30 Cdo 52/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce L. M., proti žalovanému F. Z., zastoupenému advokátkou, o
ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 16/2003,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna
2004, č.j. 1 Co 210/2003-100, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č.j. 1 Co 210/2003-100,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2003, č.j. 36 C 16/2003-83,
zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen omluvit se žalobci doporučeným dopisem,
opatřeným jeho podpisem a zaslaným k rukám žalobce v tomto znění: „Omlouvám se
za to, že jsem v rozporu s dobrými mravy, právním řádem České republiky a
slušným chováním pořídil neoprávněně audiozáznam slov L. M., která mě
telefonicky sdělil 23.9.2000 a že jsem tento audiozáznam dal protiprávně k
dispozici reportérovi V. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný dne 23.9.2003 nahrál
telefonický rozhovor se žalobcem a po té předal tuto nahrávku reportérovi Č. t.
P. V. Soud po zhodnocení provedených důkazů dovodil s poukazem na ustanovení §
11 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a Listinu základních práv a
svobod, že zásah žalovaného sice existoval v obou částech žalobního tvrzení,
ale nebyl způsobilý práva žalobce ohrozit, když nahrávka nebyla pořízena třetí
osobou, ale samotným účastníkem telefonního hovoru, který sám používá veškeré
ochrany a tento zásah nebyl protiprávní. Současně připomněl, že se jednalo o
případ krajní nouze a nutné obrany.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č.j. 1 Co 210/2003-100,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen se omluvit
žalobci doporučeným dopisem opatřeným jeho podpisem a zaslaným k rukám žalobce
ve znění: „Omlouvám se za to, že jsem pořídil neoprávněný audiozáznam slov L.
M., která mě telefonicky sdělil 23.9.2000 a že jsem tento audiozáznam dal
protiprávně k dispozici reportérovi V.“ V dalším zamítl žalobu, aby znění
omluvy obsahovalo text: „v rozporu s dobrými mravy, právním řádem České
republiky a slušným chováním“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §
13 o.z. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit,
popřípadě ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením § 11 násl. o.z.
Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, avšak vyslovil
nesouhlas s jeho právními závěry. Uvedl, že pořízením předmětného zvukového
záznamu a jeho předáním reportérovi Č. t. bez souhlasu žalobce, a tedy v
rozporu s úpravou danou v ustanovení § 12 odst. 1 o.z., došlo ze strany
žalovaného k neoprávněnému zásahu
do integrity osobnosti žalobce, neboť bylo dotčeno ustanovením § 11 o.z.
chráněné právo na projev osobní povahy. Připomněl, že dialog, v němž jsou
obsaženy projevy osobní povahy, náleží též mezi chráněná osobnostní práva. I
zde je namístě použití právní úpravy obsažené v § 12 odst. 1 o.z., podle
kterého projevy osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen se svolením
fyzické osoby. Odvolací soud uvedl, že
na danou situaci nelze užít instituty práva trestního – soudem prvního stupně
zmiňované případy krajní nouze a nutné obrany. Vzhledem k tomu, že podle
odvolacího soudu byla v řízení prokázána existence neoprávněného zásahu do
osobnostních práv žalobce, dovodil i vznik občanskoprávní odpovědnosti
žalovaného podle ustanovení § 13 o.z. Přiznal proto žalobci ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 1 o.z. morální zadostiučinění v podobě písemné omluvy ve
znění uvedeném ve výroku rozsudku.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nabylo právní moci dne 7. dubna 2004, přičemž
žalovanému bylo doručeno téhož dne.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný podal dne 20. dubna 2004 včasné
dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 15. června 2004. Přípustnost
dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Tvrdí,
že odvolací soud došel k nesprávném závěru, že v dané věci šlo o zásah do
osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 o.z. Domnívá se, že
nelze účastníkům telefonického rozhovoru zakázat pořízení nahrávky hovoru a za
určitých podmínek ani její zveřejnění. Odkázal přitom na judikaturu citovanou v
rozhodnutí soudu prvního stupně a na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
27. května 2003, č.j. 1 Co 62/2003-139, které se zabývalo přípustností důkazu v
občanském soudním řízení audiozáznamem, pořízeným bez souhlasu druhé osoby.
Na dovolání žalovaného reagoval žalobce podáním ze dne 27. června 2004, v němž
poukázal pouze na skutečnost, že ustanovená zástupkyně žalovaného doplnila
dovolání v době, kdy usnesení o jejím ustanovení nenabylo dosud právní moci.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není možno považovat za správné (§ 243b odst. 2
o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li
dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny
v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Dovolatel, jak bylo uvedeno, uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně
použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11 násl. o.z. Podle
ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a
neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto
předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
I v souzeném případě je proto nutno vycházet ze zmíněné zásady, že
občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z.
přichází
v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem,
které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový
zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s
právním řádem. Přesto v některých případech, ač se zásah případně může zdánlivě
jevit jako odporující objektivnímu právu, o neoprávněný zásah do osobnosti
fyzické osoby nepůjde. Důvodem je existence okolností vylučujících
neoprávněnost tohoto zásahu. Jednou z okolností, která vylučuje neoprávněnost
zásahu je, že dotčená fyzická osoba k možnému zásahu do jejích osobnostních
práv sama svolí.
Podle ustanovení § 12 odst. 1 o.z. písemnosti osobní povahy, podobizny,
obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo
jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen se svolením té
osoby, které se týkají. Toto svolení nemusí mít zvláštní formu a za určitých
okolností může být dáno ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 o.z. i konkludentně
(je možno např. zmínit případy, kdy televizními kamerami jsou střežena některá
veřejná místa v obcích, kdy lze dovozovat, při současné obecné vědomosti o této
skutečnosti, že fyzická osoba, která se na těchto veřejných místech ocitne, k
pořízení svých obrazových snímků svoluje - srovnej např.: Jehlička, O.,
Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha:
C.H Beck, 2003, str. 89, 90).
V souzeném případě nebylo zpochybňováno, že telefonát, jehož zvukový záznam
žalovaný pořídil(aniž by žalovaný o tom žalobce případně výslovně informoval),
byl iniciován žalobcem.
Při úvaze, zda byl tento záznam pořízen ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 o.z.
oprávněně nebo naopak neoprávněně, lze přihlédnout ke skutečnosti, že v
případech privátních telefonních hovorů volající oslovuje volaného telefonního
účastníka, dává tím podnět ke komunikaci mezi těmito účastníky telefonního
hovoru, a fakticky tak
i vstupuje do soukromí volaného účastníka se všemi z toho plynoucími důsledky.
Volající k telefonátu využívá soudobých technických prostředků, které (jak je
obecně známo) mohou být vybaveny řadou technických funkcí. Telefonní přístroje
mohou obsahovat mimo jiné např. funkci \"hlasitý telefon hands - free\"
(umožňující především větší komfort při telefonování), funkcí \"nahrávání
hovoru\" (mající zejména význam
pro snadnější upamatování si obsahu uskutečněného telefonního rozhovoru), apod.
Takto technicky vybavené telefony lze běžně a legálně opatřit mimo jiné ve
značkových prodejnách poskytovatelů telefonních služeb v České republice.
Volající proto hovor iniciuje za situace obecné povědomosti o možnosti, že
telefonní hovor muže být technickou cestou druhým účastníkem nejen např.
zpřístupněn dalším osobám (v případě funkce „hlasitý telefon“), ale i např.
zaznamenáván. Pokud volající přesto telefonát uskutečňuje za těchto
předpokladů, lze dovozovat, že je tak současně srozuměn i s možným pořízením
zvukového záznamu tohoto telefonátu, a že s touto možností (neprojeví-li přitom
ovšem opak) konkludentně souhlasí (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j.
30 Cdo 1224/2004-228).
V dané věci nebylo prokázáno a ani prokazováno, že by se v době uskutečnění
předmětného telefonického hovoru žalobce případně ohradil proti možnému
pořízení záznamu tohoto telefonátu. Proto nelze mít za věcně správný závěr
Vrchního soudu
v Praze, že záznamem telefonátu ze strany žalovaného došlo k zásahu do
osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 o.z. (resp. § 11
o.z.).
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že určujícím pro rozhodnutí odvolacího soudu
byla úvaha, že zásahem do osobnostních práv žalobce byl v prvé řadě záznam
telefonátu žalovaným. Teprve tato skutečnost následně umožnila použití tohoto
záznamu žalovaným způsobem popsaným v žalobě (t.j. jeho předání reportérovi Č.
t. P. V.). Byl-li totiž podle odvolacího soudu neoprávněným tento záznam, nutně
muselo být neoprávněné i jeho zveřejnění. Podrobněji se proto okolnostmi, za
nichž žalovaný záznam telefonátu předal reportérovi Č. t., v zásadě nezabýval
(když pouze konstatoval, že argumentace soudu prvního stupně krajní nouzí a
nutnou obranou v řízení o ochranu osobnosti je nepřípadná). Neozřejmil proto
dostatečně, zda vlastním použitím předmětného audiozáznamu žalovaným došlo (jak
sám dovodil) nebo naopak nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce.
S ohledem na popsané skutečnosti proto nelze dovoláním napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší
soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí,
včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo
nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Pavel Pavlík,
v.r.
předseda senátu