30 Cdo 5081/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Ing. R. H., zastoupeného JUDr. Janem Pöslem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Tržiště 369/7, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 299 319,97
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C
72/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.
7. 2016, č. j. 14 Co 272/2016-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 7. 2016, č. j. 14
Co 272/2016-64, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 jako soudu
prvního stupně ze dne 24. 5. 2016, č. j. 38 C 72/2013-57, kterým bylo zastaveno
řízení (výrok I), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší
soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání uvedl, že „právní názor odvolacího
soudu je nesprávný“, že „nesprávnost plyne již z rozporu se zákonem § 14 odst. 2 zákona č. 82/1989 Sb.“ a že „pro odklon od zákona není důvod“, aniž by pro
každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti
dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto
usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu jsou
dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí
Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem
odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou
soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní
judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS
1816/15). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že
„[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného
obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně.
Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nad rámec výše uvedeného je nutné zdůraznit, že uvádí-li žalobce v dovolání, že
„z hlediska uplatněných nároků je jejich specifikace žalobcem velice konkrétně
popsána v podání a doplnění podání, včetně všech jejich nedílných příloh (z 2. 2. a 2. 4. 2012)“, nelze k těmto podáním přihlížet (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto
vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu