U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla
Simona ve věci žalobce Ing. S. S., zastoupeného JUDr. Janem Mejzlíkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o zaplacení 533 159 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 280/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. 29 Co 27/2016-337, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se původně žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 533 159 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout
v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného proti němu posléze u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 137/2001, zahájeného opatřením
vyšetřovatele Policie České republiky o sdělení obvinění ze dne 12. 2. 1999 a
skončeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2009, kterým
jmenovaný soud trestní stíhání žalobce zastavil podle § 223 odst. 1 zákona č.
141/1961, trestní řád, z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a
které nabylo právní moci dne 13. 12. 2010 poté, co vzal státní zástupce zpět
proti němu podanou stížnost.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 7. 2015, č. j. 10 C 280/2011-300,
rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci 130 000 Kč se 7,75% úrokem
z prodlení p.a. z této částky od 14. 12. 2011 do zaplacení, a to do patnácti
dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) zamítl
žalobu ve zbývající části, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 39
000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p.a. z této částky od 14. 12. 2011 do
zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 37 026 Kč k rukám zástupce žalobce
do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního
stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozhodl rozsudkem ze dne 7.
4. 2016, č. j. 29 Co 27/2016-337, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.
rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 300 Kč ve lhůtě do 3 dnů od
právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19.
5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 30. 1. 2014, č. j. 29 Co 402/2013-180, ve výroku I. v rozsahu, v němž jím
byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I. a změněn ve výroku II.
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 39 000 Kč s příslušenstvím,
a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
2 ze dne 18. 6. 2013, č. j. 10 C 280/2011-146, ve výrocích I., II. v rozsahu
částky 39 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 12. 2011 do
zaplacení a III. o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j.
29 Co 27/2016-337, dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že se odvolací
soud v dovoláním napadeném rozsudku odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího
soudu. Žalobce konkrétně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2808/2014, z nějž též cituje: „V otázce, zda OdpŠk
přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu
nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či
nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při striktní aplikaci
principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze
však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k „odškodnění“
skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému
chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z
odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž
nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – například
pokud byl trestný čin amnestován (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk), trestně stíhané
osobě byla udělena milost (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk) nebo poškozený vzal
zpět svůj souhlas s trestním stíháním (§ 12 odst. 2 písm. a/ OdpŠk). Těmto
případům analogicky odpovídá i nyní posuzovaná věc, v níž bylo trestní stíhání
žalobce zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o jeho vině. Nepřiznáním
odškodnění není v těchto případech podle názoru Nejvyššího soudu zpochybněn
princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost
domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl
možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé
řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody. Pokud
žádným takovým prostředkem osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno dříve,
než byl učiněn jakýkoli závěr o její vině, nedisponuje, je jí tím zabráněno
nejen v dosažení plné rehabilitace, ale v případě jinak dostupné analogické
aplikace § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk též náhrady škody. (…) Jelikož v
posuzovaném případě dovolatele nebylo trestní stíhání zastaveno z žádného z
fakultativních důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř., žalobci tak nesvědčilo
právo na pokračování ve věci ani na základě § 172 odst. 4 tr. ř. Žalobci
nepříslušelo ani právo podat si stížnost proti usnesení o zastavení řízení,
neboť tu podle § 223 odst. 4 tr. ř. může podat pouze státní zástupce. Nezbývá
tedy než konstatovat, že žalobce nedisponoval v trestním řízení žádným
prostředkem, jehož pomocí by se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího
výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě
škody v důsledku trestního stíhání mu vzniklé. Z toho důvodu nepřichází v úvahu
analogická aplikace § 12 OdpŠk a žalobce tak není vyloučen z nároku na náhradu
škody.“
Nejvyšší soud včasné dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.
a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Judikatura, na kterou žalobce poukazuje, není přiléhavá a aplikovatelná na nyní
projednávanou věc. V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2808/2014,
dovolací soud rozhodoval o požadavku totožného žalobce na náhradu mu způsobené
újmy samotným vedením trestního stíhání, které bylo pro nepřiměřenou délku
zastaveno. Dovolací soud v daných souvislostech odmítl možnost, aby v případě,
že trestně stíhaná osoba neměla možnost domoci se skončení trestního řízení z
pro ni příznivějšího důvodu (a na tom základě posléze i náhrady škody)
nepřicházela v úvahu analogická aplikace § 12 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (též jako „OdpŠk“). Uvedeným
ovšem není jakkoliv zpochybněn právní názor, že zastavení trestního řízení z
důvodu jeho nepřiměřené délky je způsobilým, účinným a rovněž zásadně
dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy vzniklé
obviněnému (obžalovanému) nepřiměřenou délkou trestního stíhání, tedy názor
prezentovaný v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci (tj. rozsudek
ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014), na kterém spočívá též dovoláním
napadené rozhodnutí.
Jelikož dovolání neobsahuje žádnou jinou námitku či argument, Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném
rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu