30 Cdo 1251/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem
Vrchou v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Josefem Doubkem,
advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 87.027,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod
sp. zn. 6 C 76/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 31. října 2014, č. j. 32 Co 434/2014-213, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) proti v záhlaví uvedeného
usnesení Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) trpí vadami, které
nebyly ve lhůtě vymezené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a nelze pro ně v
dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a
odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel prostřednictvím
svého advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně
vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné
usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Odkazuje-li dovolatel v podaném dovolání na rozhodnutí Ústavního soudu
ve věci sp. zn. I. ÚS 2216/09, je nutno k tomu uvést, že ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř. občanského soudního řádu řádnému vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání zaměňuje
s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy skrze judikaturu
Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v uvedeném
směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v dovolacím řízení).
O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo
postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladu jeho přípustnosti v tom
směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní
otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru
dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle
přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní
otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, nebo ze
dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015, která jsou veřejnosti přístupná
na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c
odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst.
3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu