U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem
v Těšnově 1163/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 69/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 20 Co 214/2013-84,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2013, č. j. 20 Co 214/2013-84,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení
částky 200.000,- Kč s přísl., kterou žalobce požadoval z titulu nepřiměřené
délky trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T
137/2001 od 18. 9. 2000 do 27. 12. 2010.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci již bylo za nepřiměřenou délku řízení
poskytnuto zadostiučinění formou zastavení trestního řízení podle § 223 odst. 1
tr. řádu z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu na podkladě čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu odvolací soud uvedl, že zadostiučinění, kterého se tímto
způsobem žalobci dostalo v trestním řízení, má přednost před finanční či jinou
kompenzací v řízení občanskoprávním o náhradu nemajetkové újmy, a toto
zadostiučinění je zároveň nutno označit za odpovídající vzniklé nemajetkové
újmě žalobce. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno výlučně z důvodu jeho
nepřiměřené délky, a s tímto způsobem ukončení se žalobce spokojil, proto nelze
přihlédnout k tvrzení žalobce, že byl stíhán nespravedlivě. Po dobu trestního
stíhání nebyl žalobce omezen na osobní svobodě ani nebyl jinak významně omezen
v běžném způsobu života, obsah své nemajetkové újmy vymezil jen v obecné
rovině, v neprospěch míry úzkosti a frustrace naopak svědčí okolnost, že
žalobce měl s trestním řízení předchozí zkušenost. Dostatečnou kompenzací za
nepřiměřenou délku řízení je proto v případě žalobce samotné zastavení
trestního řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním podle obsahu v rozsahu
zamítavého výroku ve věci samé. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání
spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce
hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, a to v aplikaci prvé věty ustanovení § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998
Sb. Dovolací důvod vymezil dovolatel tak, že „odškodnění za nepřiměřenou délku
trestního stíhání formou tvrzení, že poškozený se musí spokojit s tím, že jeho
trestní stíhání bylo zastaveno, není odškodněním za újmu. Odškodněním je
omluva, či omluva a peněžité plnění.“ Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl
jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Jádrem podaného dovolání je námitka žalobce, že zastavení trestního stíhání z
důvodu nepřiměřené délky řízení nepředstavuje způsobilé odškodnění. Nejvyšší
soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen
„Stanovisko“) ve vztahu k možným způsobům odškodnění uvedl, že jiná forma
náhrady ve smyslu § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“), může být přiznána
zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však
možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva
na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně
uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti
nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně
vyplývat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30
Cdo 2640/2010). Uvedené závěry se plně uplatní i v případě, že je trestní
stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení dokonce zastaveno s poukazem na č. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001). V rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, Nejvyšší soud dále
uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací,
kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle
zák. č. 82/1998 Sb. by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se
odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako
dostačující (srov. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).
Dovolatelem vymezená právní otázka tedy již byla v judikatuře i Stanovisku
Nejvyššího soudu vyřešena a dovolací soud neshledal důvod se od přijatého
závěru v souzené věci odchýlit. Dovolací soud rovněž neshledal, že by v
posuzované věci byl naplněn jiný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je nadto plně v souladu s citovanou
judikaturou, neboť odvolací soud se zabýval otázkou, zda zastavení trestního
stíhání představuje pro poškozeného vzhledem okolnostem případu a závažnosti
vzniklé újmy zadostiučinění dostačující.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu