnímu obvinění jsou všeobecně uznávané mezinárodní normy,
které jsou jádrem pojmu spravedlivého procesu zakotveného v čl. 6 odst. 1
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což je patrné
např. z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 5. 2001 ve věci J. B. proti Švýcarsku. Dovolatelka dále (uvádí, že na okraj) zpochybňuje výklad §
12 odst. 1 písm.
a) OdpŠk, jenž poskytly soudy nižších stupňů. V této
souvislosti poukazuje na rozdíly mezi zmíněným ustanovením a § 6 odst. 3 písm. a) zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu
státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Domnívá se, že jelikož byl
aplikační dosah dřívější úpravy značně zúžen (vyžadoval úmysl), byl vykládán
extenzivně. Aplikační dosah ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) byl rozšířen, ale
ani tak v jeho dosah nebyl zahrnut institut obvinění. Rovněž systematika OdpŠk
ukazuje na nemožnost aplikace zmíněného ustanovení na případ dovolatelky.
10. K dovolání žalobkyně se žalovaná nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání
dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 2. zákona č.
293/2013 Sb.).
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou. V části
směřující proti výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé, dovolání splňuje podmínky podle § 241 odst. 2 o. s. ř., a
dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
13. V rozsahu, v němž dovolání směřuje i proti výrokům či jejich částí o
nákladech řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), což
se ve způsobu vyřízení této části dovolání neprojevilo jen proto, že dotčené
výroky či jejich části je třeba odklidit jako závislé.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží,
v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
16. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení otázky, zda lze
posuzovat jako zavinění si trestního stíhání, pokud osoba podávající vysvětlení
využije práva odepřít výpověď, načež je vůči ní zahájeno trestní stíhání.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Podle § 12 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si
vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl
zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že
není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost
anebo že trestný čin byl amnestován.
18. Podle § 158 odst. 8 trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2012 do
17. 3. 2017 vysvětlení podle odstavce 3 nesmí být požadováno od toho, kdo by
jím porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti,
ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož
zájmu tuto povinnost má. Osoba podávající vysvětlení, s výjimkou podezřelého,
je povinna vypovídat pravdu a nic nezamlčet; vysvětlení může odepřít, pokud by
jím způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v § 100
odst. 2; o tom je třeba osobu, od níž je požadováno vysvětlení, předem poučit.
Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že osobě podávající vysvětlení bude
třeba jako svědkovi poskytnout ochranu, je třeba při sepisování úředního
záznamu postupovat podle § 55 odst. 2.
19. Podle § 100 odst. 2 trestního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2006 je
svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí
trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci,
osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném
nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
20. Nejvyšší soud se obdobnou otázkou, jež byla dovolatelkou předestřena
v nyní projednávané věci, podrobně zabýval ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 517/2014, na nějž dovolatelka též přiléhavě poukázala. V
uvedeném rozhodnutí tento soud shrnul závěry judikatury (jmenovitě rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, rozsudku téhož soudu ze dne 29. 4.
2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn.
Pl. ÚS 11/10, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č.
148/2011, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 1856/07,
publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 57/2008) a
dovodil, že využití práva nevypovídat v trestním řízení může, v rámci řízení
odškodňovacího, vést k závěru, že si poškozený zavinil trestní stíhání sám, to
ovšem nikoliv bez dalšího. Zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze
v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby
tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv.
Jako příklad Nejvyšší soud uvedl situaci, v níž by poškozený měl k dispozici
informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo
zahájeno, resp. již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno.
21. Z právě uvedeného rozhodnutí jednoznačně plyne, že dovolací soud
nepovažuje za vyloučenou situaci, v níž jednání osoby spočívající ve využití
práva nevypovídat bude možné hodnotit za zavinění si zahájení trestní stíhání.
Rovněž je ovšem zřejmé, že předjímaná situace je spíše charakteru výjimečného.
22. Ačkoliv může být jednání dovolené z pohledu jednoho odvětví práva,
neznamená tato skutečnost nutně, že totéž jednání nemůže vyvolávat důsledky
pohledem jiného právního odvětví. Sama skutečnost, že předpisy trestního práva
procesního umožňují osobě (posléze obviněné) být relativně pasivní, tedy
nevylučuje, že uvedený způsob jednání bude mít vliv na případné odškodnění škod
a újem způsobených zahájením a vedením trestního stíhání (viz obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007).
23. Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně
akceptované zásady (neminem leadere a prevence vzniku újmy) a z ní vyplývající
povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba,
která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti
své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena, či jí bude
uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ní
nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání
(vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě
požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu
škod (újem) jí vzniklých. Uvedené platí navzdory skutečnosti, že trestní řízení
je ovládáno principem oficiality. Nelze ovšem opomíjet skutečnost, že povinnost
k předcházení vzniku škod není bezbřehá, a že s ohledem na ni nelze osobám v
trestním řízení odpírat možnost jednání (resp. v konkrétních okolnostech
případu nejednání), jež bylo legitimní s ohledem ke konkrétnímu postavení
osoby. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení
ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné např. v situaci,
kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky
či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by
vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby,
odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich
orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že
trestní stíhání proti ní může být zahájeno.
24. Jestliže soudy uzavřely, že si dovolatelka zavinila zahájení
trestního stíhání proti své osobě tím, že při podání vysvětlení využila práva
nevypovídat, přičemž stížnost podaná proti usnesení o zahájení trestního
stíhání byla v podstatě shledána důvodnou již jen s ohledem na nové informace,
které policejní orgán zjistil poté, co již žalobkyně vypovídala, nemůže být
tímto osvědčen stav předjímaný výše uvedenou a vyloženou judikaturou Nejvyššího
soudu vztahující se k zavinění si zahájení trestního stíhání využitím práva
nevypovídat. Zejména je zde třeba poukázat na skutečnost, že soudy neučinily
zjištění, že to byla právě dovolatelka, kdo v době využití práva nevypovídat
měl informace následně vedoucí ke zrušení usnesení o zahájení trestního
stíhání, a že se jednalo o informace, jež by byly takového charakteru, že by
zjevně dovolatelku vyjímaly z okruhu osob podezřelých. Soudy se v tomto ohledu
spokojily s důvody obsaženými v usnesení státního zastupitelství, jež ovšem ve
vztahu k posouzení vlastního zavinění si zahájení trestního stíhání nedostačují
již proto, že nerozlišují skutečnosti, jež svou výpovědí (po zahájení trestního
stíhání) vnesla dovolatelka, od těch, které orgánům činným v trestním řízení
sdělila její matka. Soudy nižších stupňů se rovněž nezabývaly posouzením, v
jakém procesním postavení dovolatelka byla (hodnoceno k okamžiku, kdy využila
právo nevypovídat), tedy zda v daném okamžiku mohla a měla vědět, že vůči ní
hrozí zahájení trestního stíhání, a zda předmětné informace neodepřela
poskytnout z legitimního důvodu.
25. Dovolání je důvodným, neboť posuzovaná právní otázka byla soudy
nižších stupňů posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, jež sice připouští, že využití práva nevypovídat bude hodnoceno za
zavinění si zahájení trestní stíhání, leč jen v takovém případě, kdy posléze
obviněná osoba mohla svým aktivní jednání trestnímu stíhání své osoby předejít,
avšak bez legitimních důvodů tak neučinila.
26. Pokud dovolatelka nesouhlasí s aplikací § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk,
patří pouze dodat, že aplikace uvedeného ustanovení per analogiam na situace,
kdy je náhrada škody (újmy) žádána za zahájení a vedení trestního stíhání, je
součástí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. již zmíněný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007). V
dovolání uvedenou argumentaci, která poukazuje pouze na rozdíly ve znění
aktuální právní úpravy oproti úpravě dřívější [§ 6 odst. 3 písm. a) zákona č.
58/1969 Sb.], nepovažuje dovolací soud za způsobilou k přehodnocení svých
dosavadních závěrů.
VI. Závěr
27. Dovolací soud, vzhledem k výše uvedenému, podle § 243e odst. 1 a 2
o. s. ř. zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i soudu prvního stupně,
28. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
30. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu