U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., v právní věci žalobce Ing. Z. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalované Mgr. E. D., dříve P., zastoupené JUDr. Světlanou Semrádovou, Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o zaplacení částky 178.848,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 4/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2009, č. j. 16 Co 22/2000-472, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.676,- Kč k rukám Mgr. Petra Smejkala, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou původně domáhal po žalované vydání mimo jiné norkového kožichu DENCIFUFF, vzor Kelly 914418 v pořizovací ceně 220.800,- Kč; pro případ, že jej nemá v držení, požadoval zaplacení částky 220.800,- Kč. V průběhu dalšího řízení poté, co ve věci rozhodl Nejvyšší soud ČR v Brně rozsudkem ze dne 27. února 2007, sp.zn. 33 Odo 169/2005, ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. března 2008, č.j. 10 C 4/2007-413, kterým žalované uložil zaplatit částku 178.848,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Toto rozhodnutí pak bylo ve výroku ve věci samé potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2009, č.j. 16 Co 22/2009, 16 Co 29/2009-472, a změněno ve výroku o náhradě nákladů řízení přičemž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze žalovaná podala dne 22. června 2009 dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a uplatňuje tak fakticky dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a současně odkazuje též na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Dovolání je však ve své podstatě převážně zbudováno na výtkách týkajících se skutkových zjištění, které byly podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, takže je tak fakticky uplatňován též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka navrhuje, aby dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (event. i rozsudek soudu prvního stupně) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobce se k předmětnému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého advokáta a především poukázal na skutečnost, že není přípustné.
Navrhl proto jeho odmítnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem, dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), neboť uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, protože není naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nelze posuzovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
(rozhodnutí odvolacího soudu vychází z konkrétně zjištěného skutkového stavu, který soud pečlivě a logicky hodnotí, a ten pak podřazuje pod odpovídající právní úpravu; současně, aniž by se dostal do jakýchkoliv případných interpretačních obtíží, přihlíží k již zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2007, sp.zn. 33 Odo 169/2005. Judikatorní přesah neměly ani skutkově podložené úvahy odvolacího soudu týkající se otázky případného promlčení nároku. Jestliže pak z obsahu dovolání vyplývá uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Pokud žalovaná fakticky uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III.
ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které sestávají z paušální odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení ve výši 9.430,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 4, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a dále z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, tj. činí celkem 9.730,- Kč, přičemž po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.
a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) je náhrada nákladů řízení představována částkou 11.676,- Kč., kterou je dovolatelka povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.