30 Cdo 5018/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní
společnosti V., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 8/2003, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
7. srpna 2007, č.j. 1 Co 36/2007-227, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2007, č.j. 1 Co 36/2007-227, se
ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se
vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou na ochranu osobnosti domáhá podle ustanovení § 13 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) omluvy žalované, která by byla uveřejněna
na titulní straně periodické tiskoviny P. d. Neoprávněný zásah do svých
osobnostních práv spatřuje v textu článku s názvem \"S. h. k., t. j. v s. n.\",
zveřejněném v P. d., konkrétně ve výrocích, \"idiotsky fungujícího lídra,
neznalého, závislého hlupáčka, který zkazil, co se dalo\".
Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. prosince
2004, č.j. 19 C 8/2003-144, zamítl žalobu, aby žalovaná na své náklady
uveřejnila do tří dnů od právní moci rozsudku na titulní straně periodické
tiskoviny P. d. omluvu žalobci se zvýrazněným nadpisem, písmem na titulní
stránce obvyklým v tomto znění: \"Omluva panu V. P.: Dne 5.6.2002 byl na
titulní stránce tohoto listu uveřejněn článek redaktorky T. M. \"S. h. k., t.
j. v s. n.\". V tomto článku byly použity v souvislosti s osobou pana
V. P., kandidáta politické strany C. z. d. p. v., nepravdivé, neověřené a
nactiutrhačné údaje. Touto cestou se panu V. P. omlouváme. V., a.s., vydavatel
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce kandidoval v parlamentních
volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2002 za
politickou stranu C. z. v P. k., za kterou kandidovala i M. B. Ta byla
majitelkou kina E. v P., které jako informační středisko v souvislosti s
volbami poskytla této politické straně. Článek, jehož autorkou je redaktorka T. M., informuje o vnitřních poměrech ve zmíněné politické straně. Osobní názor na
žalobce, lídra kandidátky v P. k., vyjádřila M. B. ve své e-mailové
korespondenci svému synovi, přičemž tato korespondence byla přístupná i dalším
zaměstnancům kina E. Jeden ze zaměstnanců (Z. S.) obsah této korespondence M. B. předložil tisku k ilustraci poměrů v kině E. Soud s přihlédnutím k
ustanovení § 11 a 13 o.z. dospěl k závěru, že zveřejněním kritiky probíhající
mezi kandidáty politické strany C. z., žalovaná pouze plnila svou ústavní
povinnost informovat veřejnost o poměrech v této politické straně ucházející se
o přízeň voličů v parlamentních volbách roku 2002. Hranice kritiky osob
vstupujících do politiky jsou širší než u jiných subjektů. Tím, že žalobce
kandidoval na prvém místě p. k., vystavil se vědomě kontrole svého jednání
nejen ze strany spolustraníků, ale i od spoluobčanů a novinářů. Tak, jak byly
údaje v článku zveřejněny, vztahují se k činnosti žalobce v jeho tehdejší
politické straně. Soud uzavřel, že žalovaná se nedopustila zásahu objektivně
způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva žalobce chráněná
ustanovením § 11 násl. o.z. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze
dne 23. srpna 2005, č.j. 1 Co 19/2005-170, rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé změnil tak, že uznal žalovanou povinnou na své náklady uveřejnit do
tří dnů od právní moci rozsudku na titulní straně P. d. omluvu žalobci v tomto
zněni: \"Omluva panu V. P.: Dne byl na titulní stránce tohoto listu uveřejněn
článek redaktorky T. M. \"S. h. k., t. j. v s. n.\". V tomto článku byly
použity v souvislosti s osobou pana V. P., kandidáta politické strany C. z. d. p. v., nactiutrhačné údaje. Touto cestou se panu V. P. omlouváme. V., a.s.,
vydavatel P. d.\". Ve zbývající části výroku ve věci samé, pokud byla žaloba
zamítnuta ve slovech požadované omluvy \"nepravdivé, neověřené a\" rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, avšak odchýlil se v právním posouzení věci. Především uvedl, že kritika
je nepochybně výkonem práva a přísluší každému, tedy i žalované, ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Právo kritiky však musí mít své meze a
těmi jsou i oprávněné zájmy jiných osob. V dané věci soud předmětné výroky
nepovažoval za oprávněnou kritiku. Poukázal na to, že výrazy užité ve vztahu k
žalobci jsou vulgarismy, které svojí hrubostí a urážlivostí musí zasáhnout
každou osobu ve značné míře, tedy i žalobce. Použití těchto výrazů proto
neodůvodňovala ani atmosféra předvolební kampaně, během níž byly uveřejněny.
V
předmětných výrocích tak odvolací soud shledal neoprávněný zásah do
osobnostních práv žalobce, protože z objektivního hlediska jsou způsobilé
přivodit újmu na jeho osobnostních právech (zejména na cti a důstojnosti,
chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením § 11 o.z.). Při
posouzení odpovědnosti žalované podle ustanovení § 13 o.z. odvolací soud uvedl,
že žalovaná se nemůže zbavit odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnostních
práv žalobce jen proto, že autorem uvedených výrazů je osoba odlišná od
vydavatele, případně jeho redaktora.
Tento rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalované ve výroku, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výrocích o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České
republiky
ze dne 21. prosince 2006, č.j. 30 Cdo 351/2006-203, a věc byla v takto
vymezeném rozsahu vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v
prvé řadě zdůraznil, že podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na
ochranu
své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti,
jakož
i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona
pak fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo
požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo
případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické
osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti
zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný
rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14
Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti
existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot
(stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické
a psychicko - morální integrity osobnosti. Dovolací soud připomněl,
že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou
jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných
zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Konstatoval, že právo
vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i
forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí
obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím
charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla
ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS
359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str.
367). Současně však vyložil, že právo podle čl. 17 Listiny základních práv a
svobod (dále jen \"Listina\") je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10
Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a
usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba respektovat
požadavek,
aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla
bezdůvodně dána přednost před právem druhým (nález sp. zn. IV. ÚS 154/96,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení
základního práva
na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu se svobodou
projevu
a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování
těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah
bezprostředně souvisel
s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná
souvislost mezi nimi. K zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a
porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah
v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou
již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Dále je nutno respektovat
určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší
veřejnosti (nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
Dovolací soud konstatoval, že z rozsudku odvolacího soudu byla patrna
neujasněnost závěru o tom, co bylo zásadním účelem předmětného článku, ač to
bylo určující pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku. Přesto, že soud
prvního stupně uvedl, že tento článek informoval o vnitřních poměrech v
politické straně, která kandidovala v parlamentních volbách v roce 2002, čímž
plnila svoji ústavní povinnost informovat veřejnost, odvolací soud podstatu
článku spatřoval ve výkonu práva kritiky, aniž tento odlišný názor blíže
ozřejmil. Přitom dotčený článek byl ve své podstatě pojat jako informace
čtenářům a nikoliv jako kritický materiál žalované. Dovolací soud
se proto neztotožnil ani s dalšími úvahami odvolacího soudu o případné možnosti
zneužití svobody slova a tisku.
Vrchní soud v Praze o odvolání žalobce poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 7.
srpna 2007, č.j. 1 Co 36/2007-227, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé opět změnil tak, že uznal žalovanou povinnou na své náklady uveřejnit do
tří dnů od právní moci rozsudku na titulní straně P. d. omluvu žalobci v tomto
zněni: \"Omluva panu V. P.: Dne 5. 6. 2002 byl na titulní stránce tohoto listu
uveřejněn článek redaktorky T. M. \"S. h. k., t. j. v s. n.\". V tomto článku
byly použity v souvislosti s osobou pana V. P., kandidáta politické strany C.
z. d. p. v., nactiutrhačné údaje. Touto cestou se panu V. P. omlouváme. V.,
a.s., vydavatel P. d.\". Ve zbývající části výroku ve věci samé (tj. pokud byla
žaloba zamítnuta ve slovech požadované omluvy \"nepravdivé, neověřené a\")
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. V prvé řadě konstatoval svoji vázanost
rozhodnutím dovolacího soudu. Dále uvedl, že při přezkoumání rozsudku soudu
prvního stupně vyšel z jeho skutkových zjištění a sdílí jeho závěr, že účelem
předmětného článku bylo zveřejnění kritiky probíhající mezi kandidáty politické
strany C. z., tedy zveřejnění informace o vnitřních poměrech v této politické
straně, která se ucházela o přízeň voličů v parlamentních volbách roku 2002.
Naproti tomu se neztotožnil se závěrem, že se žalovaná nedopustila
neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením § 11 a
násl. o.z., a že tedy nejsou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti podle §
13 téhož zákona. Odvolací soud odkázal na ustanovení čl. 17 a na čl. 10 Listiny
základních práv a svobod zaručujících právo na svobodu projevu a právo na
ochranu osobnosti s tím, že tato práva jsou rovnocenná, takže je třeba
přihlížet k okolnostem konkrétního případu s cílem, aby jednomu právu nebyla
dána bezdůvodně přednost před právem druhým. Tyto okolnosti v souzené věci pak
podle jeho názoru „svědčí pro přednost práva na ochranu osobnosti žalobce, a to
proto, že právo na informace je sice ústavně garantováno, avšak jeho výkon
nesmí zasahovat do práv a svobod jiných. Nelze zveřejňovat jakékoliv informace,
tím spíše informace evidentně difamující. Výrazy užité M. B. ve vztahu k
žalobci v rámci vnitrostranické kritiky, o níž dotčený článek podával zprávu,
překročily vulgaritou a hrubostí obecně uznávaná pravidla slušnosti, takže
urážlivostí by musely zasáhnout každou osobu (nacházející se na místě žalobce).
Uveřejněním této informace, která se sice týká vnitřních poměrů v politické
straně, avšak zjevně snižující čest a důstojnost žalobce, když negativní
stanovisko B. nebylo vůči žalobci vyjádřeno společensky přijatelnou formou,
došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných
ustanovením § 11 a násl. o.z.“.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 12.
září 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti tomuto rozhodnutí podala
žalovaná dne 20. září 2007 včasné dovolání, doplněné dne 10. října 2007
podáním, v němž bylo upřesněno označení výroků dovoláním dotčených. Přípustnost
dovolání vyvozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.
\"), když napadá výrok ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn. Odkazuje na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) a b)
a odst. 3 o.s.ř. s tím, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že odvolací
soud nerespektoval vyslovený právní názor dovolacího soudu o významu posouzení
účelu článku jako informace o vnitřních poměrech v politické straně C. z. při
výkonu ústavní povinnosti informovat veřejnost, kdy paradoxně dospěl ke stejným
závěrům a totožnému rozhodnutí. Zcela pominul, že opačné posouzení účelu
dotčeného článku, které je podle vysloveného názoru dovolacího soudu určující
skutečností, nemohlo bez případných nových skutkových zjištění a závěrů přinést
opět zcela identické právní posouzení a především identický vyhovující
rozhodnutí. Napadené rozhodnutí nevzalo v úvahu ani právní názor dovolacího
soudu na vztah článků 10 a 17 Listiny základních práv a svobod, při nutnosti
zkoumání intenzity tvrzeného zásahu, příčinné souvislosti
a potřeby přihlédnout ke specifiku běžného periodického tisku. Dovolatelka dále
mimo jiné poukazuje na skutečnost, že žalobce kandidoval v parlamentních
volbách v roce 2002, takže jako politik se vystavil veřejné kontrole s nutností
větší tolerance k negativním postojům či hodnocením. Z uvedených důvodů
žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze v
celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalobce nevyjádřil.
Při posuzování dovolání Nejvyšší soud České republiky vycházel z
ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (ve spojení s bodem 2) zákona č. 59/2005
Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají
a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu (dále opět již jen \"o.s.ř.\")
ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě upravené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka
napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn. Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v této části
přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný (§
243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání
obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací
soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen
přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Jak bylo uvedeno výše, odvolací soud oproti svému předchozímu zrušenému
rozhodnutí správně dovodil, že účelem předmětného článku bylo informovat o
vnitřních poměrech v politické straně, která se ucházela o přízeň voličů v
parlamentních volbách v roce 2002, kdy nešlo o výkon práva kritiky ze strany
žalované. Je zřejmé, že odvolací soud v tomto smyslu akceptoval závazný právní
názor vyslovený v předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (§ 243d
odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). V dalším
však již tuto zákonnou povinnost důsledně neplnil. Ač sice uvádí, že při svém
rozhodování vyšel z článku 17 a 10 Listiny základních práv a svobod, jimiž
upravená práva jsou rovnocenná, a je tak třeba vždy přihlédnout k okolnostem
konkrétního případu, aby jednomu z nich nebyla dána bezdůvodně přednost před
právem druhým, jeví se toto jeho konstatování spíše jen jako zcela formální.
Bylo již zdůrazněno, že je nutné vždy zkoumat míru (intenzitu)
tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré
pověsti),
a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem
na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany).
Zároveň
je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného
základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi, když k
zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry
existuje příčinná souvislost
a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou
intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Současně
je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného
pro informování nejširší veřejnosti (obdobně nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I.
ÚS 156/99). Zdůvodnění toho, proč odvolací soud dospěl k závěru, že v souzeném
případě převažuje požadavek dát přednost právu vycházejícího z čl. 10 listiny
základních práv
a svobod, je v zásadě jen paušální, resp. zjednodušené a tak ve svých
důsledcích nesprávné.
K problematice svobody projevu existuje, jak např. připomíná Ústavní soud
České republiky ve svém nálezu ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04,
bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen \"Soud\"), v níž
je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány
nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10
odst. 2 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud
zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické
společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí
nejen
pro \"informace\" nebo \"myšlenky\", přijímané příznivě či považované za
neškodné
či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují.
Tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není
demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud
jde o tisk. Ten sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany
dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky
týkající se politických záležitostí, jakož i témat
z ostatních oblastí veřejného zájmu. Úlohou tisku je nejen šíření informací a
myšlenek, veřejnost má současně právo je přijímat (srov. rozsudek ve věci
Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Česká
republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát
založený na úctě k právům a svobodám člověka
a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením
nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se
přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou
jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací,
myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost
zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými
pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného
utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí
celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován „hlídacím psem demokracie“,
neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje
na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být
podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité
vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může
vést
k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým
pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k
bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě
svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu
jedince jak v oblasti intelektuální,
tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
Již v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu však bylo též
zdůrazněno, že svoboda projevu nemůže být chápána jako právo zcela bezbřehé,
takže vybočí-li publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti
v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy,
komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany.
Současně (jak ostatně konstatuje v napadeném rozhodnutí i odvolací soud) však
právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod je rovno základnímu právu
podle čl. 10 Listiny. Požadavkem přitom je respektovat, aby s přihlédnutím k
okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána
přednost před právem druhým. V konkrétním případě je tak nezbytné zkoumat
především míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu
osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu
se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek
proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). K zásahu pak
dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry
existuje příčinná souvislost
a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou
intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Dále je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného
pro informování nejširší veřejnosti (nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS
156/99).
Práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní
veřejně činné osoby. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů
jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců
těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu
musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem
veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a
současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné
záležitosti (nebo o to v rámci politického boje usiluje). Je proto v těchto
případech nezbytný benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti
uveřejnění informací např. soukromé povahy, resp. hodnocení jednání takové
osoby právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost
je oprávněna získat o takovéto osobě informace ve výrazněji širším spektru, než
by tomuto tak bylo u osoby mimo tuto kategorii představitelů, a to pro
posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě
obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však
musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie
se nese v duchu názorové linie Evropského soudu pro lidská práva, který uvedl,
že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků než u soukromé
osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá
novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí
projevit vyšší stupeň tolerance. Ochrana osobnosti
se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby,
avšak
v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu
k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov. rozhodnutí ve věci
Lingens, odst. 42).
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud věc v těchto souvislostech v
zásadě neposuzoval. Ač – jak již bylo uvedeno – revidoval svůj původní závěr,
takže v napadeném rozhodnutí dovozuje, že sporným článkem žalovaná plnila svoji
ústavní povinnost informovat veřejnost o poměrech v politické straně, v dalším
se omezil v zásadě na paušální konstatování, že okolnosti případu svědčí pro
přednost práva
na ochranu osobnosti žalobce (před právem na svobodu projevu a na informace).
Důvod pro to spatřuje v tom, že výrazy užité M. B. ve vztahu k žalobci v rámci
vnitrostranické kritiky, o níž dotčený článek informoval, překročily vulgaritou
a hrubostí obecně uznávaná pravidla slušnosti, takže urážlivostí musí zasáhnout
každou osobu (nacházející se na místě žalobce); proto uveřejněním této
informace, která se sice týká vnitřních poměrů v politické straně, avšak zjevně
snižující čest a důstojnost žalobce, když negativní stanovisko B. nebylo vůči
žalobci vyjádřeno společensky přijatelnou formou, došlo k neoprávněnému zásahu
do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením § 11 a násl. o.z. Zde
odvolací soud především přehlédl a nedocenil skutečnost, že jestliže dotčený
článek měl informovat o poměrech (a jak se přímo naznačuje – o jejich úrovni)
ve zmiňované politické straně, podle názoru dovolacího soudu jejich ilustrace
prostřednictvím výroků M. B. na adresu žalobce má bezprostřední příčinnou
souvislost s plněním tohoto úkolu. Dovolací soud se nepochybně nemůže ztotožnit
s výrazy užitými jmenovanou - ty však jsou způsobilé ilustrovat právě úroveň
vztahů v politické straně, která se ve volbách ucházela o přízeň voličů. Kromě
toho se lze obecně domnívat, že spíše než postiženou fyzickou osobu, jsou
výroky tohoto charakteru ve své podstatě schopné v zásadě znevážit a
společensky diskvalifikovat samotného jejich autora. Nadto odvolací soud
nikterak nebral v úvahu vyložený předpoklad snížené citlivosti žalobce jako
politika na možné útoky na jeho osobu, když tato okolnost se projeví zejména
tehdy, je-li dána souvislost se sférou samotné politické soutěže (jak tomu je v
souzeném případě).
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a
o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku ve věci samé a v
souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení s přihlédnutím k ustanovení §
243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v
Praze k dalšímu řízení.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda
senátu