30 Cdo 1273/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce Ing. S. S., zastoupeného JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Malá Štupartská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 280/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č.
j. 29 Co 402/2013-180, takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 29 Co
402/2013-180, ve výroku I. v rozsahu, v němž jím byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen ve výroku I. a změněn ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci částku 39.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. o náhradě
nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2013, č.
j. 10 C 280/2011-146, ve výrocích I., II. v rozsahu částky 39.000,- Kč s úrokem
z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 12. 2011 do zaplacení a III. o náhradě
nákladů řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I. shora uvedeného rozsudku
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne
18. 6. 2013, č. j. 10 C 280/2011-146, ve vyhovujícím výroku (I.), kterým soud
prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 130.000,- Kč s
příslušenstvím, v zamítavém výroku (II.) jej změnil jen tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci (další) částku 39.000,- Kč s příslušenstvím, jinak
jej potvrdil. Současně výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
náklady řízení před soudy obou stupňů k rukám jeho advokáta. Takto rozhodl odvolací soud o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované
zaplacení částky 533.159,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního
stíhání vedeného proti němu posléze u Obvodního soudu pro Prahu 6 (jako soudu
prvního stupně) pod sp. zn. 16 T 137/2001, zahájeného opatřením vyšetřovatele
Policie České republiky o sdělení obvinění ze dne 12. 2. 1999 a skončeného
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2009, kterým jmenovaný soud
trestní stíhání žalobce zastavil podle § 223 odst. 1 zákona č. 141/1961,
trestní řád (dále jen „tr. ř.“) z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a
které nabylo právní moci dne 13. 12. 2010 poté, co vzal státní zástupce zpět
proti němu podanou stížnost. Soudy vyšly ze zjištění, že trestní stíhání žalobce trvalo 11 let a 10 měsíců a
skončilo zastavením z důvodu jeho nepřiměřené délky. Uvedenou dobu trvání
trestního stíhání právně zhodnotily shodně jako nepřiměřenou, zakládající
žalobci nárok na odškodnění nemajetkové újmy mu tím vzniklé, a to v penězích;
výši peněžitého zadostiučinění pak odvolací soud po zvážení kritérií
stanovených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), stanovil (výslednou)
částkou 169.000,- Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že zastavením trestního stíhání z důvodu uvedeného
v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.; dále jen
„Úmluva“) již došlo k částečnému odškodnění nemajetkové újmy vzniklé žalobci
nepřiměřenou délkou řízení, že však tato skutečnost další (zde peněžní)
odškodnění této újmy nevylučuje, neboť odškodnění nemajetkové újmy formou
konstatování porušení práva má být pouze výjimečné. Na samotném výsledku řízení
by pak z pohledu úvah o formě odškodnění dle soudu prvního stupně „nemělo
záležet“. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že
samotné zastavení trestního stíhání, byť zdůvodněné jeho nepřiměřenou délkou,
nelze považovat za dostatečnou satisfakci žalobci vzniklé nemajetkové újmy.
V
této souvislosti odvolací soud zdůraznil jednak závažnost žalobcem utrpěné
újmy, jednak odlišnost postavení žalobce jakožto osoby, jež nebyla pravomocně
odsouzena a u níž nelze vyloučit skončení trestního stíhání zproštěním
obžaloby, od osoby odsouzeného pachatele, jemuž je nepřiměřená délka trestního
stíhání kompenzována zmírněním trestu, s tím, že v prvním případě je míra
odškodnění utrpěné újmy samotným výsledkem trestního stíhání (tj. jeho
zastavením) „výrazně nižší.“
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním (dle obsahu dovolání v
rozsahu, v němž jí byla „v konečném důsledku… uložena povinnost zaplatit
žalobci částku 169.000,- Kč s přísl.“), majíc za to, že odvolací soud vyřešil
nesprávně otázku hmotného práva, na níž závisí jeho rozhodnutí („zda zastavení
trestního stíhání žalobce pouze a jedině z důvodu jeho nepřiměřené délky
představuje formu odškodnění „jinak“ a jako takové je odpovídajícím odškodněním
vzniklé újmy, přičemž žalobci již nenáleží další odškodnění /ve formě
přiměřeného zadostiučinění v penězích.“/). Přípustnost dovolání odvozuje
dovolatelka s poukazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) z toho, že odvolací soud se při řešení této otázky
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudky
ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30
Cdo 2310/2012, a zejm. pak usnesením ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3300/2013. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba v části, v níž jí bylo vyhověno,
zamítá, ve zbytku jej potvrdil a žádnému u účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení, příp. jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce s dovoláním nesouhlasil, s tím, že soudy obou stupňů uzavřely správně,
když neshledaly zastavení trestního stíhání prostředkem kompenzace nemajetkové
újmy, kterou utrpěl v důsledku jeho nepřiměřené délky. Žalobce je přesvědčen o
tom, že orgány státu zastavením trestního stíhání toliko plnily svoji zákonnou
povinnost, plynoucí z mezinárodních závazků (čl. 6 Úmluvy). K žalovanou
zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3300/2013, namítl, že počítá s možností užití opravného prostředku proti
usnesení o zastavení trestního stíhání, kterým však žalobce nedisponoval,
stejně tak nebyl oprávněn navrhnout, aby se v zastaveném trestním stíhání
pokračovalo. Vyhovění podanému dovolání by dle žalobce znamenalo „dát do rukou
žalované nástroj, kterým by bylo možné ‘řešit‘ všechna probíhající trestní
řízení s hrozící nutností kompenzace způsobené újmy“ (tj. újmy způsobené jejich
nepřiměřenou délkou). Konečně své osobní poměry shledává žalobce zcela
odlišnými od poměrů žalobce (a dovolatele) ve věci posuzované Nejvyšším soudem
v usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, a to zejm. v tom, že
byl (na rozdíl od tohoto dovolatele) v průběhu trestního stíhání omezen na
osobní svobodě vazbou; i proto nelze toto rozhodnutí dle žalobce v jeho věci
analogicky uplatnit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2014 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jednající osobou mající
právnické vzdělání podle § 21a odst. 3 a § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při řešení
dovolatelkou nastolené otázky hmotného práva, na níž závisí jeho rozhodnutí,
tj. kompenzačního významu zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené
délky, vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního
případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud
neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše (formy)
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá
až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto
rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Právě k této situaci v dané věci
došlo.
V usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, dospěl Nejvyšší soud
ve skutkově a právně obdobné věci (trestní stíhání dovolatele bylo vedeno
taktéž u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 137/2001 a bylo skončeno
týmž usnesením jako v případě žalobce) k následujícím závěrům: „Jádrem podaného
dovolání je námitka žalobce, že zastavení trestního stíhání z důvodu
nepřiměřené délky řízení nepředstavuje způsobilé odškodnění. Nejvyšší soud ve
Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“)
ve vztahu k možným způsobům odškodnění uvedl, že jiná forma náhrady ve smyslu §
31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
(dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“), může být přiznána zejména v trestním řízení,
a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že
takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení.
V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je
mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení,
nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). Uvedené závěry
se plně uplatní i v případě, že je trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky
řízení dokonce zastaveno s poukazem na č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002,
sp. zn. 7 Tz 316/2001). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn.
30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 60/2013, Nejvyšší soud dále uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má
přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody
(újmy). O další formě náhrady podle zák. č. 82/1998 Sb. by proto bylo možno
uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v
řízení trestním, nejevilo jako dostačující (srov. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998
Sb.).“
Ke shora citovaným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud taktéž v usnesení ze dne
16. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 791/2014, kterým odmítl dovolání osoby stíhané
taktéž v předmětné trestní věci, přičemž trestní stíhání tohoto dovolatele bylo
skončeno týmž usnesením jako v případě žalobce. Uvedené závěry obstály i v
ústavní rovině, neboť ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení byla
Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS
1608/14.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tedy, jak ze shora citovaných rozhodnutí
vidno, ustálila v názoru, podle kterého je zastavení trestního stíhání z důvodu
jeho nepřiměřené délky způsobilým, účinným a rovněž zásadně dostatečným
kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy vzniklé obviněnému
(obžalovanému) nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Uvedené platí tím spíše
(srov. „dokonce“ v rámci shora prvně zvýrazněné věty z odůvodnění usnesení ze
dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013), je-li kompenzačním prostředkem
nápravy zmírnění trestu (tj. „pouze“ zmírnění trestu, oproti „úplnému“
zastavení trestního stíhání).
Přiznání odškodnění v některé z dalších forem předvídaných § 31a odst. 2 OdpŠk
a jeho ustáleným judikatorním výkladem (viz např. jeho ucelený přehled v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014) je na
místě až tehdy, pokud by se s ohledem na individuální okolnosti věci nejevil
být způsob kompenzace zastavením trestního stíhání dostatečným odškodněním
(když zásadně dostatečným odškodněním je).
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu sice stojí na závěru, jakkoliv
toliko implicitně vyjádřeném, že i samotné zastavení trestního stíhání z důvodu
jeho nepřiměřené délky lze považovat za prostředek kompenzace nemajetkové újmy
tím vzniklé, úvahy odvolacího soudu o nedostatečnosti takové kompenzace v
případě žalobce jsou však dílem nesprávné, dílem neúplné. Odvolací soud v této
souvislosti předně zdůraznil rozdíl zastavení trestního stíhání pro jeho
nepřiměřenou délku oproti zmírnění uloženého trestu z téhož důvodu, a to ve
prospěch závěru o „výrazně nižší“ míře satisfakce zastavením trestního stíhání
oproti satisfakci zmírněním trestu. Tato jeho úvaha však není správná – dle
shora zmíněné judikatury dovolacího soudu je nutno kompenzační účinky obou
procesních forem skončení trestního stíhání považovat za nejméně rovnocenné.
Zdůvodňuje-li odvolací soud dále nedostatečnost odškodnění zastavením trestního
stíhání „závažností újmy, kterou žalobce v důsledku délky tohoto řízení
vytrpěl“, pak nelze přehlédnout, že bližší skutková zjištění o věcné povaze a
míře takové „závažné újmy“ v odůvodnění jeho rozsudku absentují – odvolacím
soudem v této souvislosti pouze zmíněné obavy žalobce z výsledku řízení
(možnost uložení trestu) jistě zvyšují (obecně) význam trestního řízení pro
obviněného (obžalovaného), nikoliv však nutně míru újmy nepřiměřenou délkou
stíhání působené. Tato újma je ostatně presumována, neprokazuje se; ani žalobce
její existenci, tím méně zvýšenou míru v řízení neprokazoval.
Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku
odvolacím soudem nesprávné a jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o
věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř.,
neboť existencí individuálních okolností věci, pro něž by samotné zastavení
trestního stíhání nemělo být v případě žalobce dostatečným odškodněním, se
soudy (obou stupňů) dosud nezabývaly, postupoval Nejvyšší soud podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném
rozsahu (vyhovujícím žalobě co do částky 169.000,- Kč s příslušenstvím) včetně
závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soud prvního stupně je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. Soud prvního stupně tak bude v dalším řízení veden v judikatuře Nejvyššího
soudu ustáleným východiskem, podle nějž v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o
normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na
konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil
okolnosti významné pro určení výše odškodnění, přičemž v rámci těchto svých
úvah vyjde ze shora dovolacím soudem vyloženého kompenzačního významu výsledku
trestního stíhání. Soud prvního stupně z tohoto úhlu pohledu (zastavení
trestního stíhání jako zásadně postačující odškodnění) zváží žalobcem tvrzené
dopady délky (a právě jen délky) trestního stíhání do jeho osobnostní sféry a
na jeho dosavadní způsob života. Dojde-li k závěru o tom, že žalobce v tomto
směru neplní povinnosti tvrzení či důkazní, poučí jej ve smyslu § 118a odst. 1
a 3 o. s. ř. Stranou pozornosti soudu prvního stupně pak nezůstane ani skutečnost (zjištěná
soudem prvního stupně ze shodných tvrzení účastníků při jednání dne 8. 4. 2013,
jak plyne z protokolu o jednání), že se žalobce na podkladě předmětného
trestního stíhání domáhá u soudu prvního stupně rovněž odškodnění nemajetkové
újmy za omezení osobní svobody vazbou a odškodění nemajetkové újmy zapříčiněné
zahájením a vedením vlastního trestního stíhání (tj. z titulu nezákonného
rozhodnutí). Soud prvního stupně v této souvislosti zjistí (a to již postupem
dle § 120 odst. 2 o. s. ř.) a z pohledu možné (nežádoucí) duplicity odškodnění
vyhodnotí, do jaké míry se v těchto řízeních faktor délky trestního stíhání
promítá (či dokonce již byl soudy zohledněn) – k tomu viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem
52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž se při úvaze o
formě a výši odškodnění v případě nezákonného omezení osobní svobody přihlíží
rovněž k jeho celkové délce, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, podle nějž je délka trestního stíhání jedním z
kritérií určujících úvahu soudu o stanovení formy či výše zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním. Tvrzením žalobce o omezení
osobní svobody vazbou, jimiž žalobce vymezuje odlišnost své situace od
postavení dovolatele ve věci posuzované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, pak soud prvního stupně nepřizná (domáhá-li
se tedy žalobce odškodnění nemajetkové újmy za vazbu samostatnou žalobou) z
pohledu zažalovaného nároku právní význam.
Dospěje-li soud prvního stupně po zhodnocení všech významných okolností věci v
dalším řízení k závěru o tom, že „zadostiučinění zastavením“ v případě žalobce
nepostačuje, uváží, v jaké adekvátní formě a příp. výši je namístě poskytnout
žalobci další zadostiučinění a tyto své úvahy náležitě odůvodní. V rámci nového rozhodnutí ve věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího
řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.