30 Cdo 517/2014-137
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce D. Ž., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v
Praze 5, Ke Klimentce 15, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 250.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 108/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013,
č. j. 16 Co 353/2013-111, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013, č. j. 16 Co 353/2013-111,
se v části výroku I., jíž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a
ve výroku II. zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 10 C 108/2012 – 69,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s příslušenstvím
(výrok I.) a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v
Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do
částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 150.000,- Kč s
příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok
II.). Žalobce se žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla
nezákonným usnesením policie ze dne 25. 2. 2002 ČVS: OV6-326/30-Ma-201, jímž
bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu
zpronevěry dle § 248 odst. 1 a 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní
zákon. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že výše
uvedeným usnesením ze dne 25. 2. 2002 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce,
který měl jako jednatel a jediný společník UNIS – SERVICE, spol. s r. o. (dále
jen „společnost“) způsobit škodu ve výši 4,200.000,- Kč, a to neuhrazením
celních dluhů za společnosti v usnesení uvedené. Dne 7. 9. 2005 byla podána
obžaloba, na jejímž základě byl žalobce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6
ze dne 28. 11. 2006 uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání
3 let podmíněně odložený na dobu 5 let a dále peněžitý trest a zákaz výkonu
funkce statutárního orgánu. Žalobci byla uložena povinnost částečně nahradit
škodu. K odvolání žalobce byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 zrušen a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zejména vytkl soudu prvního
stupně, že řádně nezkoumal, zda žalobce skutečně použil peníze pro sebe. Po
doplnění dokazování byl žalobce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 16 T 106/2005, obžaloby zproštěn. Dále odvolací soud uvedl, že
společnost byla zapsána do obchodního rejstříku 20. 2. 1992. Jejím jediným
jednatelem a od roku 1995 i jediným společníkem byl žalobce. Dne 23. 10. 2000
vstoupila společnost do likvidace a dne 20. 3. 2001 byl na její majetek
prohlášen konkurz. Žalobce je od roku 2000 v psychiatrické péči. Jeho klinický
obraz se zásadně změnil (zhoršil) v souvislosti s trestním stíháním, byl
opakovaně v dlouhodobé pracovní neschopnosti, je trvale medikován psychofarmaky
a žalobcův zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý. Žalobce vyzval žalovanou k
náhradě nemajetkové újmy dne 30. 11. 2011. Žalovaná nárok neuznala. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a z provedených důkazů učinil další
a částečně jiná zjištění. Žalobce byl před zahájením trestního stíhání dne 28. 6. 2000 předvolán k podání vysvětlení. Využil však svého práva založeného § 158
odst. 5 trestního řádu odepřít výpověď. Pouze uvedl, že trestní oznámení je
nedůvodné a že trpí dlouhodobými zdravotními potížemi. Již jako obviněný odmítl
žalobce v trestním řízení vypovídat před orgány Policie ČR i dne 22. 3. 2002. Žalobce poprvé souhlasil s tím, že ve věci bude vypovídat až dne 26. 10. 2004. Vypověděl, že poškozené společnosti mu plnění na zaplacení cla zásadně platily
opožděně, proto bylo praxí z poskytnutých plnění platit nejstarší dluhy. Dalším
důvodem, pro nějž dluhy nezaplatil, bylo, že rozhodnutím celního úřadu z března
2000 mu byly zablokovány bankovní účty.
Odvolací soud v trestním řízení ve
zrušujícím rozhodnutí zdůraznil nezbytnost provést důkaz znaleckým posudkem z
oboru ekonomika odvětví účetnictví, když právě znalec by měl postavit najisto,
zda předmětné částky užil žalobce na jiný než uvedený účel v úmyslu nedostát
svému závazku. Ze znaleckého posouzení vyplynulo, že účetnictví společnosti
bylo nevěrohodné, neprůkazné, fiktivní a žalobce byl neochotným ke spolupráci. Dle závěru znalce byl celkový neúspěch společnosti výsledkem selhání jinak
úspěšného modelu podnikání celního deklaranta, přičemž tento neúspěch vycházel
pravděpodobně z dlouhodobého nedodržování všech principů správného finančního
řízení. Znalec závěrem uvedl, že s ohledem na neexistenci účetnictví vedeného v
souladu se zákonem o účetnictví nelze zjistit, zda si žalobce ponechal peněžní
prostředky zaslané na účet společnosti, a nelze bezpečně uzavřít, zda si je
přisvojil v rozporu s účelem, ke kterému byly svěřeny. Dále byly ke znaleckému
posudku vypracovány dva dodatky. Z nich vyplynulo, že v období leden až březen
2000 činil poměr mezi příchozími a odchozími platbami 82 %. Vedle plateb
celnímu úřadu byla provedena i řada jiných odchozích plateb, např. výplaty
mezd, a dále i jiné platby, jejichž účel nelze identifikovat – platby platební
kartou a platby ve prospěch jiných subjektů (finanční úřady, klienti,
pojišťovny). Po právní stránce odvolací soud uvedl, že žalobce si trestní stíhání částečně
zapříčinil sám. Žalobce za situace, kdy již dlužil miliony korun, odmítl
vypovídat jak před zahájením trestního řízení, tak po jeho zahájení. Výpověď
učiněná žalobcem dne 26. 10. 2004 neobsahovala skutečnosti, které by
odůvodňovaly ukončení trestního stíhání či mu alespoň napomohly. Zčásti byla
tato výpověď obecná a zčásti zjevně nepravdivá, neboť žalobce v rozporu se
zjištěním učiněným v konkurzním řízení tvrdil, že finanční obtíže jeho
společnosti byly v rozhodující míře vyvolány zablokováním účtů exekučními
příkazy celních úřadů. Žalobce mohl a měl před zahájením trestního stíhání i po
něm postupovat mnohem aktivněji. Situace zapříčiněná žalobcem spočívající v
jeho chování před zahájením trestního stíhání i po jeho zahájení, dále v tom,
že vědomě neplnil svěřené prostředky na dojednaný účel, a v tom, že účetnictví
jeho společnosti bylo neprůkazné (z části i pro odborníka) a vedené v rozporu
se zákonem o účetnictví, skutečně s kvalifikovanou mírou pravděpodobnosti
svědčila pro to, že žalobce trestný čin zpronevěry spáchal. Podíl žalobce na
zahájení trestního stíhání i na jeho následném stíhání byl alespoň poloviční. Odvolací soud dále posuzoval naplnění kritérií rozhodných pro výši odškodnění –
povahu trestní věci, délku trestního řízení, následky způsobené trestním
řízením v osobnostní sféře žalobce. Při posuzování délky trestního řízení
odvolací soud zohlednil tu okolnost, že po vydání zrušujícího usnesení
odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 61 To 61/2007-1622, bylo negativní
působení trestního stíhání na žalobce již poněkud méně intenzivní.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje dle ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo
která v judikatuře dovolacího soudu řešena nebyla. Dovolatel vymezuje
následující otázky:
1) Lze posuzovat jako zavinění trestního stíhání situaci, kdy obviněný
využije svého ústavně garantovaného práva nevypovídat? 2) Je civilní soud v odškodňovacím řízení oprávněn posuzovat kvalitu či
rozsah právních úkonů poškozeného v řízení, v němž měla vzniknout škoda či jiná
újma, tím spíše, jde-li o řízení trestní?
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel
namítá:
a) Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
(dále jen „OdpŠk“), pojem zavinění si trestního stíhání nezná. V ust. § 12
odst. 1 písm. a) OdpŠk se sice hovoří o zavinění (si), nicméně jedná se o
zavinění vazby, odsouzení či uložení ochranného opatření, nikoliv vlastního
trestního stíhání. Pokud civilní soudy v odškodňovacích procesech dochází k
závěru, že rovněž samotné trestní stíhání je možné si zavinit, jednají v
rozporu se zákonem a používají protiústavní analogii legis, navíc k tíži
účastníka řízení – poškozeného. Dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze
dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, z nějž plyne, že „zavinění si“ je nutné v
tomto ohledu vykládat restriktivně.
b) Závěry odvolacího soudu potlačují základní právo dovolatele na
obhajobu zakotvené v § 33 tr. řádu a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn.
25 Cdo 2/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS
1856/07, od nichž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil. Navíc, má-
li být zavinění si trestního stíhání spatřováno v odepření výpovědi, pak lze
toto vztáhnout pouze k onomu krátkému úseku mezi zahájením trestního stíhání a
prvou výpovědí žalobce, nikoliv k celé délce trestního řízení.
c) Civilnímu soud v odškodňovacím řízení nepřísluší hodnotit kvalitu
jednotlivých úkonů souvisejícího trestního řízení, tím méně pak výpovědi
poškozeného (tehdy obviněného) a tvrdit, že kdyby vypovídal jinak, stíhán by
jistě nebyl. Součástí práva na obhajobu je nejen právo nevypovídat vůbec, nýbrž
i právo beztrestně (s výjimkami) nevypovídat pravdivě.
d) Žalobce mohl stěží cokoliv lépe a podrobněji vysvětlovat a dokládat,
když celé posouzení, zda zpronevěřil svěřené prostředky či nikoliv, stálo na
detailní rešerši výpisů z bankovních účtů, které měl policejní orgán k
dispozici od samého počátku. Žalobce nemohl v trestním řízení předložit
účetnictví, když v době trestního řízení již nebyl na pozici statutárního
orgánu společnosti.
e) Závěr odvolacího soudu, dle nějž po vydání zrušujícího usnesení
odvolacím soudem bylo negativní působení trestního stíhání na žalobce méně
intenzivní, není správný. Není zřejmé, jak soud k takovému závěru dospěl a z
čeho jej vyvodil. Věc byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí, ve věci bylo rozhodováno v opakovaném hlavním líčení, kdy ke
zproštění obžaloby došlo až rozsudkem ze dne 1. 6. 2011.
Dovolatel dovolání doplnil podáním ze dne 17. 9. 2014, v němž odkázal na řízení
o náhradě přímé škody – nákladů obhajoby v téže trestní věci, přičemž v tomto
řízení Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 23 C
213/2012-35, dospěl ohledně případného „zavinění si“ trestního stíhání žalobcem
k opačnému právnímu závěru než odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil a sám ve věci
rozhodl tak, že rozsudek soudu prvého stupně se jako věcně správný potvrzuje. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, uvedl: „Důsledné
uplatnění systematického výkladu ustanovení § 4 zákona č. 58/1969 Sb.,
spočívajícího ve srovnání tohoto ustanovení s dalšími ustanoveními zákona, s
tím, že koncepce a smysl všech ustanovení určitého zákona by měly být stejné,
proto vede k závěru o analogickém použití ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. (v ustanovení § 6 téhož zákona jde o zastavení trestního stíhání či
zproštění obžaloby po zrušení odsuzujícího rozsudku) pro posouzení, ve kterých
případech nemá (jde o negativní vymezení) zastavení trestního stíhání a
zproštění obžaloby stejný význam jako zrušení či změna usnesení o vznesení
obvinění pro nezákonnost. Ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno a
jenž byl zproštěn obžaloby, má tedy podle ustanovení § 1 až § 4 zákona č. 58/1969 Sb. zásadně právo na náhradu škody, způsobené usnesením o vznesení
obvinění. Takové právo nemá pouze ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám a
kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen
proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla
udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, uvedl:
„Zavinění obviněného (ať už ve formě úmyslné či nedbalostní) na zahájení
trestního stíhání proti němu (tj. na vydání usnesení o vznesení obvinění či na
sdělení obvinění) znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že
trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání
bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi
zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat
nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení
naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném
jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především
v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým
jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo
být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno).
Nejde tedy o to, zda obviněný se
dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření,
že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním
ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního
stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení
(pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých
skutečností, odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 tr. řádu, či
předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv
objektivně neexistovaly. Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, není
naplněna již tím, že se dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti
němu zahájeno.“
Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, publikovaném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 148/2011, uvedl: „Podle
Ústavního soudu je nutné v souladu s Úmluvou vykládat i ono "zavinění" ve
smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., a to bez ohledu
na to, jakým způsobem s institutem náhrady škody či jeho jednotlivými aspekty
pracuje domácí zákonodárce, judikatura i doktrína (zejména ta civilistická). Obdobně jako je například v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a
zejména pak v judikatuře evropských ústavních a nejvyšších soudů vykládán
rozsah náhrady škody zahrnující i nemateriální újmu (srov. k tomu např. přehled
závěrů této judikatury uvedený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 85/04 ze
dne 13. 7. 2006 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -
svazek 42, Praha, C.H. Beck, str. 91 a násl.), musí být vyloženo i ono
zavinění. Lze přitom poznamenat, že termín "zavinění si" nepovažuje Ústavní
soud za přiléhavý ani de lege lata (při případných úvahách de lege ferenda by
to měl zákonodárce reflektovat). Používá-li přitom zákon tento termín, pak by
měl být tedy alespoň chápán jako "způsobení si" ("zavdání příčiny ke") vzetí do
vazby a měl by být vykládán restriktivně, resp. tak, aby samotný aspekt
zavinění neznamenal ve své podstatě popření úmyslu zákonodárce založit
odpovědnost státu i za zákonné rozhodnutí o vazbě (srov. k tomu i navrhovatelem
citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 596/02). Nelze tedy souhlasit v
této souvislosti s tím, aby zavinění v rámci citovaného ustanovení bylo
spojováno dokonce s formou nevědomé nedbalosti, tak jak s ní počítají vybraná
relevantní ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), byť tento názor je zastáván
jinak akceptovanou literaturou (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při
výkonu veřejné moci: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007, 276 s.). Ta
lakonicky konstatuje - a její závěry zcela přejímá relevantní judikatura (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3038/2006 z 29. 1. 2009, R
110/2009 civ.) - že ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb.,
určitou formu zavinění nepředepisuje, proto k jeho naplnění postačí právě
nevědomá nedbalost.
Nevědomá nedbalost je v souladu s touto literaturou a
judikaturou založena na tom, že stíhaná osoba nevěděla, že si může svým
jednáním způsobit určitý následek (např. vzetí do vazby), ačkoliv to vzhledem k
okolnostem předvídat mohla nebo měla. Tato koncepce je však podle názoru
Ústavního soudu poněkud zjednodušující. Přehlíží, že občanský zákoník chápe
zavinění především jako předpoklad vzniku odpovědnosti, resp. pokud s ním
pracuje jako s prvkem umožňujícím omezení nebo vyloučení odpovědnosti škůdce,
činí tak způsobem odpovídajícím charakteru občanskoprávních vztahů (srov. k
tomu např. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M., - Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník. Díl I, 2. vydání, Praha 2009, s. 35 a násl. či kupříkladu rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1329/2006, nepublikováno,
dostupné pod http://www.nsoud.cz/, kde se mimo jiné akcentuje následující
závěr: "Charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je především to, že
jejich subjekty mají rovné postavení. Rovné postavení spočívá v tom, že jeden
účastník takového vztahu nemůže svým jednostranným úkonem založit povinnost
druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže ani autoritativně
vynucovat splnění povinností druhého subjektu."). Ustanovení § 441 občanského
zákoníku, jež má být zvláště v otázce koncepce zavinění obdobou právě k § 12
odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. (srov. k tomu opět Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: komentář. 2. vyd. Praha : C.H. Beck, 2007, s. 84 a násl. a tam uvedený výslovný odkaz) je ovšem dle
dlouhodobého výkladu české civilistiky (srov. k tomu např. Češka, Z. - Kabát,
J. - Ondřej, J. - Švestka, J. Občanský zákoník. Komentář. Díl II. Praha:
Panorama, 1987, s. 534 - 535; Fiala, J. - Kindl, M. a kol. Občanský zákoník:
komentář. Díl 1, Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 735 a násl.) nutno
chápat tak, že předpokladem toho, aby poškozený nesl škodu poměrně nebo sám, je
to, že se dopustil jednání splňujícího všechny předpoklady vzniku odpovědnosti
za škodu. S ohledem na právě uvedené má Ústavní soud za to, že hledá-li současná
aplikační praxe (zvláště Nejvyšší soud) paralelu mezi některými obecnými
principy ovládajícími institut náhrady škody, tak jak s ním počítá občanský
zákoník, a náhradou škody podle citovaného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.,
pak jde o postup neadekvátní. Nezohledňuje, že na straně poškozeného - byť si
jistě lze představit situaci, kdy si skutečně způsobil vzetí do vazby sám, a to
tak, že poskytnutí odškodnění by se skutečně jevilo rozporným s principy
spravedlnosti [srov. k tomu například skutkové okolnosti případu zmíněné v
usnesení Ústavního soudu z 3. 11. 2005, sp. zn. II ÚS 366/04, dostupné pod
http://nalus.usoud.cz] - k onomu "zavinění" nedošlo v rámci občanskoprávního
vztahu, ale za okolností vážících se ke konkrétnímu trestnímu řízení, kdy stát,
reprezentovaný orgány činnými v trestním řízení nebyl s poškozeným ve výše
zmíněné relaci rovnosti subjektů. Nadto, deklaruje-li se konceptuální shodnost
mezi tím, že ani v § 441 občanského zákoníku, ani v § 12 odst. 1 písm. a)
zákona č.
82/1998 Sb. zákonodárce nespecifikoval formu zavinění (má se tedy
zato, že v obou případech postačí nevědomá nedbalost), neprovádí se toto
srovnání uvážlivě, neboť ona "přísnost zákona" ve formě nevědomé nedbalosti ve
smyslu § 441 občanského zákoníku je přiměřená mimo jiné proto, že poškozený měl
možnost v obdobné míře jako škůdce ovlivnit, zda-li svým jednáním naplní
všechny předpoklady vzniku odpovědností (jak bylo zmíněno výše), včetně
intenzity jejich naplnění; srovnatelnou možnost přitom zjevně osoba vazebně
stíhaná nemá. Jen na okraj lze k tomuto porovnání citovaných zákonných
ustanovení dodat, že zatímco ustanovení § 441 občanského zákoníku počítá i s
eventualitou snížení náhrady škody poškozenému vzhledem k jeho zavinění,
ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. s touto alternativou
nepočítá.“
Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 1856/07, publikovaném
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 57/2008, uvedl: „Zavinění
stěžovatele na zahájení vlastního trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že v
pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své
obhajobě, mezi které zejména patří právo nevypovídat, jakož i právo nevypovídat
pravdivě.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, uvedl:
„Právo odepřít výpověď je tradičním institutem trestního procesního práva a má
dopad právě do poměrů trestního řízení; to, že obviněný není povinen vypovídat,
nesmí mu přinést újmu v řízení trestním, zejména tedy k výpovědi nesmí být
nucen a jeho vina musí být spolehlivě prokázána jinými důkazy. Využití tohoto
procesního práva však za určitých okolností může vést k důsledkům v
hmotněprávní oblasti nároků na náhradu škody proti státu. Rozhodně však
zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání nelze bez dalšího spatřovat
pouze v tom, že v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné
prostředky ke své obhajobě, mezi které patří též právo nevypovídat. I zde se
totiž musí uplatnit závěry o konkrétním vlivu takového postoje na průběh či
zahájení trestního stíhání.“
Jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výše vymezené pod č. 1),
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od výše uvedené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (a také Ústavního soudu), a rovněž na vyřešení otázky výše
vymezené pod č. 2), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla
řešena, shledal dovolací soud dovolání přípustným. Dovolací soud zároveň dospěl
k závěru, že dovolání je důvodné. Předně nelze přisvědčit námitce dovolatele, dle níž v otázce zavinění si
trestního stíhání je analogie legis v neprospěch poškozeného protiústavní. Nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním je nárokem
soukromoprávním. V soukromém právu, na rozdíl od práva trestního, neplatí zákaz
analogie legis v neprospěch obviněného, resp. v odškodňovacím řízení
poškozeného.
Naopak v soukromém právu je analogie legis běžně užívanou metodou
výkladu, přičemž jak plyne z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu i
Ústavního soudu, lze v případě odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním
stíháním analogicky aplikovat ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk. S odkazem na výše
citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/10 však lze přisvědčit námitce
dovolatele, že zavinění si trestního stíhání je třeba vykládat restriktivně. V dovolatelem položené otázce, zda lze posuzovat jako zavinění si trestního
stíhání situaci, kdy obviněný využije svého ústavně garantovaného práva
nevypovídat, již Nejvyšší soud dospěl k závěru (srov. výše citované rozhodnutí
sp. zn. 25 Cdo 2/2007), že i využití práva nevypovídat v trestním řízení může v
odškodňovacím řízení vést k závěru, že poškozený si trestní stíhání zavinil
sám, to ovšem nikoliv bez dalšího. Jinými slovy zavinění si trestního stíhání
nelze spatřovat pouze v této okolnosti, neboť je nezbytné, aby takovýto postoj
poškozeného měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv. Tedy
například, pokud by poškozený měl k dispozici informace, příp. důkazy, které by
vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, resp. již zahájené trestní
stíhání by bylo zastaveno, pak by ve spojení s touto okolností využití práva
nevypovídat mohlo vést k závěru, že poškozený si trestní stíhání zavinil. Obdobný závěr pak lze vztáhnout i na druhou dovolatelem položenou otázku, zda
je civilní soud v odškodňovacím řízení oprávněn posuzovat kvalitu či rozsah
právních úkonů poškozeného v řízení, v němž měla vzniknout škoda či jiná újma. Dovolatel touto otázkou míří na posuzování jeho výpovědi učiněné v trestním
řízení soudem odvolacím v odškodňovacím řízení. V souladu s výše uvedeným i
kvalita či rozsah výpovědi by mohl za obdobných okolností, které byly uvedeny v
předcházejícím odstavci, vést k závěru, že poškozený si trestní stíhání
zavinil. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že dovolatel byl zproštěn obžaloby, když
nebylo prokázáno, že by finanční prostředky získané od poškozených společností
užil pro svoji potřebu. Naopak 82,05 % těchto prostředků bylo dle znaleckého
posudku použito na platbu celnímu úřadu, zbylé finanční prostředky byly použity
jednak na chod společnosti a pouze část finančních prostředků byla čerpána
kartou, nebylo však prokázáno, že i takto čerpané prostředky byly použity pro
soukromé účely žalobce. K tomuto závěru tak soudy v trestním řízení dospěly až
na základě důkazu znaleckým posudkem. Obecný závěr učiněný odvolacím soudem, že
aktivnější přístup dovolatele před zahájením trestního stíhání i po něm, by
mohl buď zabránit trestnímu stíhání, příp. zkrátit jeho délku, k závěru, že si
dovolatel trestní stíhání zavinil, nepostačí, pokud současně nebylo v řízení
prokázáno, že by případná výpověď dovolatele v trestním řízení mohla obsahovat
natolik zásadní informaci, způsobilou radikálně změnit doposud zjištěný
skutkový stav věci. Ohledně poslední dovolatelem uplatněné námitky směřující k posuzování kritéria
délky trestního řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn.
30
Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, uvedl: „Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu
zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému
trestnímu řízení trval. Lze zde vyjít případně z toho, že trvání trestního
stíhání může způsobovat kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti
člověka; délka trestního stíhání však na druhou stranu, zejména v případě
uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, nemusí mít nutně za
následek narůstající dotčení integrity poškozeného a mohlo by být v takových
poměrech uvažováno o poklesu intenzity újmy v průběhu plynutí času. Zajisté je
vždy na místě porovnávat vliv tohoto kriteria s ostatními a nečinit z něj
mechanicky určující hledisko. Je však třeba věnovat zvýšenou pozornost možnému
zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě, a to
zejména ve spojení s možnou nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Úkolem soudu
proto je, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi
jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy),
má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o nárok jediný, či zda
žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více. Zatímco
nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě
ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto
stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil
žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti
(integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého,
rodinného, popřípadě i jiného života (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).“
Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že po vydání zrušujícího
rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 61 To 61/2007-1622, již
bylo negativní působení trestního stíhání na žalobce poněkud méně intenzivní. Lze přisvědčit námitce dovolatele, že tento obecný závěr není správný. Újmu
spočívající v morálním poškození osobnosti (integrity) poškozeného nelze
považovat za méně intenzivní jen z toho důvodu, že je v probíhajícím trestním
řízení úspěšný v řízení odvolacím, když zrušující rozhodnutí nevedlo k
bezprostřednímu zastavení trestního řízení, naopak toto řízení pokračovalo
ještě po dobu delší než čtyři roky. Dovolací soud z právě vyložených důvodů považoval rozsudek odvolacího soudu za
nesprávný a dovolání žalobce za důvodné, a proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích zrušil, přičemž dle
odst. 2 téhož ustanovení vrátil věc ve zrušeném rozsahu k dalšímu řízení. V něm
bude odvolací soud vázán zde vyslovenými právními názory soudu dovolacího (§
243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.