30 Cdo 1770/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci
žalobce V. W., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
900.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 281/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č.
j. 35 Co 373/2010 – 60, takto
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č. j. 35 Co 373/2010 –
60, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 11. 2009, č. j. 14 C
281/2006 – 35, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 12. 11. 2009, č. j. 14 C 281/2006 – 35, kterým soud prvního
stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 900.000,- Kč. Touto žalobou, podanou u
soudu dne 11. 10. 2006, se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu
měla být způsobena nezákonným vězněním v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že byl žalobce
rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T
2/54, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let a současně byla
vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let. Žalobce byl v rámci
tohoto trestního řízení ve vazbě a ve výkonu trestu od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15
Tz 67/2003, byl zrušen výše uvedený rozsudek z roku 1954 a žalobce byl zproštěn
obžaloby. V roce 2003 požadoval žalobce náhradu škody a přiměřené
zadostiučinění po České republice – Ministerstvu obrany (původně žalovaná
organizační složka státu), a tím mu byla vyplacena náhrada škody v částce
49.597,- Kč za vykonanou vazbu a trest odnětí svobody, nebylo mu poskytnuto
odškodnění za imateriální újmu, kterou požadoval ve výši 900.000,- Kč. Opětovně
žalobce žádal ministerstvo o náhradu nemajetkové újmy v roce 2006, avšak
neúspěšně. Odvolací soud, co se týče náhrady nemajetkové újmy, dovodil, že na věc nedopadá
ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
(dále jen OdpŠk), s ohledem na ust. § 36 OdpŠk. Nárok žalobce na náhradu
nemajetkové újmy je třeba posuzovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen
„Úmluva“). Tento nárok však odvolací soud shledal promlčený dle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák). Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost odvozuje
od ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za otázku zásadního právního významu považuje, jak vykládat promlčecí lhůty ve
vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Brojí proti závěru odvolacího soudu, který
konstatoval, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen dle § 106 obč. zák. Dovolatel je přesvědčen, že promlčecí doba by se měla počítat desetiletá
dle § 106 odst. 2 obč. zák., aby nedošlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod. Dále se žalobce táže na správný postup v případě, kdy
trestní řád a český právní řád obecně, neznal v rozhodné době pojem nemajetkové
újmy. Souhlasí s aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy na žalobcův případ. Přiznání
nároku na náhradu nemajetkové újmy by v posuzované věci považoval za
spravedlivé (citoval rozsudky soudů v obdobných skutkových věcech, jejichž
rozhodnutí považuje za spravedlivá). Navrhl, aby dovolací soud zrušil oba
předchozí rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud o dovolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne ze dne 27. 9. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1384/2011 (všechna zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Připustil
dovolání pro posouzení otázky možného odškodnění nemajetkové újmy, vzniklé
žalobci výkonem vazby a trestu odnětí svobody v období od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955, podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, kterou odvolací soud posoudil odlišně od
judikatury soudu dovolacího. Uvedl, že možnost žádat odškodnění nemajetkové
(morální) újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem byla v českém právním řádu zakotvena zákonem č. 160/2006 Sb., který
novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb. Odvolací soud
správně dovodil, že § 31a odst. 1 OdpŠk se vztahuje především na ty případy,
kdy k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu svou povahou
odlišnému od neprojednání věci v přiměřené době (§ 13 odst. 1 věta druhá a
třetí OdpŠk), došlo v období od 27. 4. 2006, tedy na odškodnění za nezákonnou
vazbu a trest odnětí svobody vykonané na žalobci v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955, jej nelze aplikovat. Nejvyšší soud k tomu odkázal na svůj rozsudek ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 1337/2010, ve kterém se vyjádřil k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy,
když uvedl, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tedy i její
čl. 5 odst. 5) se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992,
kdy teprve od tohoto data se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou. U
žalobce by přicházelo do úvahy jen odškodnění podle § 298 a 299 zák. č. 87/1950
Sb., o trestním řízení soudním, který byl účinný v době, kdy došlo k omezení
osobní svobody žalobce. Daná ustanovení se však výslovně vztahují na majetkovou
škodu, která je svým obsahem odlišná od nemajetkové újmy (srov. nález Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Lze tedy uzavřít,
že v době, kdy žalobci nemajetková újma vznikla, neexistoval pro její
odškodnění právní podklad, a proto žalobci žalovaný nárok nelze přiznat. Za
této situace shledal Nejvyšší soud právní posouzení nároku žalobce stran přímé
aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy sice nesprávné, ale v zamítnutí žaloby posoudil
napadený rozsudek jako věcně správný, a dovolání proto zamítl. Úvahy odvolacího
soudu o promlčení žalovaného nároku hodnotil Nejvyšší soud jako nadbytečné. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1384/2011,
byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu zde odkazovaná jsou dostupná na jeho
internetových stránkách http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v odůvodnění svého
nálezu poukázal na jasné "tápání" obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu,
podle jakého právního předpisu věc posoudit. Konstatoval pochybení Nejvyššího
soudu, který jako vrchol soustavy obecných soudů v dané věci zcela rezignoval
na svoji zákonnou povinnost sjednotitele judikatury, což je mimo jiné důležité
pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů (výsledku procesu) jakožto
jednoho z komponentů spravedlivého procesu, a tím i základů demokratického
právního státu. Nadto Nejvyšší soud odmítl respektovat ustálenou judikaturu
Ústavního soudu týkající se aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na obdobné věci. Nejvyšší soud podle Ústavního soudu rovněž pochybil svým tvrzením, že
stěžovatel měl postupovat podle shora označeného zákona z 50. let, který v
současné době již není ani platný ani účinný, neboť požaduje, resp. navrhuje
něco, co nelze vykonat, tedy něco naprosto nemožného. Přikázat něco, co nelze
vykonat, znamená právo ničit, protože příkaz, který nelze splnit, slouží jen
zmatku, strachu a chaosu (Fuller, L. L.: Morálka práva, Edice Oikúmené, Praha
1998, str. 40). Navíc, Nejvyšší soud zcela pominul, že nárok stěžovatele na
odškodnění a tím i na případnou nemateriální újmu se odvíjí až od jeho účasti
na rehabilitaci a rozhodnutí z roku 2003 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003), kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z
padesátých let. Teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. V roce 2003 byla Úmluva pro Českou republiku již dávno závazná, a jak vyplývá z
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, nárok na náhradu nemateriální újmy
byl v období předchozím založen již samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který
představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním
zákona. Jestliže dosavadní právní úprava (bez ohledu na to, zda byla obsažena v
zákoně č. 82/1998 Sb. či v zákoně č. 58/1969 Sb.) umožňovala nahrazovat toliko
škodu hmotnou, bylo povinností soudů, pod jejichž ochranou se ocitají též
základní práva jednotlivce, přednostně aplikovat čl. 5 odst. 5 v tom pojetí,
jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. K této aplikaci
vybízí i zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu,
neboť se v tomto konkrétním případě jedná o vězněného v padesátých letech. Ústavní soud zároveň připustil, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy není bezbřehý a stejně
jako zákon o odpovědnosti státu za škodu má stanovený korektiv v podobě
promlčení.
Je přitom zřejmé, že by bylo stěží slučitelné s principem právní
jistoty časově zcela neomezené uplatňování příslušných práv. Ústavnímu soudu se
tedy stanovení určité časové hranice zmíněné odpovědnosti státu či územních
samosprávných celků jeví jako zcela opodstatněné (srov. usnesení Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 466/10). Nestanovení časového kritéria do minulosti by
mohlo vést k absurdním důsledkům, kdy by se některé subjekty mohly domáhat
zadostiučinění, zejména za průtahy, ke kterým došlo před čtyřiceti lety (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina
základních práv a svobod, Komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 751 - 752). V tomto směru bude tedy nutné, aby se Nejvyšší soud zabýval
stěžovatelem předloženou argumentací, jak vykládat promlčecí lhůty ve vztahu k
čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Zda se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí podle §
106 odst. 1 občanského zákoníku za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, anebo podle § 106 odst. 2 ve lhůtě deseti
let. Za této situace se Nejvyšší soud nově zabýval jak přípustností dovolání, tak i
jeho důvodností. Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. 10. 2010,
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 404/2012 Sb. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky
povinného zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být
shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně
právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky možného odškodnění
nemajetkové újmy, vzniklé žalobci výkonem vazby a trestu odnětí svobody v
období od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955, podle čl. 5 odst.
5 Úmluvy, která se, mimo
jiné i v důsledku kasačního nálezu Ústavní soudu v této věci, stala otázkou,
rozhodovanou soudy nejednotně. Dovolání je důvodné, byť z jiných důvodů, než které uvádí dovolatel. V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu
měla být způsobena výkonem vazby a trestu odnětí svobody v době od 1. 11. 1953
do 9. 5. 1955 v situaci, kdy byl rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, zrušen odsuzující rozsudek v žalobcově
věci z roku 1954 a žalobce byl zproštěn obžaloby. Ústavní soud ve svém kasačním nálezu zavázal Nejvyšší soud právním
názorem, že na uvedený žalobcův nárok lze přímo aplikovat ustanovení čl. 5
odst. 5 Úmluvy, podle kterého každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v
rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. Vytkl zároveň
Nejvyššímu soudu, že „odmítl respektovat ustálenou judikaturu Ústavního soudu,
týkající se aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na obdobné věci“. Nejvyšší soud podrobně sleduje judikaturu Ústavního soudu a postupuje
při své rozhodovací činnosti tak, aby byla jeho rozhodnutí souladná s nosnými
částmi nálezů Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Tak učinil i ve svém
předchozím rozhodnutí v této věci, a pokud otázku přímé aplikace čl. 5 odst. 5
Úmluvy na žalobcův nárok neposoudil v souladu s „ustálenou judikaturou“
Ústavního soudu, bylo tomu tak proto, že mu existence žádné takové judikatury
není známa. Ústavní soud se k otázce možné aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na nároky na
náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku omezení osobní svobody vyjádřil v
nálezu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, kde posuzoval odnětí svobody, k
němuž došlo po 5. 10. 1992, tj. po datu závaznosti Úmluvy pro Českou republiku
(počínaje dnem 18. 3. 1992 - viz níže), v nálezu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, který se týkal zbavení svobody v době od 3. 1. 2001 a v nálezu
ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 247/07, který se týkal zbavení svobody v
době od 30. 10. 2000. Jediný nález, ze kterého by se dala dovodit přímá
aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na zbavení svobody v době před 18. 3. 1992, je ze
dne 21. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 539/06. V něm šlo o zbavení svobody na základě
odsouzení v trestním řízení v prvé polovině 80. let 20. století, když ke
zrušení odsuzujícího rozsudku a zproštění obžaloby došlo v roce 2001. V něm se
však Ústavní soud zabýval především povinností žalobce hradit soudní poplatek,
závěr o aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy na tamní skutkový stav, blíže neosvětlil
a není tedy vyloučeno, že šlo ze strany Ústavního soudu o přehlédnutí. Má-li podle Ústavního soudu pro Nejvyšší soud platit, že jeho jediné
rozhodnutí nelze považovat za ustálenou judikaturu (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1332/10, b. 31), musí totéž platit i pro
jediný nález Ústavního soudu. Je-li nadto z odůvodnění nálezu Ústavního soudu
ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 539/06, zjevné, že otázka aplikace čl. 5
odst. 5 Úmluvy v něm nepatří k jeho „nosným důvodům“ (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV.
ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu č. 47/2007, s. 465, body 59 až 72), nemůže sám o
sobě představovat ustálenou judikaturu Ústavního soudu, kterou měl Nejvyšší
soud svým předchozím rozsudkem v této věci odmítnout respektovat. Nejvyšší soud v minulosti rozhodoval o nárocích obdobných tomu, který
uplatnil žalobce v této věci a dospěl k závěru, že nárok na odškodnění za
morální a citovou újmu způsobenou vězněním, nemá oporu v zák. č. 119/1990 Sb.,
o soudních rehabilitacích, ani v úpravě ochrany osobnosti v občanském zákoníku
a nelze jej proto přiznat (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003). Ústavní stížnost směřující proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 533/03. V něm Ústavní soud
mimo jiné uvedl, že „snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci
vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem tohoto
zákona“ (zák. č. 119/1990 Sb. – pozn. Nejvyššího soudu). „Nelze ovšem
přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou
nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na
základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky
jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoliv odčinit, výše odškodnění
přitom rovněž závisí na ekonomické situaci státu. Stěžovatelem uplatňované
odškodnění nemateriální újmy zákon o soudní rehabilitaci nijak nezohledňuje. Jelikož se jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by
zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou
nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním
zákoně výslovným odkazem pamatováno. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v
důsledku svého protiprávního uvěznění utrpěl jím tvrzenou citovou a morální
újmu, jíž může zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na
ochranu své osobnosti, pokud však zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění
ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval, není
tato skutečnost v rozporu s ústavně zaručenými právy.“
Ke stejným závěrům, tj. že nárok na náhradu újmy způsobené výkonem trestu
odnětí svobody v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, pro trestné činy spáchané
po 5. 5. 1945, lze odškodnit toliko v režimu zák. č. 119/1990 Sb., o soudních
rehabilitacích, který však s náhradou nemajetkové újmy, jak ji vymezil žalobce
v tomto řízení, nepočítá, dospěl opakovaně Nejvyšší soud (srov. např. usnesení
ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1964/2005, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25
Cdo 789/2003 nebo rozsudek ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2272/2004) i
Ústavní soud, podle kterého „závěr obecných soudů, že nárok na odškodnění
citové a morální újmy nemá ani v zákoně č. 119/1990 Sb., ani v žádné
mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána, oporu, je názorem
ústavně konformním“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005,
sp. zn. III. ÚS 466/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03, ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 480/03, ze dne 23. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 566/03, ze dne
5. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 91/04, ze dne III. ÚS 140/04, ze dne 5. 10. 2004,
sp. zn. III. ÚS 136/04 a ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 241/04). Tyto závěry považoval Nejvyšší soud za nezpochybnitelné i při svém prvém
rozhodování o dovolání žalobce a neopakoval je jen s ohledem na to, že otázka
aplikace zák. č. 119/1990 Sb. na žalobcův nárok nebyla předmětem dovolacího
přezkumu tak, jak jej žalobce vymezil. Je-li hlavní úlohou Nejvyššího soudu sjednocování judikatury (§ 14 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a přidrží-li se Nejvyšší soud svých
předešlých rozhodnutí, ve kterých dospěl k závěru, že Úmluvu nelze aplikovat na
skutečnosti vedoucí k nemajetkové újmě, ke kterým došlo před tím, než začala
být pro Českou republiku závazná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, usnesení ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25
Cdo 4258/2008 nebo rozsudek ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4479/2009), lze
mu obtížně vytýkat, že na svou povinnost sjednotitele judikatury rezignoval a
Nejvyšší soud tak dané výtce ze strany Ústavního soudu nerozumí. Pokud snad považoval Ústavní soud za nedostatečné odůvodnění uvedeného závěru v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, na
který Nejvyšší soud ve svém předchozí rozhodnutí poukázal a se kterým se
Ústavní soud nijak nevypořádal, považuje Nejvyšší soud za užitečné své úvahy na
tomto místě doplnit. Na časové období před účinností Úmluvy se uplatní obecné právní principy, jakým
je i zákaz retroaktivity (vyloučení zpětné působnosti smluv), stanovený v
článku 28 ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu, podle kterého „Pokud ze smlouvy
nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, nezavazují ustanovení smlouvy
smluvní stranu, pokud jde o jakýkoliv úkon nebo skutečnost, které pro tuto
stranu nastaly do dne vstupu Úmluvy v platnost, nebo pokud jde o jakoukoliv
situaci, která do toho dne zanikla.“ Explicitně tento princip vyplývá z článku
1 EÚLP, kdy „Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich
jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.“ Porušení Úmluvy,
které nastalo před tím, než se EÚLP stala závaznou pro daný stát, je
nepřípustné podle ratione temporis (pro chybějící časovou působnost), jak
vyplývá ze samotných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Blečić proti
Chorvatsku, stížnost č. 59532/00, § 70, Šilih proti Slovinsku, stížnost č. 71463/01, § 140 a Varnava a ostatní proti Turecku, stížnosti č.16064/90,
16065/90, 16066/90, 16068/90, 16069/90, 16070/90, 16071/90, 16072/90, 16073/90,
§ 130, Kopecký proti Slovensku, stížnost č. 44912/98, § 38) i z odborné
literatury (např. Theory and Practice of the European Convention on Human
Rights, P. van Dijk, G. J. H. van Hoof a kolektivu, třetí vydání, 1998, Kluwer
Law International, The Hague, strana 159). Tato nepřípustnost možnosti domáhat
se ochrany podle Úmluvy dopadá pouze pro dokončené, tzv. jednorázové zásahy, na
základě kterých nevzniká situace, kdy by byla Úmluva porušována trvale,
dlouhodobě a porušení není ukončeno (tzv.
pokračující situace porušování
Úmluvy). Naopak v případech, které založily pokračující situaci porušování
Úmluvy, Evropský soud pro lidská práva dovodil, že zásah, byť vznikl před
účinností Úmluvy, podléhá kontrole ESLP, když má tento zásah pokračující
charakter. Posouzení, zda se jedná o pokračující porušování nebo o jednorázový
zásah je třeba zhodnotit na základě všech konkrétních okolností u jednotlivého
případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4277/2010). V daném případě vymezil žalobce skutkově zásah do svých osobnostních práv
omezením osobní svobody v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Poté již k
uvedenému zásahu nedocházelo a šlo tedy ve smyslu shora vymezeném o jednorázový
zásah, který nastal před tím, než se Úmluva stala závaznou pro Českou republiku
dnem 18. 3. 1992 (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Bořánková proti České republice
ze dne 7. 1. 2003, č. 41486/98 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Dospěl-li Ústavní soud k opačnému závěru,
dopustil se podle názoru Nejvyššího soudu retroaktivity (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01), když aplikoval
Úmluvu na skutečnost (újmu vzniklou) předcházející datu její použitelnosti. Nejvyšší soud se přitom nedomnívá, že by slovy Ústavním soudem použité citace
Fullerovy Morálky práva „právo ničil“, neshledal-li právní základ pro vyhovění
žalobcově nároku, když, jak vyplývá ze shora uvedeného, žalobce žádné
vymahatelné právo, jež by mohlo být zničeno, neměl a nemá. Úvahu Ústavního soudu, podle které lze na nárok žalobce aplikovat retroaktivně
Úmluvu jen proto, že k jeho rehabilitaci došlo již v době, kdy byla Úmluva pro
Českou republiku závazná, nepovažuje Nejvyšší soud za odpovídající jeho
ustálené judikatuře. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod č. 115/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, pro účely posouzení nároku na náhradu
nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku omezení osobní svobody poškozeného
vykonanou vazbou v trestním řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, přijal
a odůvodnil závěr, podle něhož je „důležité stanovit, ke kterému okamžiku
dochází ke vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného
rozhodnutí o vzetí do vazby. Správná není úvaha, že pro posouzení žalobcových
nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska
jeho časové působnosti, je rozhodující, kdy došlo k vydání zprošťujícího
rozsudku v trestním řízení. Zprošťující trestní rozsudek, stejně jako usnesení
o zastavení trestního stíhání, samy o sobě újmu poškozenému nepůsobí. Takový
rozsudek nebo usnesení není skutečností, která zakládá nárok na náhradu
nemajetkové újmy; existence příslušného rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání
nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).
Újma nemajetkové povahy vzniká v těchto
případech již v souvislosti s vykonáním vazby.“
Stejně tak není rozhodnutím, které by poškozenému způsobilo újmu spočívající v
omezení jeho osobní svobody v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955, rozsudek,
který jej v roce 2003 zprostil obžaloby. Navázání možnosti žádat odškodnění nemajetkové újmy z hlediska aplikace Úmluvy
(ale i případně zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb.) na okamžik,
kdy došlo ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání, by ve svém
důsledku znamenalo navázat oprávněnost daného nároku na nahodilou okolnost a
vytvoření nerovnosti mezi těmi, u kterých vznikla sice újma ve stejné době (a
proto i legitimní očekávání, že její případná náhrada nebo nemožnost náhrady
budou podřazeny témuž právnímu režimu), ale jejichž možnost odškodnění této
újmy bude závislá na okamžiku skončení jejich trestního stíhání. Tím by podle
Nejvyššího soudu došlo k porušení zásady rovnosti chráněné čl. 1 Listiny
základních práv a svobod. Jakkoli tedy Nejvyšší soud nesouhlasí s právním závěrem Ústavního soudu, podle
kterého lze nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy posoudit podle čl. 5
odst. 5 Úmluvy z důvodu, že ke zproštění obžaloby žalobce došlo za doby
závaznosti Úmluvy pro Českou republiku, je si vědom své vázanosti kasačními
účinky nálezu Ústavního soudu a nehodlá se jim zpěčovat (i při vědomí, že
závěry kasačního nálezu Ústavního soudu v této věci byly převzaty, avšak bez
bližší argumentace, nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. 3. 2013). Zároveň však Nejvyšší soud deklaruje, že se tímto rozhodnutím, vynuceným
kasačními účinky nálezu Ústavního soudu, nemíní odchylovat od své výše uvedené
judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo
791/2011). Podle § 26 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. 4. 2006, když
rozhodným okamžikem má být podle Ústavního soudu stav práva ke dni zproštění
žalobce obžaloby) pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v
tomto zákoně občanským zákoníkem. Dle § 33 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. 4. 2006) nárok na
náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se
promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí,
rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí,
rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující
k mírnějšímu trestu. Škodou ve smyslu posledně uvedeného ustanovení se pro rozhodné období rozumí
výhradně majetková újma (skutečná škoda a ušlý zisk); srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem
48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nenáleží zde naopak
nemajetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011,
sp. zn. 30 Cdo 5180/2009), a to vzhledem k odlišnému obsahu porovnávaných pojmů
(srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Promlčení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy tak nelze posuzovat ani
podle ustanovení § 33 zákona č.
82/1998 Sb. Zbývá tedy - v intencích § 26
zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. 4. 2006) - subsidiární použití
občanského zákoníku. Podle ustanovení § 101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno
jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno
poprvé. Dle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva
roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Uplatněné právo je právem majetkové povahy (srov. obdobně rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný pod číslem 73/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), takže se nabízí především možnost posouzení jeho
promlčení podle § 106 odst. 1 obč. zák. Úspěšné uplatnění nároku je nicméně (podle § 10 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.,
ve znění účinném před 26. 4. 2006) podmíněno tím, že poškozený byl zproštěn
obžaloby nebo zastavením trestního stíhání ze stejných důvodů, pro které soud v
hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem. K tomu může dojít, a začasté
také dochází, až po uplynutí subjektivní lhůty určené ustanovením § 106 odst. 1
obč. zák.; použití uvedeného ustanovení by tak mohlo vést k absurdnímu závěru,
že nárok se promlčel dříve, než jej poškozený mohl uplatnit u soudu. Zbývá tudíž jen užití obecného ustanovení o promlčení (§ 101 obč. zák.). Tento závěr byl rovněž dosažen v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo
619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ze skutkových zjištění, na kterých odvolací soud založil napadený rozsudek,
není zřejmé, kdy měly být splněny podmínky § 10 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. 4. 2006), pro uplatnění žalovaného nároku, tj. kdy
nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, kterým byl
žalobce zproštěn obžaloby. Teprve od tohoto okamžiku mohl žalobce poprvé
uplatnit své právo na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 101 obč. zák. a jeho
zde žalovaný nárok by se tedy promlčel marným uplynutím tří roků. Protože se
odvolací soud zatím otázkou promlčení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové
újmy podle § 101 obč. zák. nezabýval, je právní posouzení žalovaného nároku
odvolacím soudem neúplné, a proto i nesprávné. Nejvyšší soud z toho důvodu
podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek
odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Důvod zrušení rozsudku odvolacího
soudu se týká též rozsudku soudu prvního stupně, a proto zrušil dovolací soud
podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a
podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu