Judikát 30 Cdo 495/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07.04.2026
Spisová značka:30 Cdo 495/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.495.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání (vady)
Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D 30 Cdo 495/2026-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Saunia, s. r. o., IČO 27633594, se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 31 350 285,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 165/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, č. j. 51 Co 240/2025-113, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu náhrady škody (ušlého zisku) vzniklé v důsledku celkem šesti mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví vydaných v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19 (konkrétně se jednalo o mimořádné opatření č. j. MZDR 14601/2021-25/MIN/KAN, účinné od 30. 9. 2021 do 22. 11. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-27/MIN/KAN, účinné od 22. 11. 2021 do 22. 11. 2022, č. j. MZDR 14601/2021-28/MIN/KAN, účinné od 22. 11. 2021 do 26. 12. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-31/MIN/KAN, účinné od 26. 12. 2021 do 28. 12. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-32/MIN/KAN, účinné od 29. 12. 2021 do 2. 1. 2022, a č. j. MZDR 14601/2021-34/MIN/KAN, účinné od 3. 1. 2022 do 10. 2. 2022), na základě nichž byla žalobkyně povinna kontrolovat prostřednictvím aplikace čTečka bezinfekčnost klientů navštěvujících jí provozované sauny, což dle přesvědčení žalobkyně vedlo ke snížení jejich návštěvnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 7. 2025, č. j. 26 C 165/2024-85, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o.
s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Dovolací soud připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu).
Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
9. Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti podané žaloby založil na závěru, v souladu s nímž žalobkyni právo na náhradu tvrzené škody nevzniklo proto, že a) prvních pět dotčených mimořádných opatření nebylo zrušeno ani změněno pro svou nezákonnost [pročež se nejedná o nezákonná rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)], přičemž požadované plnění jí současně nemůže být přiznáno ani podle zákona č.
94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, dále že b) v případě šestého mimořádného opatření (které pro svou nezákonnost zrušeno bylo) žalobkyni nelze považovat za účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk, pokud sama nevyužila dostupného právního prostředku představovaného správní žalobou, kterou by toto opatření napadla (viz body 15 až 19 odůvodnění napadeného rozsudku), a konečně že c) mezi tvrzenou újmou a předmětnými mimořádnými opatřeními není dán vztah příčinné souvislosti, neboť žalobkyně dostatečně netvrdila a neprokázala, že by k poklesu návštěv klientů v jejích zařízeních, jakož i k poklesu využívání služeb, které žalobkyně poskytovala, došlo v důsledku vydání těchto opatření a nikoliv v důsledku vlastní pandemie (viz bod 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s body 10, 21 a 22 odůvodnění napadeného rozsudku).
10. Správnost posledně uvedeného závěru odvolacího soudu o nedostatku vztahu příčinné souvislosti mezi dotčenými mimořádnými opatřeními a tvrzenou újmou však žalobkyně způsobem vyžadovaným výše citovaným § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání nezpochybnila, tj. v návaznosti na něj nevymezila žádnou právní otázku, jejíž řešení by považovala za nesprávné (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.) a ve vztahu k níž by též specifikovala příslušný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Za této situace však žádná z právních otázek, jejichž prostřednictvím žalobkyně v dovolání zpochybnila správnost napadeného rozhodnutí v jeho závěrech týkajících se neexistence nezákonného rozhodnutí a nesplnění podmínky účastenství žalobkyně v řízení, jež vyústilo ve zrušení posledního z předmětných mimořádných opatření, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. založit nemůže. Jestliže totiž obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (zde proto, že žalobkyně jeho správnost v dovolání řádně nezpochybnila), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak pozitivně projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
11. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 4. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu