7 Tz 316/2001-1
U S N E S E N Í
Předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky v řízení o stížnosti
pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného J.
H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2001, sp. zn. 2 T
6/2001, rozhodl dne 25. dubna 2002 o návrhu ustanoveného obhájce JUDr. P. N.,
advokáta, t a k t o :
Podle § 151 odst. 3 trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2002
(dále jen tr. řádu), se JUDr. P. N., advokátovi, přiznává odměna za obhajobu
obviněného J. H. a náhrada hotových výdajů v řízení o stížnosti pro porušení
zákona v celkové částce 6.705,- Kč, slovy: šesttisícsedmsetpětkorunčeských.
Podle § 39 odst. 3 tr. řádu byl opatřením předsedy senátu Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2002 ustanoven JUDr. P. N. obhájcem obviněného J. H., a to
v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou v neprospěch obviněného podal
ministr spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2001,
sp. zn. 2 T 6/2001.
Obhájce obviněného návrhem došlým Nejvyššímu soudu dne 19. 4. 2002
navrhl, aby mu za obhajobu obviněného byla přiznána odměna za tři úkony právní
pomoci, jejíž vyúčtování předložil, a paušální náhrada hotových výdajů. Za
situace, kdy šlo o obhajobu obviněného stíhaného pro dva trestné činy spáchané
ve vícečinném souběhu, účtoval obhájce za převzetí a přípravu obhajoby podle §
11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen advokátní tarif), částku 3.000,- Kč, za prostudování spisu podle § 11 odst.
1 písm. f) advokátního tarifu rovněž částku 3.000,- Kč a stejnou částku za
písemné vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona podle § 11 odst. 1 písm. l)
advokátního tarifu. Protože se jednalo o vícečinný souběh dvou trestných činů,
obhájce tuto částku snížil o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, tedy
na částku 2.400,- Kč, a tu dále snížil o 10 % podle § 15a advokátního tarifu.
Takto dospěl k částce 2.160,- Kč za jeden úkon právní služby, což představuje
za tři úkony částku 6.480,- Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu současně
účtoval za každý úkon paušální částku 75,- Kč, celkem tedy 3 x částku
225, Kč. Celkem obhájce účtoval částku 6.705,- Kč.
Předseda senátu po přezkoumání oprávněnosti nároku obhájce shledal, že
předložený návrh je v souladu s výše uvedenými ustanoveními vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a plně odpovídá také ustanovením §
7 a § 10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu. Rozhodl proto podle § 151 odst. 3
tr. řádu o přiznání celkové výše odměny a náhradě hotových výdajů ustanovenému
obhájci tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Přiznanou odměnu a náhradu hotových výdajů zašle účtárna Nejvyššího
soudu na účet advokáta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 25. dubna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Michal M i k l á š
Dne 18. 12. 2001 podal ministr spravedlnosti proti uvedenému usnesení
krajského soudu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, a to ve
lhůtě uvedené v § 272 odst. 1 tr. ř. Nesouhlasí s názorem krajského soudu
ohledně aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy jako důvodu nepřípustnosti trestního
stíhání podle § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., když ustanovení toho článku Úmluvy
je pouze směrnicí pro signatáře, aby systém justičních orgánů zřídili tak, aby
daným kriteriím vyhovoval. Nelze z něj ale dovodit, že při existenci průtahů
stát není oprávněn v řízení pokračovat a rozhodnout o vině a trestu. Navrhl
proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným
usnesením byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 188 odst. 1
tr. ř., v souvislosti s ustanoveními § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst.
1 písm. ch) tr. ř., podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil,
včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil
s podanou stížností pro porušení zákona s tím, že samotné průtahy v řízení na
straně justičního aparátu nemůžou znamenat, že by stát nebyl oprávněn v řízení
pokračovat a rozhodnout o vině a trestu. Takové rozhodování je právem i
povinností státu a tím, že by v případě zastavení trestního stíhání neučinil
výrok o věci samé, porušil by právo obviněného na spravedlivé rozhodnutí. S
ohledem na znění trestního řádu účinného od 1. 1. 2002 navrhl, aby Nejvyšší
soud pouze vyslovil porušení zákona v ustanovení § 188 odst. 1 písm. c), § 11
odst. 1 písm. ch) a § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve prospěch obviněného.
Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení
zákona podle § 267 odst. 3 tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2002) zákonnost a
odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu
předcházelo, a shledal, že zákon porušen nebyl.
Podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. soud po předběžném projednání obžaloby
trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1 tr. ř.
Podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. vyšetřovatel zastaví trestní stíhání,
jeli nepřípustné z některého z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř.
Podle § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li
již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak
vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Jak již bylo výše uvedeno, soud I. stupně zastavil trestní stíhání obviněného z
důvodu § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., když na daný případ aplikoval ustanovení
čl. 6 odst. 1 Úmluvy (sjednané v Římě dne 4. 11. 1950; pro ČSFR vstoupila v
platnost dnem 18. 3. 1992), podle kterého má „každý právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem…“ Podle § 1 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. (účinný
od 8. 2. 1991), jsou mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních
svobodách, ratifikované a vyhlášené ČSFR, na jejím území obecně závazné a mají
přednost před zákonem. Tyto závazky vyplývající z mezinárodních smluv pro ČSFR
pak ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 2 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku
ČSFR, přešly dnem 1. ledna 1993 na Českou republiku a Slovenskou republiku,
jako dva samostatné nástupnické státy zaniklé ČSFR, na které tímto dnem přešla
působnost svěřená ČSFR ústavními a jinými zákony. Bezprostřední závaznost a
přednost před zákonem u ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o
lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, pak
stanoví také čl. 10 Ústavy ČR (č. 1/1993 Sb.).
Z uvedeného je zřejmé, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy upravující mj. právo každého na
projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě,
může být soudem aplikován přímo, a to i s překročením případných mezí
stanovených zákonem.
Jak vyplývá ze spisu, bylo v dané věci trestní stíhání obviněného zahájeno dne
13. 2. 1991 a dne 15. 1. 1993 byla u soudu I. stupně podána obžaloba. Dne 7. 9.
1993 nabylo právní moci usnesení soudu I. stupně o vrácení věci prokurátorovi k
došetření (viz čl. 143 spisu) s tím, že je nutno přibrat znalce z oboru
zdravotnictví – sexuologie, který by se měl vyjádřit k otázkám v usnesení
formulovaným, dále je nutno vyžádat originál zprávy o lékařském vyšetření
poškozené ze dne 18. 7. 1990 a 27. 12. 1990 a konečně zprávy o pověsti
poškozených a jejich otce. Spis byl poté dne 14. 9. 1993 vrácen vyšetřovateli s
pokynem k doplnění důkazů (č. l. 146 spisu) a s ohledem na odstěhování
poškozených na území Slovenské republiky sdělil prokurátor dne 14. 12. 1993
vyšetřovateli k jeho dotazu, že nový výslech poškozených nebyl soudem vyžadován
a proto jejich osobní přítomnosti není třeba. Dne 14. 4. 1994 pak vyšetřovatel
obdržel zprávu o pověsti resp. chování poškozených a dne 15. 4. 1994 lékařské
zprávy o vyšetření poškozené ze dne 18. 7. a 27. 12. 1990.
Od této doby, tj. od 15. 4. 1994, jak vyplývá ze spisu, nebyl vyšetřovatelem
ani jiným orgánem činným v přípravném řízení učiněn žádný úkon až do dne 25. 9.
2000, kdy krajská státní zástupkyně v Plzni požádala justiční orgány Slovenské
republiky o právní pomoc (provedení výslechu poškozených). V průběhu 6 let, 5
měsíců a 10 dnů tak v řízení došlo k průtahům, které orgány činné v přípravném
řízení nijak nevysvětlily a ze spisu vyplývá, že byly zcela neodůvodněné, když
ani samotný obviněný se na nich nijak nepodílel svým chováním. Podstatná část
důkazů přitom byla opatřena již před podáním v pořadí první obžaloby a
došetření vyžadované soudem nebylo nijak složité a časově náročné. Také
skutkově a právně se jedná o věc nikoli složitou.
Po provedení výslechů poškozených pak byla dne 29. 12. 2000 podána u
Krajského soudu v Plzni jako soudu I. stupně v pořadí druhá obžaloba na
obviněného, na základě které bylo soudem rozhodnuto podle § 188 odst. 1 písm.
e) tr. ř. opětovně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření (usnesení
nabylo právní moci dne 8. 2. 2001), když zejména do té doby nebyl opatřen
znalecký posudek z oboru zdravotnictví – sexuologie, k čemuž na základě
požadavku soudu dal prokurátor vyšetřovateli pokyn již dne 14. 9. 1993 (viz č.
l. 146 spisu).
Po došetření věci pak byla u krajského soudu dne 25. 5. 2001 podána v
pořadí již třetí obžaloba na obviněného, na základě které bylo usnesením ze dne
5. 6. 2001, sp. zn. 2 T 6/2001, podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., za použití
§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a z důvodu § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. trestní
stíhání obviněného zastaveno, když od zahájení trestního stíhání až do podání
obžaloby (třetí) řízení trvalo celkem 10 let a 3 měsíce. S ohledem na tyto
skutečnosti dospěl soud I. stupně ke správnému závěru o porušení práva
obviněného garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ani ve stížnosti pro porušení
zákona se v tomto ohledu nic nenamítá.
Nemá-li být Úmluva pouhou proklamací lidských práv a mají-li tato práva
být skutečně zaručena, nelze ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy pokládat za pouhou
směrnici pro její signatáře, aby systém justičních orgánů zřídili tak, aby
vyhovoval daným kritériím. Takovýto výklad by signatáře nijak nenutil k nápravě
a ve své podstatě by umožňoval neomezené porušování daného práva. Takovýto
výklad by byl také v rozporu s čl. 17 Úmluvy, který stanoví, že „nic v této
úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci
jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení
kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a
svobod ve větším rozsahu, než to úmluva stanoví“.
Nejvyšší soud proto zastává názor, že dostane-li se právo (a povinnost)
státu na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti, výlučně (nebo
zejména) z důvodů na straně státu, do tak extrémního rozporu s právem
obviněného na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě, jako tomu bylo v
daném případě, zbavuje se tím stát svojí nečinností práva na stíhání a
potrestání pachatele trestné činnosti. Takovýto postup orgánů činných v
trestním řízení výrazně oslabuje právní jistoty stíhaných osob a jejich důvěru
v zajištění ochrany jejich základních ústavních práv ze strany orgánů státní
moci.
Dojde-li proto k takovéto situaci v trestním řízení, které doposud
nebylo skončeno pravomocným rozhodnutím, lze z důvodu, že to stanoví
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, trestní stíhání zastavit
pro nepřípustnost. Samotná dikce zákona v ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) tr.
ř. /od 1. 1. 2002 písm. j) tr. ř./ vyjádřena slovy „stanoví-li…“, přitom nemůže
být vykládána pouze tak, jak je to činěno v podané stížnosti pro porušení
zákona, že nepřípustnost trestního stíhání musí mezinárodní smlouva „výslovně“
stanovit. Tak je tomu např. u mezinárodně uznávaných zásad trestního řízení,
jako je zákaz retroaktivity (čl. 7 odst. 1 Úmluvy), nebo zásada „ne bis in
idem“ (čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Podle názoru Nejvyššího soudu je
ale trestní stíhání nepřípustné také tehdy, kdy v jeho průběhu dochází k tak
hrubému porušování práva stíhané osoby, jež je garantováno mezinárodní
smlouvou, že zájem na jeho ochraně a zachování převáží v konkrétním případě nad
zájmem a právem státu na stíhání a potrestání pachatelů trestných činů.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že trestní řád neobsahuje výslovné
ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, které by bylo důsledkem porušení
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že odkaz na ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř.
může vzbuzovat pochybnost o tom, zda jde o přiléhavé ustanovení. Avšak to, že
trestní řád nemá výslovné ustanovení, které by představovalo reálnou garanci
dodržení Úmluvy, neznamená, že je možné Úmluvu pominout, zvláště když je
bezprostředně závazná a má přednost před zákonem (čl. 10 Ústavy). Nejvyšší soud
proto považuje zastavení trestního stíhání za opodstatněné s odkazem přímo na
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. bez ohledu na to, zda tomuto postupu odpovídá některé
ustanovení trestního řádu.
Aby současně s ochranou práva obviněného na projednání jeho záležitosti
v přiměřené lhůtě garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nedošlo zastavením
trestního stíhání k porušení jeho práva na to, aby soud rozhodl o oprávněnosti
trestního obvinění proti němu, může obviněný v případě zastavení trestního
stíhání podle § 11 odst. 2 tr. ř. (per analogiam) prohlásit, že na projednání
věci trvá.
Přiměřené zadostiučinění (čl. 50 Úmluvy), na které se poukazuje ve stížnosti
pro porušení zákona, pak jako odstranění důsledků porušení práva na projednání
záležitosti v přiměřené lhůtě přichází v úvahu v případech, kdy přes toto
porušení Úmluvy došlo k pravomocnému skončení věci rozhodnutím o vině a trestu.
V takovémto případě, netrpí-li řízení nebo rozhodnutí jinou závažnou vadou,
nemůže být porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v daném směru důvodem zrušení
konečného rozhodnutí a Úmluva takové oprávnění nedává ani Evropskému soudu pro
lidská práva.
Nejvyšší soud se konečně neztotožnil ani s argumentem ministra spravedlnosti
proti možnosti zastavit řízení, kde poukázal na vztah čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na
oblast práva civilního. Občanský soudní řád, na rozdíl od trestního řádu,
neobsahuje ustanovení takové povahy, jako je § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. V
trestním řízení jde pak o uplatňování práva státu na stíhání a potrestání
pachatelů trestných činů, kde stát koná řízení z moci úřední, a to i proti vůli
obviněného, kdežto občanskoprávní řízení se zahajuje na návrh (až na konkrétní
výjimky) účastníků, kteří sami mají zájem na rozhodnutí v meritu věci.
Zastavení řízení z důvodu porušení práva účastníků na projednání věci v
přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, by se tak dostalo do rozporu s
jejich právem garantovaným stejným ustanovením Úmluvy, tj. s právem na
projednání jejich záležitosti nestranným a nezávislým soudem. Proto v případě
civilního řízení nepřichází zastavení řízení z důvodu porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě v úvahu. Zde se plně uplatní čl. 50 Úmluvy o
spravedlivém zadostiučinění.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona jako
nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 10. dubna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš