30 Cdo 495/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. Z. A., proti žalovaným 1) Prof. Ing. J. H. P., 2) S. A. P., zastoupeným Mgr. Tomášem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 2, o určení neplatnosti převodu spoluvlastnického podílu k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 80/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2010, č.j. 18 Co 269/2010-79, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2010, č.j. 18 Co 269/2010-79, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. února 2010, č.j. 17 C 80/2008-66, rozhodl, že „Podle ust. § 107 odst. 2 o. s. ř. bude v řízení na straně 1) žalovaného nadále pokračováno s dědici tohoto žalovaného: 2) S. A. P., 2) M. A. P.“ Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně brojil odvoláním žalobce. Tvrdil, že odůvodnění usnesení soudu prvního stupně vychází z právního názoru Městského soudu v Praze, vyjádřeného v usnesení ze dne 9. listopadu 2009, č.j. 18 Co 488/2009-56, který je podle odvolatele protiústavní. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným usnesením napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění písemného vyhotovení svého usnesení uvedl, že: „Smrtí ztratil první žalovaný způsobilost být účastníkem řízení, na soudu I. stupně proto bylo posoudit, zda povaha věci umožňuje pokračovat v řízení, a zda zůstavitel má právní nástupce. K těmto otázkám se již vyjádřil odvolací soud v usnesení ze dne 9. 11. 2009, č.j. 18 Co 488/2009-56, a od vysloveného právního názoru nemá důvod se odchylovat. Za situace, kdy v dědickém řízení je známo dědické právo, nic nebrání tomu, aby soud v nalézacím řízení pokračoval s dědici zemřelého. Rozhodnutí podle § 107 o. s. ř. je přitom do skončení dědického řízení rozhodnutím s výhradou změny poměrů. Znamená to tedy, že vyjde-li najevo, že dědicem je někdo jiný, soud I. stupně bude tuto situaci reflektovat novým rozhodnutím podle § 107 o. s. ř. V ostatním lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009, č.j. 18 Co 488/2009-56.“ Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) včasné dovolání, z jehož obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že dovolatel v něm uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Oba soudy podle dovolatele pochybily, pokud nepřihlédly k důkazům označeným v žalobě ve vztahu k otázce právního nástupnictví žalobce a), a vycházely ze zprávy soudní komisařky JUDr. M. V., „která podle právní úpravy České republiky soudí, že okruh dědiců je znám, a zůstavitel bude mít jako právní nástupce syna a pozůstalou manželku a proto má podle ní řízení pokračovat s dědici zůstavitele.“ Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné (odvolací soud ve svém usnesení nesprávně poučil dovolatele o tom, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu je třeba z následujícího důvodu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Podle ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvede, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc posoudil po právní stránce. Podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle ustanovení § 107 odst. 2 o.s.ř., ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Ustanovení § 107 platí pro sporné i nesporné řízení. Upravuje se v něm postup soudu za situace, kdy účastník ztratí během řízení, tj. v období od jeho zahájení do jeho pravomocného skončení, způsobilost být účastníkem řízení a řeší z toho vyplývající tzv. procesní nástupnictví. Ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení během řízení (v době po zahájení řízení do dne, kdy řízení bylo pravomocně skončeno), soud nejprve podle povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat; povahou věci se tu rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení. Povaha věci brání pokračování v řízení například tam, kde účastník nemá žádného právního nástupce (např. při zastavení dědického řízení po zemřelém účastníku řízení podle § 175h odst. 1 a 2 o.s.ř., ledaže by bylo prokázáno, že zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, při zániku právnické osoby, byla-li provedena likvidace nebo jestliže se likvidace z důvodů uvedených v zákoně nevyžaduje), který by převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. V těchto (popřípadě i v dalších) případech nelze v řízení pokračovat, a proto soud řízení zastaví. Nebude-li řízení zastaveno, soud dále posoudí, zda je možné v řízení ihned pokračovat. Tam, kde to nebude možné, řízení usnesením přeruší. Úvaha o tom, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení, od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci. Procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Právním nástupcem fyzické osoby, která zemřela (byla prohlášena za mrtvou), jsou zpravidla její dědici. I když se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč.zák.), není v této době většinou okruh zůstavitelových dědiců ještě znám. V situaci, kdy nejsou známi zůstavitelovi dědici, může soud v řízení ihned pokračovat, jen je-li tu nebezpečí z prodlení, a to s opatrovníkem, kterého neznámým dědicům ustanovil a který bude dědice zastupovat do doby, než budou v dědickém řízení zjištěni; jinak řízení přeruší. Přerušení řízení trvá obvykle až do skončení řízení o dědictví. Teprve až poté je totiž zřejmé, který z dědiců převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, popřípadě zda povinnost nezanikla zcela nebo zčásti podle § 470 obč. zák. Má-li zůstavitel jediného dědice nebo patří-li do dědictví dostatečný majetek, je-li předmětem řízení nepeněžité plnění (např. vydání věci), nebo je-li zřejmé, který z více dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla v dědickém řízení napadena), lze v řízení v těchto a v jim podobných případech pokračovat již před skončením dědického řízení, pokud to nevylučuje povaha věci. O tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení (tedy kdo je jeho procesním nástupcem v projednávaném sporu nebo v jiné právní věci), soud vždy rozhodne usnesením. Soud může v řízení pokračovat vždy až po právní moci usnesení o procesním nástupnictví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 30 Cdo 2817/2004, in www.nsoud.cz). V posuzované věci ovšem odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého usnesení neuvedl, pro jaký (jaké) konkrétní důvod (důvody) dospěl k závěru, že je zde namístě ještě před skončením dědického řízení po zemřelém žalobci pokračovat v tomto řízení s uvedenými osobami. Stran konkrétních důvodů odvolací soud odkázal zcela na své předchozí rozhodnutí v jiné právní věci (usnesení ze dne 9. listopadu 2009, č.j. 18 Co 488/2009-56), aniž by seznatelným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkoval okolnosti, pro které dospěl k danému právně kvalifikačnímu závěru. Tím ovšem zatížil své rozhodnutí, které správně mělo být ve smyslu § 167 odst. 2 a násl. o. s. ř. řádně odůvodněno, nepřezkoumatelností, což z pohledu dovolacího řízení naplňuje důvod k vydání kasačního rozhodnutí (rozhodnutí odvolacího soudu pro absenci právně relevantních skutečností totiž v dovolacím řízení nelze vůbec přezkoumat). Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 3 věty prvé o. s. ř. dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. dubna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r. předseda senátu