U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobkyně M. R.,
zastoupené JUDr. Danielem Novotným Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně,
Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra,
se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 173/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, č. j. 36 Co 81/2013-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 200 000 Kč s
příslušenstvím, jíž se žalobkyně domáhala z titulu náhrady nemajetkové újmy.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Dne 21. 8. 2011 došlo k zásahu jednotky PO Hasičského záchranného sboru SK
Nymburk (dále jen „HZS“) společně s Policií ČR OO Nymburk na základě hlášení
souseda žalobkyně o úniku vody v jejím bytě. Po příjezdu na místo a vyhodnocení
situace velitel HZS rozhodl o povolání zámečníka, neboť předmětný byt byl
opatřen dvěma bezpečnostními zámky. Na místě samém nebyl zjištěn masivní únik
vody z bytu, neboť již před příjezdem HZS byl uzavřen hlavní uzávěr vody pro
celý bytový dům. Z těchto důvodů dospěl velitel HZS k závěru, že nebylo nutné
byt otevřít příslušníky HZS. Proto jednotka HZS z místa odjela a kontrolu bytu
přenechala Policii ČR, která na místě zůstala. Soud prvního stupně věc po
právní stránce posoudil tak, že postup jednotky HZS byl v souladu se zákonem č.
238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých
zákonů, a dále i s Metodickým listem č. T5 Bojového řádu jednotek požární
ochrany ze dne 30. 11. 2007. Ze strany jednotky HZS nedošlo k nesprávnému
úřednímu postupu, nárok na odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen
„OdpŠk“), tudíž nevznikl. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí
rozvedl popis události v souvislosti s druhým řízením vedeným u Obvodního soudu
pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 7/2012, v němž se žalobkyně domáhá zaplacení
částky 500 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným
úředním postupem Policie ČR v tomto případě. Nad rámec odůvodnění odvolací soud
poukázal na rozpornost jednotlivých tvrzení žalobkyně o namítané protiprávnosti
postupu jednotky HZS. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Dále uvedl, že žalobkyně v
řízení nedostála ani povinnosti tvrdit a prokázat vznik újmy a příčinnou
souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem újmy, neboť z
rozporuplných tvrzení ohledně pochybení jednotky HZS nelze dovodit, jaká újma,
která by měla být odškodněna, u žalobkyně nastala za situace, kdy žalobkyně
tvrdí, že jednotka HZS měla byt otevřít, současně neměla jej otevřít, měla do
bytu vniknout oknem, resp. do něj neměla vniknout vůbec.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, přičemž
splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že některé právní
otázky hmotného a procesního práva dosud nebyly dovolacím soudem řešeny a v
některých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolatelka formuluje následující otázky:
1. Je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, jestliže soud nezdůvodnil, proč
důkazní návrhy dovolatelky neprovedl a nepřihlédl ke skutkovým tvrzením a
právní argumentaci dovolatelky?
2. Je nesprávným úředním postupem organizační složky žalované jednání
příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR, kteří bez souhlasu dovolatelky a v
její nepřítomnosti rozhodli o násilném otevření bytu?
3. Je nesprávným úředním postupem organizační složky žalované jednání
příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR, kteří rozhodli o otevření bytu,
navzdory tomu, že se nejednalo o zásah, který by nesnesl odkladu?
4. Je nesprávným úředním postupem organizační složky žalované jednání
příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR, kteří sice rozhodli o násilném
otevření bytu, avšak samotné otevření bytu a následující zásah v bytě
neprovedli?
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka následně v obsáhlém dovolání rozvíjí výše uvedené otázky a uvádí
procesní pochybení soudů obou stupňů, přičemž navrhuje dovolacímu soudu k
provedení řadu důkazů. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně změnil tak, že žalobnímu
návrhu žalobkyně se zcela vyhovuje. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje s rozsudky i odůvodněním
soudů obou stupňů a nadále zastává názor, že k nesprávnému úřednímu postupu z
její strany nedošlo. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Vymezení přípustnosti dovolání z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, může být způsobilým ve smyslu §
241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku
hmotného práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky
hmotného práva odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Z dovolání není patrné, od jaké ustálené
rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Dovolatelka v dovolání namítá nesprávné posouzení spočívající v tom, že
rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje požadavky řádného odůvodnění dle § 157
odst. 2 o. s. ř. a je nepřezkoumatelný. Oba soudy navíc v rozporu s § 18 a §
132 o. s. ř. pominuly skutková tvrzení, důkazní návrhy a právní argumentaci
žalobkyně. Rozsudek odvolacího soudu je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Tento poukaz
dovolatelky však není přiléhavý. V citovaném rozhodnutí dovolacího soudu byl
přijat a odůvodněn závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci i tehdy, jestliže z odůvodnění jeho písemného vyhotovení
nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových
zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve
vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu
soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy, tedy k právnímu
posouzení věci. V posuzovaném případě soudy obou stupňů skutkový stav věci
náležitě zjistily a na základě právně významných skutkových zjištění pak
přijaly odpovídající právní závěry, což je patrné i z odůvodnění jejich
rozhodnutí. Nelze tedy dovodit, že by v uvedeném směru bylo rozhodnutí
odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelkou
vymezená otázka výše uvedená pod č. 1 tudíž přípustnost dovolání nezakládá. Přípustnost dovolání nezakládají ani ostatní dovolatelkou vymezené otázky,
neboť uvedenými otázkami dovolatelka zpochybňuje závěr soudu nižších stupňů,
zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Odvolací soud však své rozhodnutí
postavil na závěru, že dovolatelka v řízení neprokázala ani jeden z předpokladů
odpovědnosti státu za škodu, resp. újmu. Krom existence nesprávného úředního
postupu neprokázala ani vznik újmy ani příčinnou souvislost mezi nesprávným
úředním postupem a vznikem újmy. Tyto závěry odvolacího soudu nebyly dovoláním
nikterak zpochybněny. Za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů,
pro který odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemohou žádné další
dovolací důvody naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se
nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání ve zbylém
rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolací soud rovněž nevyhověl návrhu dovolatelky na provedení navržených
důkazů, neboť ty lze obecně provádět jen k prokázání důvodu dovolání, což v
případě jediného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení
věci nepřichází pojmově do úvahy. Proto ani občanský soudní řád ve znění od 1. 1. 2013 neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení § 243a odst. 2 o. s. ř. ve
znění do 31. 12. 2012. Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1
a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v
§ 237 o. s. ř. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. května 2015