U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce JUDr. O. K., zastoupeného Mgr. Petrem Adámkem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
6/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10.
2015, č. j. 54 Co 203/2015-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítavém výroku o zaplacení částky 800 000 Kč a ve výroku o náhradě nákladů
řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II.).
Takto rozhodl ve věci žaloby původně o zaplacení částky 1 000 000 Kč jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), která měla být žalobci způsobena v důsledku trestního
stíhání na základě sdělení obvinění pro trestný čin poškozování věřitele podle
§ 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.) ze dne 14. 1.
2002 a usnesení o zahájení trestního stíhání pro tentýž trestný čin ze dne 26.
2. 2003, přičemž nynější žalobce byl posléze zproštěn obžaloby podle § 226
písm. b) tr. řádu (zákona č. 141/1961 Sb.) dne 25. 5. 2011 (původně rovněž
uplatněný nárok na náhradu škody již nebyl předmětem řízení). Jako přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu shledal odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně částku 200 000 Kč, přičemž žalovaná vyplatila žalobci v rámci
předběžného projednání nároku z tohoto titulu částku 115 000 Kč, dále na
základě rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 3. 2014, č. j. 19 C
6/2012-103, částku 71 680 Kč, a konečně rozsudkem soudu prvního stupně ze dne
27. 1. 2015, č. j. 19 C 6/2012-138, bylo žalované uloženo zaplatit žalobci
částku 13 320 Kč.
Žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním napadl rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu, v jakém byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního
stupně.
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
dovolání odmítl jako nepřípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle dovolatele se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu ČR, neboť i přesto, že byl úplně zjištěn skutkový stav…,
neprovedl takové právní zhodnocení a posouzení, kterým odůvodnil, na základě
jakých úvah, srovnání se závěry judikatury a z jakých důvodů považuje částku
žalobci doposud přiznaného zadostiučinění za přiměřenou… Právní posouzení
Městského soudu v Praze je tedy co do výše zadostiučinění neúplné, a tudíž
nesprávné.“
Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
www.nsoud.cz).
Dovolatel s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu poukázal, „že k tíži státu lze
přičíst i excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, která
mohou mít za následek větší úkor později obžaloby zproštěné osoby. Mezi taková
jednání… patří mimo jiné i mediální vyjadřování orgánů činných v trestním
řízení, které způsobem umocňujícím újmu obviněného (obžalovaného) komentují
jeho domnělou trestnou činnost, či dokonce způsobem, který výslovně či nepřímo
vede k porušení presumpce neviny.“ Taková argumentace přípustnost dovolání
založit nemůže, neboť se míjí se skutkovým stavem, ze kterého soudy vycházely
(i sám dovolatel jej přitom považuje za úplně zjištěný) a který je rozhodující
i pro rozhodnutí dovolacího soudu (srov. § 241a odst. 1 a § 243f odst. 1 o. s.
ř.). Proto nemůže být dán ani rozpor napadeného rozhodnutí s dovolatelem
citovanou judikaturou dovolacího soudu, podle které je na soudu, aby výši
zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu,
jestliže argumentace dovolatele spočívá na polemice se skutkovými zjištěními
soudů.
Napadené rozhodnutí je v souladu i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ze kterého vyplývá, že výše zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zproštěním
obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v
případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují;
významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě
zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích
shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy
náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení
osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví
ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních
právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace
podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom
neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého
rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly
do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané
zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného
právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady
nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši,
která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně
bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši
průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé
srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma
jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
Odvolací soud, a to i ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně,
na jehož skutkové a právní závěry odkázal, provedl srovnání s jinými
rozhodnutími soudu o odškodnění za nemajetkovou újmu, přičemž vždy uvedl nejen
výši přiznaného peněžního zadostiučinění, ale i podstatné skutkové okolnosti,
ze kterých soudy ve svých rozhodnutí vycházely, takže lze zcela srozumitelně
srovnat tyto případy se skutkovým stavem, ke kterému soudy dospěly v nyní
projednávané věci. Odvolací soud se přitom vypořádal i s výší reálně hrozícího
trestu, jakož i zásahem do rodinného, osobního a profesního života. Provedené
srovnání s jinými rozhodnutími odpovídá shora uvedeným požadavkům judikatury
dovolacího soudu a výsledná stanovená částka se bez zásadní odchylky jeví jako
průmět částek přiznaných ve skutkově nejbližších případech. Ostatně ani sám
dovolatel neoznačuje skutkově bližší jiná rozhodnutí soudů, ani neargumentuje,
jak k žalované částce dospěl, na základě jakých okolností ji považuje za
přiměřené zadostiučinění či v čem je jeho případ závažnější než případy
srovnávané.
Vytýká-li dovolatel soudu prvního stupně (potažmo odvolacímu soudu) s odkazem
na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1747/2014, že primárně nevedl účastníky k provedení přesvědčivého srovnání,
rovněž tím nezakládá přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení
dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání
přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu