30 Cdo 517/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce MUDr. D. R., zastoupeného JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Vodičkova 28, proti žalované obchodní společnosti Ringier Axel
Springer CZ, a.s. (dříve RINGIER ČR, a.s.), se sídlem v Praze 7, Komunardů
1584/42, IČO 40766713, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7/1289, o ochranu osobnosti, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 107/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č.j. 1 Co 140/2010-182, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího
řízení žalované k rukám její zástupkyně JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky se
sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7/1289 částku 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2010, č.j. 37 C
107/2009-149, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci, České
tiskové kanceláři a zveřejnila na třetí straně časopisu Reflex omluvu ve znění
uvedeném ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zveřejnila na
vlastní náklady v deníku MF Dnes na straně A2 a v deníku Lidové noviny na
straně 2 omluvu ve znění uvedeném ve výroku a výrokem III. rozhodl o náhradě
nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září
2010, č.j. 1 Co 140/2010-182, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud věc posoudil podle § 11násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Ztotožnil se se skutkovým zjištěním
i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Stejně jako soud prvního
stupně neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, neboť
uveřejněná karikatura žalobce měla reálný základ v jeho jednání a je přiměřená
sledovanému cíli. Dovodil, že z toho důvodu není namístě poskytnout žalobci
požadovanou satisfakci. Odvolací soud konkrétně především poukázal na to, že
„soud prvního stupně při rozhodování podle § 11 násl. obč. zák. vycházel z
toho, že žalobce se cítil dotčen jednak zveřejněním jeho fotografie na obálce
časopisu Reflex č. 6 ze dne 5. 2. 2009, jehož vydavatelkou je žalovaná,
upravené do podoby fašistického diktátora A. H., a jednak zveřejněním výroků Z. Š. o žalobci v článku „Arbeit macht Rath" v témže čísle označeného časopisu. Na
základě široce provedeného dokazování dospěl k závěru, že označené zpodobení
žalobce, připomínající A. H., jež je jeho karikaturou, vykazuje reálný základ v
jeho jednání. U veřejnosti je osoba A. H. spjata mj. i s takovými negativními
rysy politika, jako je populismus, autoritářství, manipulace s občany a
demagogie, a uvedenou karikaturou žalovaná fakticky vyslovuje a upozorňuje, že
obdobné rysy nebo některé z nich jsou rozpoznatelné u žalobce. Navíc
adekvátnosti užití karikatury svědčí i časový kontext, když byla žalovanou
zveřejněna krátce poté, co žalobce kladně referoval o činnosti A. H., jak plyne
z obsahu jeho rozhovoru zveřejněném v deníku Lidové noviny dne 24. l. 2009, kde
v části diskuse týkající se způsobu řešení aktuální hospodářské krize žalobce
uvádí, že je třeba nastartovat spotřebu a dává příklad Karla IV., který" stavěl
hladovou zeď, americké prezidenty, kteří prudce zvedli důchody a dávky v
nezaměstnanosti, aby ,,lidi ekonomiku roztočili", a v tomto kontextu poukazuje
na to, že A. H. řešil hospodářskou krizi tak, že začal zbrojit, čímž
nastartoval ekonomiku. Tím, že žalobce dával příklady hodné následování, jak
byla v minulosti řešena hospodářská krize, a přitom osobu A. H. zařadil mezi
další uvedené osobnosti, které vzbuzují ve veřejnosti neutrální, resp. kladné
emoce, jak je tomu zejména u české veřejnosti u významného a ctěného panovníka
Karla IV., mohl u veřejnosti vyvolat dojem, že některé kroky A. H.
byly správné
a že některé aspekty politiky nacistického Německa (byt' jen v hospodářské
sféře) jsou následováníhodné. Uvedený výrok proto označuje za nezodpovědný, s
tím, že je navíc zřejmé, že je podstatný rozdíl v tom, když o určitých
historických faktech, týkajících se i hospodářského vývoje, neutrálně referují
historici či ekonomové v rámci zkoumání minulosti, současnosti a potažmo
budoucnosti, a když o těchto faktech neuváženě bez souvislostí referují
politici v touze ospravedlnit či vysvětlil své aktuální snahy nebo činy. Cílem
označené karikatury je upozornit veřejnost na nežádoucí chování žalobce coby
politika nadaného významnou pravomocí, který se i do budoucna uchází o přízeň
voličů. Tomuto cíli odpovídá v dané věci forma i obsah této karikatury, jež je
sice vůči žalobci velmi tvrdá a nevybíravá, avšak její ztvárnění není natolik
neslušné, že by již samo o sobě bylo ve smyslu teorie intenzivního excesu
nepřípustné. Nebylo shledáno, že by žalobce byl zpodoben tak, že by byla
ponížena jeho elementární lidská důstojnost, že by bylo jakkoli zasaženo do
samotné intimity jeho osobnosti či že by jinak byly překročeny meze dobrých
mravů společnosti. Zdůraznil že podstatným znakem karikatury je nadsázka a
takto je také ve veřejnosti chápána. To značí, že po shlédnutí předmětné
karikatury nelze nabýt dojmu, že žalobce je masový vrah či válečný zločinec"
Ostatně o tom, že užití podoby A. H. v karikatuře soudobých politiků není v
evropském či severoamerickém kontextu tabu svědčí, že také jiní vrcholní
politici v zahraničí byli takto karikováni. Označená karikatura jednoznačně
vykazuje reálný základ a je přiměřená sledovanému cíli, takže jejím uveřejněním
nemohlo být neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce.“ Odvolací soud
současně připomněl, že týž závěr učinil soud prvního stupně i ohledně výroků Z. Š., které podle jeho zjištění proneseny byly. Odvolací soud uzavřel, že se
žalovaná nedopustila neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce
chráněných § 11 násl. obč. zák. neboť uveřejněná karikatura žalobce má reálný
základ v jeho jednání. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 28. prosince 2010 včasné
dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je přesvědčen, že v předmětné věci jde o právní otázku,
která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, neboť
otázka karikatury českého občana a politika tak, aby zjevně připomínal na
titulní straně časopisu podobu A. H., nebyla dosud podle názoru dovolatele v
českém soudnictví projednávána. Dále se dovolatel domnívá, že došlo při
rozhodování odvolacího soudu k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces
podle článku 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod a k nerespektování
některých nálezů Ústavního soudu. Toto pochybení spatřuje v tom, že odvolací
soud nijak nereagoval na jeho odvolací námitky a místo věcné reakce odkázal na
podrobné a výstižné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.
Ústavní soud opakovaně
zdůraznil, že soud je povinen své rozhodnutí náležitě vyložit a vypořádat se se
všemi argumenty a námitkami strany. Pokud k tomu nedojde, jde nepochybně o
porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel dále očekává, že dovolací soud
se vyjádří k otázce, zda v demokratickém právním státě je přípustné, aby
politik demokratické strany byl na titulní stránce celostátně vydávaného
časopisu zobrazen tak, aby jeho podoba zjevně připomínala podobu A. H. K tomu
nastiňuje tři alternativní teze:
1) Karikatura politika tak, aby připomínal podobu A. H., je v demokratickém
právním státě bez dalšího přípustná. 2) Karikatura politika tak, aby zjevně připomínal podobu A. H., není v
demokratickém právním státě přípustná, neboť přesahuje přípustné meze
novinářské svobody a zasahuje vždy do práva na ochranu osobnosti, nejde-li o
politika fašistického. 3) karikatura některých politiků není v demokratickém právním státě přípustná,
zatímco karikatura jiných politiků přípustná je a to podle toho, jak jejich
politické smýšlení a jednání zhodnotí soud. Podle názoru dovolatele se oba soudy ztotožnili se třetí alternativou. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu
věc k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že podle jejího názoru nejsou
dány důvody přípustnosti dovolání a navrhla jeho odmítnutí případně zamítnutí. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II
bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel
tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále
připomíná, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona (se současným konstatováním, že nálezem Ústavního soudu sp.zn. Pl ÚS 29/2011 bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností až od 31. prosince 2012), neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., protože
napadený rozsudek neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, resp. nebyl
zde předpoklad, že by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být
posouzena jinak. Dovolací soud připomíná obecně známou a zdůrazňovanou skutečnost (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04), že k
problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu
pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné
svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat
jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva
třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze
základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově
vylučuje.
Svoboda projevu platí nejen pro „informace" nebo „myšlenky",
přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž
pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce
pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické
společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o
tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré
pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky
týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí
veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek,
veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens
proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Současně je nutno vycházet ze zásady, že svoboda projevu není ovšem
bezbřehá; je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4
Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami; v tomto
případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na
ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny. Ústavní soud se k této
problematice vyjádřil např. ve svém nálezu IV. ÚS 154/97 (sv. 10, č. 17)
a konstatoval, že při střetu základního politického práva na informace a
jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy
základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí
nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého
případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost
před právem druhým. V již zmíněném nálezu ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04, Ústavní soud
připomněl, že karikatura náleží do podmnožiny hodnotících soudů, jedná se o
jiný způsob kritiky, jež svým terčem činí určitý charakterový
rys, tělesnou vlastnost, čin konkrétní karikované osoby, na který pomocí
ironie a nadsázky upozorňuje a tímto způsobem kritizuje. Umění
karikaturisty není v tom být přiměřený a nestranný, ale právě v
tom, že je ostrý a jednostranný (srov. Herczeg, J.: Meze svobody
projevu, Nakladatelství Orac, Praha 2004, s. 71). Stejně jako kritika,
je karikatura hodnocena jak podle svého obsahu, tak podle formy, jíž
je na určitou skutečnost upozorňováno. Pro karikaturu je typické, že
zveličuje, přehání a ironizuje, a proto nezbytným předpokladem pro bezchybné
právní posouzení je odstranění satirického hávu, do nějž se halí;
vlastní informace i karikatura musí spočívat na reálném základě, byť
minimálním. Vzhledem k tomu, že karikatura používá výrazových prostředků
sobě vlastních, je třeba na způsob, jimž se vyjadřuje, nahlížet
shovívavěji, nelze však připustit, aby zcela zjevně přesáhla meze
přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky, t.j., aby se jednalo o
tzv. intenzívní exces (srovnej např. též rozsudek NS ČR ze dne 28. 2. 2006,
sp. zn.
30 Cdo 1109/2005, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
NS ČR www.nsoud.cz). Základem rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci žaloby na ochranu
osobnosti jsou konkrétní skutková zjištění, přičemž právní posouzení je v
souladu s jinak četnou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvodu se
odchýlit. Nejde tedy o případ, kdy by bývala byla řešena právní otázka, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Nejsou zde proto skutečnosti, které by eventuálně odůvodňovaly
závěr o možné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. ve spojení s odst. 3 téhož ustanovení. Pokud dovolací námitky dovolatele
fakticky směřují též k dovolacím důvodům podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř., pak k okolnostem v rámci nich uváděným se podle
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Za tohoto stavu proto bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b
odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za
situace, když v dovolacím řízení vznikly žalované náklady spojené se
zastoupením advokátkou, spočívající v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč
(srovnej § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh
advokátce v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po
novele provedené vyhláškou č. 276/2000 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady
nákladů dovolacího řízení činí u žalované 4.050,- Kč, která je po úpravě o 20%
daň z přidané hodnoty představována částkou 4.860,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.