ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce R. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
17/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
srpna 2014, č. j. 25 Co 247/2014-29, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobou podanou dne 17. ledna 2013 se žalobce domáhal na žalované částky 1 314
000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena
nedůvodným vězněním v letech 1958 až 1960 a 1965 až 1967. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 28. ledna 2014, č. j. 23 C 17/2013-15, kterým byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly ze skutkových tvrzení žalobce o
průběhu trestního řízení proti němu a o době výkonu vazby a trestu, která
žalovaná učinila nespornými. Věznění žalobce (včetně výkonu vazby) probíhalo v
období od 3. listopadu 1958 do 11. května 1960 a od 4. ledna 1965 do 28. června
1967. Odsuzující rozsudek Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 27. listopadu 1958, sp. zn. T 383/58, byl ve výroku o trestu zrušen již
usnesením Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 17. června 1992,
sp. zn. 2 Rtv 67/91. Trestní stíhání, v jehož rámci byl žalobce omezen na
svobodě, však definitivně skončilo až usnesením Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. listopadu 2011, č. j. Rtv 67/91-54, kterým byl v celém
rozsahu zrušen odsuzující rozsudek, a dále pak rozsudkem Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2011, č. j. Rt 67/91-57, kterým byl
žalobce zproštěn obžaloby. Uvedená rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku a
zproštění obžaloby nabyla právní moci shodně dne 16. listopadu 2011. Žalobce požádal žalovanou o odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu neoprávněným
vězněním, kterou vyčíslil na 1 314 000 Kč (900 Kč za každý den omezení osobní
svobody), žalovaná však nárok žalobce neuznala za oprávněný. Soud prvního stupně shledal, že nárok na zadostiučinění lze odvíjet od čl. 5
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992
Sb., dále jen „Úmluva“). Rozhodným okamžikem je okamžik rehabilitace žalobce,
tedy to, zda byl žalobce rehabilitován před vstupem Úmluvy v platnost pro
Českou republiku, tj. před 18. březnem 1992, nebo později. Co se týče
zadostiučinění za nezákonný výkon trestu, soud prvního stupně uzavřel, že titul
omezení osobní svobody žalobce ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy byl
„odklizen“ po vstupu Úmluvy v platnost v rámci rehabilitačního řízení usnesením
Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 17. června 1992, kterým byl
zrušen výrok o trestu obsažený v odsuzujícím rozsudku z roku 1958. Ke dni
podání žaloby (17. ledna 2013) tedy již uplynula tříletá promlčecí doba (podle
ustanovení § 101 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve spojení s ustanovením
§ 26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský
řád/, dále také „OdpŠk“). Pokud se jedná o zadostiučinění za újmu způsobenou
výkonem vazby (a případně i trestu, pokud závěry o počátku běhu promlčecí lhůty
již v roce 1992 nebyly správné), soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok
je rovněž promlčen.
Usnesení o zrušení odsuzujícího rozsudku ve výroku o vině,
rozhodné z pohledu odškodnitelnosti vazby, a rozsudek o zproštění žalobce
obžaloby nabyly právní moci shodně dne 16. listopadu 2011, tedy již za
účinnosti ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk. Šestiměsíční promlčecí lhůta stanovená
v uvedeném ustanovení ke dni žaloby uplynula, a to i při započtení jejího
maximálně šestiměsíčního stavení (§ 35 OdpŠk). Soud prvního stupně tedy žalobu
ke vznesené námitce promlčení zamítl. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobce je
promlčený. Uvedl, že rozhodnutí, kterými byl žalobce zproštěn obžaloby a
kterými byl zrušen odsuzující rozsudek z roku 1958, nabyly právní moci dne 16. listopadu 2011, půlroční promlčecí doba (§ 32 odst. 3 OdpŠk) tedy již uplynula,
a to i při započtení jejího maximálně šestiměsíčního stavení (§ 35 OdpŠk).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm jako otázku
Nejvyšším soudem dosud neřešenou předestírá, zda je správné počítat promlčecí
lhůtu od rozhodnutí, jímž byl zrušen trest, ale ponechána vina, když toto
rozhodnutí bylo později shledáno nezákonným a zrušeno. Dále pokud byl žalobce
nezákonně odsouzen před účinností zákona č. 82/1998 Sb. a zproštěn obžaloby po
nabytí jeho účinnosti, zda se mají lhůty k uplatnění tohoto nároku počítat
podle tohoto zákona. A konečně zda má nález Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12, nějaký dopad do počítání promlčecích lhůt. Žalobce
v dovolání navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, aby zrušil i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31.
prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky
promlčení uplatněného nároku žalobce, která v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena.
Judikatorní řešení otázky zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v
době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení,
se vyvíjelo následujícím způsobem. Vzhledem k tomu, že k nezákonnému věznění
docházelo předtím, než v České republice vstoupila v účinnost Úmluva, byly
žaloby vězněných osob proti České republice zamítány, čemuž několikrát přitakal
i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. března 2005,
sp. zn. III. ÚS 466/04, ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03, nebo
ze dne 21. března 2005, sp. zn. IV. ÚS 241/04). V nálezu ze dne 23. května
2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 111/2012, však Ústavní soud vyslovil názor, že se nárok na náhradu
za nemateriální újmu založený článkem 5 odst. 5 Úmluvy odvíjí od účasti dotčené
osoby na rehabilitaci, resp. od „rehabilitačního“ rozhodnutí, kterým bylo
zrušeno odsuzující rozhodnutí z doby nesvobody. Ústavní soud tedy dospěl k
závěru, že má být podle tohoto ustanovení odškodněn i zásah do práva na osobní
svobodu, k němuž sice došlo v období nesvobody, tedy před tím, než Úmluva
nabyla dne 18. března 1992 účinnosti pro Českou republiku, ovšem soudy
nezákonnost takového zásahu konstatovaly v rámci rehabilitačního řízení až po
18. březnu 1992. K obdobnému závěru dospěl posléze v několika nálezech rovněž
IV. senát Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS
662/12 a ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. IV. ÚS 644/13).
K opačnému závěru po důkladné interpretaci Úmluvy dospěl Ústavní soud ve
stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. listopadu 2014. Podle
tohoto stanoviska byl dřívější přístup Ústavního soudu založen na chybném
výkladu časových účinků Úmluvy. Pokud je Úmluva vykládána správně a v souladu s
judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pak povinnost státu dostát
požadavkům plynoucím z článku 5 odst. 5 Úmluvy ve skutečnosti na nároky
odpíračů vojenské služby vězněných v době nesvobody nedopadá, a to z důvodů
ratione temporis. Podle prvního výroku uvedeného stanoviska „[n]árok na náhradu
nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody
dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato
mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. března
1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska
relevantní.“
Ústavní soud však u tohoto kroku neskončil a ve výroku II stanoviska sp. zn.
Pl.ÚS-st. 39/14 dále uvedl, že „[t]ento právní názor se neuplatní u případů,
kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla
podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.” Ústavní soud tedy nejprve prvým
výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uplatňovaný
některými jeho senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný.
Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří inspirováni dřívějším chybným
výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil fikci,
že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by dřívější výklad o
oprávněnosti nároků na zadostiučinění byl správný, a to z důvodu jejich
legitimního očekávání, že jejich žalobám bude vyhověno.
V usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 737/15, následně Ústavní soud
vyjádřil názor, že legitimní očekávání nemohlo žalobcům vzniknout v těch
případech, kdy byl jejich nárok v době podání žaloby již promlčen. Při
posuzování otázky promlčení nároku Ústavní soud vyšel z ustanovení § 32 odst. 3
OdpŠk. To je podle Ústavního soudu jediný vnitrostátní předpis, o který lze
žalobci nárokované zadostiučinění opřít.
Nejvyšší soud při posuzování dovolání žalobce uzavřel, že k promlčení nároku
došlo.
Podle předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, která sice byla shledána
nesprávnou, avšak ze které má Nejvyšší soud podle stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st.
39/14 při posuzování nároku žalobce vycházet, je rozhodným okamžikem pro vznik
nároku žalobce okamžik zproštění žalobce obžaloby. Nejvyšší soud proto vycházel
z právní úpravy promlčení účinné ke dni zproštění žalobce obžaloby (tedy v roce
2011).
Ustanovení § 32 odst. 3 věty první OdpŠk (ve znění účinném od 27. dubna 2006)
stanovuje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí
za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě,
nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou
je vznik nemajetkové újmy spojen.
Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk
začala v případě žalobce běžet ode dne 16. listopadu 2011, kdy nabylo právní
moci usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2011,
č. j. Rtv 67/91-54, kterým byl v celém rozsahu zrušen odsuzující rozsudek, a
rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2011, č.
j. Rt 67/91-57, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Žalobce uplatnil svůj
nárok u žalované v souladu s ustanovením § 14 OdpŠk, i při započtení stavení
promlčecí doby v maximální délce šesti měsíců (§ 35 odst. 1 OdpŠk) byl nárok
žalobce v době podání žaloby dne 17. ledna 2013 promlčen (srov. výše citované
usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 737/15).
Vzhledem k tomu nemohlo žalobci vzniknout ani žádné legitimní očekávání ve
smyslu stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14.
K závěru, že se na případy, kdy byla účast žalobce na rehabilitaci vyslovena za
účinnosti zákona č. 160/2006, má aplikovat ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk (ve
znění účinném od 27. dubna 2006), dospěl ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
30. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12 (srov. bod 18 nálezu). I tímto usnesením
se má Nejvyšší soud podle stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 při posuzování
nároku žalobce řídit.
Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo
1770/2012, na který žalobce odkazuje v dovolání, nelze na případ žalobce použít
už proto, že v daném případě (na rozdíl od případu nyní posuzovaného) došlo ke
zproštění žalobce obžaloby před účinností ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk, tedy
před 27. dubnem 2006.
Otázkou, zda je správné počítat promlčecí lhůtu od rozhodnutí, jímž byl zrušen
trest, ale ponechána vina, když toto rozhodnutí bylo později shledáno
nezákonným a zrušeno, se dovolací soud nezabýval, když na jejím vyřešení
napadené rozhodnutí nezávisí.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243d
písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151
odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož
dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu