K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. 11
Co 365/2004-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce uplatnil nárok až po
uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v § 24 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., když
žalobu podal zhruba sedm let po jejím uplynutí, takže jeho právo zaniklo, a i
pokud by tomu tak nebylo, nebylo by možno odškodnění nemateriální újmy žalobci
přiznat. K námitkám v podaném dovolání soud uvedl, že zákon č. 119/1990 Sb. má
ve vztahu k občanskému zákoníku povahu normy speciální k normě obecné, a toto
platí i pro zák. č. 58/1969 Sb. Proto, pokud jde o vztahy jimi upravené, mají
přednost před obecnými normami. Pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou
osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování
jejich nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava. Žalobce je
osobou rehabilitovanou podle zákona o soudní rehabilitaci, neboť původní
odsuzující trestní rozhodnutí bylo v rehabilitačním řízení rozhodnutím
Městského soudu v Praze zrušeno a žalobce byl zproštěn obžaloby, a podle § 23
odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. byl také odškodněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za nesprávný považuje právní
názor, že na věc je třeba aplikovat zákon č. 119/1990 Sb. Tento zákon stanoví,
že odškodnění se poskytuje za ztrátu výdělku a dále za vynaložené náklady na
výkon vazby a trestu, avšak zákon se vůbec nezmiňuje o náhradách za
nemajetkovou újmu, která byla poškozenému způsobena neoprávněným zásahem do
osobní integrity (újma morální). Tím byla zásadním a velmi hrubým způsobem
poškozena jeho práva na zachování lidské důstojnosti a na osobní svobodu, tedy
základní lidská práva. Z toho důvodu není možné považovat zák. č. 119/1990 Sb.
za zákon speciální, který by se vztahoval k nároku žalobce. Neošetřuje totiž
osobnostní práva, ale pouze práva materiální. Dovolatel dále poukazuje na čl.
7., 8. a 10. Listiny základních práv a svobod a na čl. 3., 5., 7. a 41 Evropské
úmluvy o lidských právech a na dodatkový protokol č. 7, čl. 3. a za zcela
nepřijatelné považuje tvrzení soudu, že jeho nárok je prekludován. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a žalobě vyhověl v plném rozsahu.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc a po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Podle § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších změn, nárok na odškodnění zahrnuje zejména: a) náhradu za ztrátu na
výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500
Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta
náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle
obecných předpisů, b) náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s
vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší
podle jiných předpisů, c) náhradu nákladů trestního řízení ve výši 200 Kčs,
výkonu vazby ve výši 600 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí
svobody ve výši 150 Kčs za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá,
aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených
nákladů, d) náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení, e)
náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za
práci při výkonu trestu nápravného opatření.
Podle § 24 odst. 1 tohoto zákona se při uplatňování nároků podle § 23, 26 a 27
postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2
nárok je třeba uplatnit u soudu ve lhůtě tří roků od právní moci zprošťujícího
rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzujícího k mírnějšímu trestu a nebo rozhodnutí,
kterým bylo trestní stíhání zastaveno; jinak nárok zaniká. Po dobu předchozího
projednávání nároku podle § 9 zákona č. 58/1969 Sb., nejdéle však po dobu šesti
měsíců, tato lhůta pro uplatnění nároku neběží.
Otázka, zda nárok osoby rehabilitované na odškodnění, jež vyplývá ze zrušeného
výroku o trestu odnětí svobody, se řídí zákonem č. 119/1990 Sb., byla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu kladně vyřešena se závěrem, že tento zákon
jakožto norma speciální má přednost před normou obecnou (srov. např. rozhodnutí
NS ČR sp. zn. 25 Cdo 789/2003, sp. zn. 25 Cdo 334/2002, publikované v Souboru
rozhodnutí NS ČR sv. 25 pod č. C 1898, sp. zn. 21 Cdo 3000/99 publikované v
Souboru rozhodnutí NS ČR sv. 2 pod č. C 197 a sp. zn. 25 Cdo 14/2003). Z
ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že ačkoli ust. § 23 odst. 1
zákona č. 119/1990 Sb. je ustanovením s demonstrativním výčtem, nelze z něj
dovodit, že by soud mohl kromě nároků v tomto zákoně uvedených svým rozhodnutím
konstituovat nějaké nároky další, a nárok na odškodnění imateriální újmy za
odsouzení a výkon trestu odnětí svobody nezakládá ani zákon č. 58/1969 Sb.
Pokud v § 24 odst. 2 zákon č. 119/1990 Sb. stanoví, že nárok, není-li uplatněn
u soudu v určité lhůtě, zaniká, znamená to, že po uplynutí této lhůty již nelze
úspěšně nárok uplatnit. Lhůta pro uplatnění nároků, uvedená v § 24 odst. 2
citovaného zákona, je lhůtou propadnou (prekluzívní). Podle § 583 obč. zák. k
zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v
případech v zákoně uvedených. Odvolací soud a ostatně i soud prvního stupně
zaujaly tedy správný právní názor na charakter lhůty uvedené v § 24 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb.
Závěr, že českým soudem nemůže být poškozenému podle Úmluvy o ochraně lidských
práv žádné zadostiučinění přiznáno, vyslovil dovolací soud již v předchozím
rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 762/2004.
Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci není důvodu pro závěr, že by napadené
rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nárok žalobce na odškodnění byl
odvolacím soudem posouzen v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší
soud je odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.
předsedkyně senátu