25 Cdo 791/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce: Český rybářský svaz, místní organizace Ostrov, se sídlem v Ostrově,
IČO 18229646, zastoupený Mgr. Petrem Šindelářem, advokátem se sídlem v
Karlových Varech, Moskevská 66, proti žalované: Vodárny a kanalizace Karlovy
Vary, a. s., se sídlem v Karlových Varech - Doubí, Studentská 328/64, IČO
49789228, zastoupená JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech,
Čsl. legií 143, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp. zn. 9 C 296/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 5. října 2010, č. j. 14 Co 440/2006-464, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2010, č. j. 14 Co
440/2006-464, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. června
2006, č. j. 9 C 296/99-326, s výjimkou výroku I. o platební povinnosti
žalovaného v částce 9.830,- Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody, způsobené vypouštěním nedostatečně čištěných
vod do řeky Bystřice žalovanou, v jehož důsledku došlo k úhynu ryb v jeho
rybářském revíru. Škodu vyčíslil částkou 349.409,- Kč, představující hodnotu
uhynulých ryb, a částkou 16.500,- Kč na ztrátě produkce v revíru; další dílčí
nároky představují náklady spojené s uplatněním nároku.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. 4. 2002, č. j. 9 C
296/99-109, uložil žalované a PAPOS, v. o. s. (původní druhé žalované),
společně a nerozdílně zaplatit žalobci 365.909,- Kč s příslušenstvím, ohledně
části příslušenství žalobu vůči oběma žalovaným zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 1. 2003, č. j. 14 Co 839/2002-131,
rozsudek soudu prvního stupně v napadené vyhovující části zrušil a věc mu v
tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ve smyslu
§ 6 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, se vlastnictví k volně žijícím
rybám nabývá až jejich ulovením, proto žalobci nemůže vzniknout škoda vyčíslená
jako souhrn hodnot uhynulých, avšak neulovených ryb; v úvahu přichází jen ušlý
zisk, a je tedy na žalobci, aby takovou škodu tvrdil a prokázal.
Poté, co žalobce vzal ve vztahu k PAPOS, v. o. s., a ohledně částky 70.000,- Kč
žalobu zpět, Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. 6. 2006, č.
j. 9 C 296/99-326, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 9.830,- Kč s
příslušenstvím, ohledně částky 286.079,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel
ze zjištění, že žalobce dne 7. 10. 1997 zjistil úhyn velkého počtu ryb na řece
Bystřici ve městě Ostrov v oblasti od mostu vedoucího směrem na Moříčov.
Rozhodující příčinou úhynu ryb byl kyslíkový deficit způsobený odpadními vodami
vypouštěnými žalovanou a PAPOS, v. o. s. Znalec vyčíslil hodnotu uhynulých ryb
na 286.079,- Kč, ušlý zisk žalobce za roky 1998 a 1999 na 79.830,- Kč; PAPOS,
v. o. s., žalobci mimosoudně nahradila ušlý zisk v rozsahu 70.000,- Kč. Soud
prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím
zrušujícím usnesení, dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za dosud neuhrazený
ušlý zisk v rozsahu 9.830,- Kč vzniklý žalobci v příčinné souvislosti s
vypouštěním znečištěných odpadních vod do řeky Bystřice, nikoli však za škodu
spočívající v samotné hodnotě uhynulých ryb; pro stručnost odkázal na
odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu a na v něm vyslovený závazný
právní názor týkající se vlastnického práva k volně žijícím rybám.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, č. j. 14
Co 440/2006-363, rozsudek soudu prvního stupně v napadené zamítavé části
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu
rybářské právo ve smyslu § 6 odst. 1, 4 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve
znění účinném ke dni 7. 10. 1997 (dále též jen „zákon č. 102/1963 Sb.“), patří
státu, který jeho výkon v rybářských revírech bezplatně svěřuje jiným
subjektům; zákon ani jiný právní předpis přitom výslovně neřeší vlastnictví
volně žijících ryb, upravuje pouze to, že oprávněný subjekt rybářského práva je
do svého vlastnictví nabývá až ulovením, tj. originárním způsobem. Jak dovozuje
právnická literatura, na rozdíl od ryb v rybnících není vlastnictví k rybám v
tekoucích vodách možné a volně žijící ryby ve vodních tocích se pokládají za
„věc ničí“. Je tedy zřejmé, že úhyn dosud neulovených ryb žijících v řece
Bystřici nemůže představovat snížení majetkového stavu žalobce, jestliže je k
okamžiku úhynu nevlastnil, neboť je neulovil a nenabyl tak do svého
vlastnictví. Skutečnost, že žalobce vypouštěl do vodního toku násadu pořízenou
za vlastní prostředky, nelze považovat za výkon vlastnického práva, neboť tím
žalobce plnil povinnost, která pro něj vyplývala z § 6 odst. 1 a § 9 zákona č.
102/1963 Sb. Neobstojí ani úvahy žalobce o přeměně vlastnického práva na právo
rybářské, jestliže to první je institutem soukromého práva, zatímco to druhé
institutem práva veřejného.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2009, č. j. 25 Cdo 2401/2007-393, zamítnuto. Dovolací soud
zopakoval, že otázka vlastnictví dosud neulovených volně žijících ryb ve
vodních tocích byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena se závěrem,
že za situace, kdy zákon č. 102/1963 Sb. ani jiný právní předpis výslovně
neřeší vlastnictví volně žijících ryb, stanoví pouze, že oprávněný subjekt
rybářského práva je do svého vlastnictví nabývá ulovením jakožto způsobem
nabytí vlastnictví podle zvláštního zákona, tedy originárním způsobem založeným
na oprávnění přivlastňovat si ryby v mezích tohoto zákona, na rozdíl od ryb v
rybnících není vlastnictví k rybám v tekoucích vodách možné, takže neulovené
ryby ve vodních tocích se pokládají za věc ničí; proto úhyn dosud neulovených
ryb žijících ve vodních tocích v důsledku kontaminace vod nemůže představovat
snížení majetkového stavu oprávněného subjektu rybářského práva o hodnotu
uhynulých ryb, jestliže je k okamžiku jejich ztráty nevlastnil. Ustálená
judikatura totiž nepřipouští jiný závěr, než že za účinnosti zákona č. 102/1963
Sb. lze odškodnit pouze ušlý zisk (jehož náhrady se žalobci dostalo) či
zbytečně vynaložené náklady na chov ryb (jejichž náhradu žalobce v řízení
nepožadoval).
Rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1.
2007, č. j. 14 Co 440/2006-363, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ČR ze dne
18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2809/09 (dále též jen „nález Ústavního soudu“), s
odůvodněním, že poučil-li podle § 118a o.s.ř. krajský soud žalobce, který
uplatnil náhradu škody způsobené úhynem ryb, přičemž výši škody určil hodnotou
uhynulých ryb a ztrátou produkce, že věc je možné po právní stránce posoudit
jinak, a vyzval-li jej, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností v tom
smyslu, že náhrada uplatněné škody spočívá toliko v ušlém zisku, postupoval
sice ve shodě s uvedeným zákonným ustanovením, jakož i v intencích jeho
interpretace Ústavním soudem a soudy obecnými, avšak obsahem poučení podle §
118a o.s.ř. ve spojení s § 219a odst. 1 písm. b) a § 226 o.s.ř. zúžil žalobcem
uplatněný nárok a tím i vymezení předmětu řízení v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu, podle níž je nutno do rámce nároku na náhradu škody podřadit
nejen nárok na ušlý zisk, nýbrž i na náhradu skutečné škody, přičemž její obsah
je vymezen nikoli hodnotou uhynulých ryb z titulu jejich vlastnictví, nýbrž
náklady, které poškozený ze svého majetku vynaložil zbytečně. Nejvyššímu soudu
Ústavní soud vytkl, že posoudil nároky na náhradu škody plynoucí z totožného
právního základu odlišně, než jak tomu bylo v kasačním rozsudku ze dne 26. 8.
2007, sp. zn. 25 Cdo 3206/2007. Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel
(žalobce) byl dotčen v základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1 a čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, a jelikož nebyly vady
vytýkané krajskému soudu zohledněny v rozhodnutí Nejvyššího soudu, dopadají
kasační důvody i na rozsudek dovolacího soudu.
Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, č. j. 14 Co
440/2006-464, rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2006,
č. j. 9 C 296/99-326, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a
dovolacího řízení. Vyložil, že žalobce v odvolacím řízení požadoval částku
286.079,- Kč z titulu nákladů, které ze svého majetku vynaložil zbytečně na
reparaci stavu vyvolaného škodnou událostí v souvislosti se zarybněním
předmětného úseku toku Bystřice za účelem dosažení předchozího stavu rybí
obsádky v mezích možností daných chovem předmětných ryb, dále navýšené o
částku, o kterou se v uvedené souvislosti dále snížil jeho majetek. Žalobce
původně uplatnil nárok na náhradu škody, kterou vymezil hodnotou uhynulých ryb,
a tedy pokud se nyní domáhá náhrady nákladů, které ze svého vynaložil zbytečně,
jedná se z hlediska skutkového základu o zcela jiný (nový) nárok, k němuž nelze
v odvolacím řízení přihlížet, neboť se jedná o nepřípustnou změnu žaloby (§ 216
odst. 2 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud nemohl rozhodovat o jiném
nároku, než který je předmětem řízení, a žalobě na náhradu škody představující
hodnotu uhynulých ryb nelze vyhovět, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního
stupně o zamítnutí žaloby jako věcně správné potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a odůvodňuje je podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vady řízení spatřuje v tom, že odvolací soud
nerespektoval nález Ústavního soudu a jeho závěry, jestliže namísto splnění
poučovací povinnosti pouze odmítl procesní úkony žalobce s tím, že k nim nebude
přihlížet. Odvolací soud měl svým usnesením věc vrátit soudu prvního stupně k
doplnění dokazování se závazným právním názorem, že v dané věci je možné žádat
také náhradu škody ve formě nákladů reparace stavu vodního toku a jeho rybí
obsádky. Dovolatel namítá, že původní žalobou se výslovně domáhal náhrady
škody, která mu byla způsobena provozní činností žalovaných, samotný skutek byl
tedy žalobou vymezen, nebylo tudíž třeba žalobu na základě jejího doplnění
měnit. Identita skutku byla zachována, stejně jako výše uplatněné škody, jež je
přímou škodou podle § 442 obč. zák. Rozhodně se nejedná o novou, resp. jinou
pohledávku žalobce za žalovaným, ale naopak o stejnou pohledávku žalobce na
náhradu přímé škody způsobené deliktním jednáním žalovaného, z těchto důvodů
nemůže být nárok žalobce promlčen. Napadený rozsudek odvolacího soudu je
nepřezkoumatelný pro nedostatečné odůvodnění právních závěrů, odvolací soud se
nevypořádal s tvrzeními a námitkami žalobce a navrženými důkazy týkajícími se
otázky originárního nabytí vlastnictví žalobce k rybám v době jejich zakoupení
a že toto vlastnictví k nim nikdy nepozbyl. Nesprávné právní posouzení věci
spatřuje dovolatel v tom, že soudy aplikovaly správné právní normy psaného
práva neúplně. Podle dovolatele lze v případě správného posouzení věci i
bezchybné aplikace práva dospět k závěru, že majetek a majetková práva žalobce
byla snížena o objem uhynulých ryb, neboť žalobce tyto ryby v době
bezprostředně předcházející havárii vlastnit mohl a vlastnil. Napadeným
rozhodnutím byla řešena právní otázka, která má zásadní právní význam, neboť
žádný ze soudů dosud neposuzoval uplatněnou námitku původního vlastnictví
žalobce k rybám jejich koupí od chovatelů v době předcházející jejich vysazení
do předmětného úseku, jakož i vlastnictví k přírůstkům, které nepochybně náleží
vlastníku původní věci. K důvodům dovolání týkajícím se otázky vlastnictví
žalobce k rybám, kdy odvozuje své vlastnické právo k uhynulým rybám z
vlastnického práva k rybí násadě, odkázal dovolatel na své předchozí dovolání v
této věci (25 Cdo 2401/2007). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným
právním názorem, že žalobce ryby vlastnil i v době jejich úhynu a že může
požadovat náhradu škody nad rámec ušlého zisku i pro případ, kdyby vlastníkem
ryb nebyl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř., je důvodné.
Žalobce považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný pro
nedostatečné odůvodnění právních závěrů zejména k otázce původního vlastnictví
žalobce k rybám nabytého jejich koupí od chovatelů v době předcházející jejich
vysazení do předmětného úseku vodního toku, a že toto vlastnictví k nim nikdy
nepozbyl. Dovozuje, že pokud by odvolací soud aplikoval správně a úplně
příslušné právní normy, dospěl by k závěru, že majetek a majetková práva
žalobce byla snížena o objem uhynulých ryb, neboť žalobce tyto ryby v době
bezprostředně předcházející havárii vlastnit mohl a vlastnil. Námitka
dovolatele, že se odvolací soud nezabýval tím, že vlastnické právo žalobce k
uhynulým rybám je odvozeno od vlastnictví rybí násady, však není opodstatněná,
neboť odvolací soud se s touto otázkou vypořádal. Jak uvedl odvolací soud i
dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí zrušeném Ústavním soudem, otázka
vlastnictví dosud neulovených ryb volně žijících ve vodních tocích byla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena se závěrem, že vlastnictví k rybám
v tekoucích vodách není možné, neulovené ryby se proto považují za věc ničí a
oprávněný subjekt rybářského práva ryby do svého vlastnictví nabývá ulovením,
tudíž úhyn dosud neulovených ryb žijících ve vodních tocích v důsledku
kontaminace vod nemůže představovat snížení majetkového stavu oprávněného
subjektu rybářského práva o hodnotu uhynulých ryb (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 234/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3206/2007, uveřejněný pod
č. 77/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud nemá důvod
se od těchto závěrů odchylovat, přičemž ani zrušovací nález Ústavního soudu v
tomto směru k jinému názoru nezavazuje. Nastoluje však otázku možnosti
uplatnění jiného nároku na náhradu škody, totiž zbytečně vynaložených nákladů v
souvislosti s úhynem ryb.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se)
v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy
napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou
je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu
poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové
hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (srov. např.
stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnou škodou mohou být i
náklady, které poškozený ze svého majetku vynaložil zbytečně (např. aniž se
dostavil s nimi očekávaný výsledek či které musel použít v souvislosti s
reparací stavu vyvolaného škodnou událostí). Takovými zbytečnými náklady mohou
být i výdaje, které subjekt rybářského práva vynaložil ze svých prostředků na
doplnění stavu ryb (zarybnění) ve vodních tocích, k nimž vykonával rybářské
právo, byť mu k rybám samotným nesvědčilo vlastnické právo.
Je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru plně respektuje
ustálenou judikaturu dovolacího soudu v tom, že hodnota neulovených ryb
žijících v tekoucích vodách nepředstavuje skutečnou škodu na straně žalobce
jako oprávněného subjektu rybářského práva, který ryby k okamžiku jejich úhynu
nevlastnil, neboť je ulovením nenabyl do svého vlastnictví, a že žalovaná by
mohla v daném případě odpovídat za ušlý zisk spočívající v nedosažení
předpokládaného hospodářského prospěchu z lovu ryb, který byl žalobci částečně
mimosoudně uhrazen a zčásti pravomocně přisouzen. Odškodnit lze i zbytečně
vynaložené náklady na chov ryb, jejichž náhradu však žalobce v řízení
nepožadoval, resp. jeho změna žaloby nebyla shledána přípustnou. Zde se ovšem
rozhodnutí odvolacího soudu dostává do rozporu se závazným právním názorem
nálezu Ústavního soudu.
Za situace, kdy žalobce v odvolacím řízení změnil svá skutková tvrzení ohledně
charakteru vzniklé újmy a namísto hodnoty uhynulých ryb požadoval nově náhradu
zbytečně vynaložených nákladů na chov ryb, je sice postup odvolacího soudu,
který změnu žaloby nepřipustil pro omezení plynoucí z ustanovení § 216 odst. 2
o.s.ř., z obecného pohledu správný, avšak pomíjí závazné účinky právního
názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS
2809/09. Jestliže totiž nález zavázal obecné soudy, aby žalobci poskytly
poučení o možnosti uplatnit nový nárok, pak aby žalobce mohl přiznání tohoto
nároku dosáhnout, nelze mu odepřít možnost změny žaloby, jinak by nález
Ústavního soudu postrádal smysl a zůstal by pouhým příkazem k poučení, které by
nemohlo mít vliv na předmět řízení. Závazný právní názor Ústavního soudu proto
nelze vyložit jinak, než že kromě splnění samotné poučovací povinnosti ukládá
obecným soudům, aby o nově uplatněném nároku věcně rozhodly. Pak ovšem postup
odvolacího soudu, který poskytl předepsané mu poučení, avšak odmítl vyhovět
procesnímu návrhu žalobce tímto poučením vyvolanému, představuje vadu řízení,
která měla vliv na správnost rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je
naplněn. Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 2, věta za středníkem, o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uvedené důvody
dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je (s
výjimkou výroku I. o platební povinnosti žalované v částce 9.830,- Kč s
příslušenstvím) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí
o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Zbývá dodat, že nebyly splněny podmínky pro předložení věci velkému senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podle § 20 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů. Tříčlenný senát 25 Cdo, kterému byla věc přidělena,
sice rozhodl odlišně od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce
procesního poučení účastníka (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2004, sp. zn.
25 Cdo 2002/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2611,
podle nějž je soud povinen žalobce vyzvat, aby doplnil vylíčení rozhodných
skutečností, a poučit jej o způsobu doplnění i o následcích nesplnění výzvy,
jestliže je toho pro odlišný náhled soudce na právní kvalifikaci uplatněného
nároku zapotřebí; není však povinen poučit jej též o tom, že může uplatnit
obdobný či zcela jiný nárok, než který v žalobě skutkově vymezil), jedná se
však o otázku procesní, k jejímuž řešení není předložení věci velkému senátu
obligatorní ve smyslu § 20 odst. 2 citovaného zákona. Kromě toho jde o
specifický případ, kdy takovýmto rozhodnutím nemá být měněna ustálená
judikatura dovolacího soudu, nýbrž se dovolací soud musel od své konstantní
rozhodovací praxe v individuálním případě odchýlit, aby byl dán průchod
závaznosti nálezu Ústavního soudu.
Judikatura obecných soudů jednoznačně vylučuje tzv. hmotněprávní poučení
účastníka řízení, tj. poučení o tom, jaké nároky může uplatnit, a i předmětný
zrušovací nález je zřejmě spíše výjimkou z rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Například v nálezu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, Ústavní soud
uvedl, že poučovací povinnost soudu ve smyslu § 5, resp. § 118a o.s.ř. vůči
účastníkům řízení se týká pouze toho, jaká práva jim přiznávají a jaké
povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony
provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných,
aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti tedy nepatří
návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného
účinku (k otázce nepřípustnosti hmotněprávního poučení srov. též nález
Ústavního soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Pokud by v rámci poučovací
povinnosti soud poučoval účastníky o tom, na základě jakých skutkových tvrzení
a při formulaci jakého žalobního petitu by bylo možné žalobě vyhovět, nejednalo
by se o poučení o procesních právech a povinnostech, ale o návod soudu k
vylíčení konkrétních skutkových okolností a úpravě petitu tak, aby žalobce
dosáhl žádaného procesního výsledku sporu. Navíc takto chápanou poučovací
povinností by soud výrazně porušil zásadu rovnosti účastníků soudního řízení a
tím i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009,
napadené ústavní stížností, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 19. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 1952/2011). Této všeobecně přijímané soudní
praxi odpovídá i odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra Kůrky k předmětnému
nálezu Ústavního soudu; ostatně ani nález sám vlastně nehovoří o hmotněprávním
poučení, když výkladem zákonných pojmů dospívá k závěru o potřebě požadovaného
poučení, které nepovede k nepřípustnému překročení původního skutkového
vymezení nároku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Petr Vojtek, v.
r.
předseda senátu