30 Cdo 5248/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobů a)
hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, identifikační
číslo osoby 000 64 581, a b) Městské části Praha 6, se sídlem v Praze 6,
Československé armády 601/23, identifikační číslo osoby 000 63 703, obou
zastoupených JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na
příkopě 23, proti žalovaným 1) T. I. B., 2) A. H., a 3) DEFENSIO s. r. o., se
sídlem v Praze 5, U Dermartinky 2561/1a, identifikační číslo osoby 288 84 477,
všichni zastoupeni JUDr. Jaroslavem Horkým, advokátem Advokátní kanceláře
H&P-LAW, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 6/85, o určení vlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 186/2010, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č. j. 11
Co 162/2011-209, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem mj. (výrokem III.) rozhodl,
že „žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady
řízení před soudy všech stupňů ve výši 376.505,10 Kč k rukám Dr. JUDr. Miroslava Zámišky, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“
Pouze do tohoto nákladového výroku podaly žalující subjekty (dále též
„dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž však ve
smyslu § 237 o. s. ř. nevymezily předpoklady přípustnosti dovolání, na jejichž
základě by se mohl Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) zabývat otázkou, zda jimi podané dovolání je či není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř., tj.
uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné
usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak). V posuzovaném případě dovolatelé uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, kdy mají za to,
že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního
práva, a sice: za jakých podmínek je přípustná aplikace moderačního práva soudu
dle ustanovení § 150 občanského soudního řádu k nepřiznání náhrady řízení zcela
či částečně jinak procesně úspěšné straně, přičemž se jedná o otázku procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.“ Tvrzené judikatorní odchýlení pak dovolatelé – mj. s
odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2014, sp. zn. 28 Cdo
1669/2014 - spatřují v tom, že „V případě, že soud zvažuje alespoň částečné
nepřiznání náhrady nákladů řízení a tedy zda jsou dány důvody zvláštního
zřetele hodné dle ustanovení § 150 občanského soudního řádu, musí v souladu s
ustálenou judikaturou vytvořit pro účastníky řízení prostor, aby se vyjádřil k
eventuálnímu snížení náhrady nákladů řízení, tj. poučit a vyzvat je k vylíčení
relevantních skutečností a uplatnění důkazů.“
Z obsahu podaného dovolání – vymezení předpokladů přípustnosti dovolání –
je tedy zřejmé, že dovolatelé poukazují na to, že odvolací řízení je zatíženo
jimi popsanou vadou, neboť odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou
(rovněž) dovolacího soudu. Tato tvrzená (jiná) vada (odvolacího) řízení, která
podle dovolatelů mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (v daném případě v
nákladovém výroku), ovšem sama o osobě přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Je tomu tak z toho důvodu, že podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze (v dovolacím řízení) přezkoumat jen z důvodu
vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (ve
vztahu ke svému rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů)
nezaujal právní názor, jenž by zpochybňoval dovolateli připomenutý právní názor
obsažený ve shora označeném rozhodnutí dovolacího soudu, kterážto okolnost by
pak znamenala zjevný odklon v řešení uvedené procesní otázky, nýbrž dovolateli
je (pouze) vytýkáno, že odvolací soud jim nevytvořil patřičný procesní prostor
k eventuálnímu vyjádření se k předmětné otázce (odvolacím soudem zamýšlenému
snížení nákladů řízení vyjádřili), resp. je nepoučil a nevyzval k vylíčení
relevantních skutečností a uplatnění důkazů, pak je zřejmé, že dovoláním je
vytýkána jiná vada odvolacího řízení, k níž by ovšem dovolací soud mohl
přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání (pro naplnění příslušného
předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, o
kteroužto procesní situaci se v daném případě nejedná. Pokud v další části své dovolání dovolatelé odkazují na judikaturu Ústavního
soudu, k tomu Nejvyšší soud připomíná, že řádnému vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. neodpovídá, namítá-li dovolatel,
že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při řešení příslušné právní otázky
odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. O zcela jinou
situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na
argumentaci, resp. na vymezení předpokladu jeho přípustnosti v tom směru, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která
sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení
dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není
souladná) by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015). Ani případná právní polemika, bez právně relevantního promítnutí do řádně
vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.,
nezakládá podmínky pro posouzení, zda v daném případě je či není podané
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Jelikož ze shora vyložených důvodů dovolání žalobců postrádá popsanou
obligatorní náležitost a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty
odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v
dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z
moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při
sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy
povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím
soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15
„naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup.“ Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl
za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu
přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za
dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitost jeho
dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém
případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat
(§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalovaným
nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť jejich písemné
vyjádření k dovolání zcela pominulo důvod, pro který bylo nakonec dovolání
žalobců odmítnuto (pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání),
takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích
žalovaných v souvislosti s jejich zastoupením advokátem v tomto dovolacím
řízení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.