Nejvyšší soud Usnesení občanské

30 Cdo 1251/2015

ze dne 2015-04-08
ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1251.2015.1

30 Cdo 1251/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem

Vrchou v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Josefem Doubkem,

advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalované České republice –

Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení

částky 87.027,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod

sp. zn. 6 C 76/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze

ze dne 31. října 2014, č. j. 32 Co 434/2014-213, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) proti v záhlaví uvedeného

usnesení Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) trpí vadami, které

nebyly ve lhůtě vymezené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a nelze pro ně v

dovolacím řízení pokračovat.

Dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem

dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a

odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam

uvedených hledisek považuje za splněné.

Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel prostřednictvím

svého advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně

vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné

usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu

přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného

nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od

ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem

rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak.

Odkazuje-li dovolatel v podaném dovolání na rozhodnutí Ústavního soudu

ve věci sp. zn. I. ÚS 2216/09, je nutno k tomu uvést, že ve smyslu ustanovení §

237 o. s. ř. občanského soudního řádu řádnému vymezení předpokladů přípustnosti

dovolání neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání zaměňuje

s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy skrze judikaturu

Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v uvedeném

směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v dovolacím řízení).

O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo

postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladu jeho přípustnosti v tom

směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní

otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru

dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle

přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní

otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, nebo ze

dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015, která jsou veřejnosti přístupná

na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c

odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst.

3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. dubna 2015

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu