U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobkyně INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a
výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., se sídlem v Praze 1 -
Nové Město, Klimentská 1207/10, IČO 00537772, zastoupené JUDr. Jakubem
Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Rybná 9, proti
žalované Lázně Luhačovice, a.s., se sídlem v Luhačovicích, Lázeňské náměstí
436, IČO 46347828, zastoupené JUDr. Pavlem Tumou, advokátem se sídlem v Praze
2, Římská 2575/31, o zaplacení částky 697.806,55 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 EC 239/2012, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2016, č. j. 4 Co
10/2016-169, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se jako hromadný správce ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb. autorského zákona (dále jen „autorský zákon“) domáhala zaplacení
žalované částky s tím, že se žalovaná v této výši obohatila na úkor nositelů
autorských práv, když v době od 1. září 2010 do 31. prosince 2011 provozovala
chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím
televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích
zařízení bez licenční smlouvy. Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze
dne 2. února 2016, č. j. 23 EC 239/2012-131, výrokem I. uznal nárok žalobkyně
co do základu jako opodstatněný. Výrokem II. rozhodl, že o výši nároku na
vydání bezdůvodného obohacení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v
konečném rozsudku. Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 2. června 2016, č. j. 4 Co 10/2016-169, mezitímní rozsudek soudu prvního
stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům (i když
tento rozsudek sestává jen z jednoho výroku) podala žalovaná (dále též
„dovolatelka“) dne 5. září 2016 včasné dovolání, které považuje za přípustné
podle ustanovení § 237 o.s.ř., jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o otázku hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je rozhodována
rozdílně a dále se jedná o právní otázku, která má být dovolacím soudem
posouzena jinak. Dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a o.s.ř.,
neboť (zřejmě napadené rozhodnutí) spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Dovolatelka v prvé řadě upozorňuje, že odvolací soud nevyhověl jejímu
návrhu na předložení žádosti o rozhodnutí o jí formulovaných předběžných
otázkách Soudnímu dvoru Evropské unie. Poté vyslovuje názor, že vydání
mezitímního rozhodnutí nebylo v daném případě na místě, neboť soud prvního
stupně měl a má v řízení dostatek podkladů pro vydání komplexního rozhodnutí. Nakonec odkazuje i na další, v řízení učiněná tvrzení a argumenty, která
uváděla v podáních a přednesech u soudu prvního stupně i u soudu odvolacího, a
která sumarizuje ve zvláštní příloze. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly
splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se
takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho
části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013,
sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze
dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Uvedeným požadavkům dovolání žalované nevyhovuje. V úvodu sice dovolatelka
oznamuje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, resp. se jedná o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je rozhodována rozdílně a dále jde o právní
otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, ovšem dále v dovolání,
přes jeho značnou obsáhlost, žádnou konkrétní a jednoznačnou otázku
neformuluje, ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů
přípustnosti tohoto dovolání. S ohledem na uvedené skutečnosti tak nelze dovodit, že by byly naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již
zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř. Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního
stupně, není rozhodnutím, jímž se řízení v označené věci končí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto o
nich, včetně nákladů žalované spojených s podáním vyjádření k dovolání
žalobkyně, rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151
odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.