30 Cdo 530/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně
A. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem advokátní kanceláře
STRÁNSKÝ FUCHS KŘEČEK advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 7, Osadní
324/12a, proti žalované M. N., zastoupené Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se
sídlem v Brně, Milady Horákové 329, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 67/2012, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2015, č. j. 20 Co
221/2015-210, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalované se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
nepřiznává.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Trutnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. února 2015, č. j. 30 C 67/2012-169, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
určení, že je vlastnicí označené bytové jednotky a dále uložil žalobkyni
povinnost, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení částku 31.894,- Kč. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 8. září 2015, č. j. 20 Co 221/2015-210, rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku tak, že žalobkyně
je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně částku 113.481,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta žalované, a dále uložil žalobkyni povinnost, aby v téže lhůtě a k
rukám téhož advokáta zaplatila žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 18.459,- Kč. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že kupní smlouva
týkající se převodu předmětné bytové jednotky, kterou žalobkyně (prodávající)
uzavřela se společností Emelin Invest s. r. o. (kupující) dne 11. října 2010
(následně byla bytová jednotka další kupní smlouvou ze dne 26. listopadu 2010
ve znění jejího dodatku ze dne 19. ledna 2011 převedena do vlastnictví manželů
V. a M. B., a posléze z jejich vlastnictví kupní smlouvou ze dne 5. dubna 2011
do vlastnictví žalované) není ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Z hlediska vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. dovolatelka
namítá, že odvolací soud neposoudil správně právní otázku neplatnosti právních
jednání (tehdy právních úkonů), jimiž dovolatelka pozbyla své vlastnické právo
k bytu. Dovolatelka „především poukazuje na jí tvrzenou a dle jejího
přesvědčení prokázanou tíseň, které zneužily osoby jednající ve vzájemné shodě
s cílem připravit dovolatelku o byt předstíráním, že jí půjčí jí požadovaný
obnos peněz, které ona bude moci reálným způsobem splácet. Dovolatelka tak
dovozuje, že smlouvy, které s těmito osobami uzavřela, jsou absolutně neplatné
pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy ve smyslu ust. § 39 tehdy účinného ObZ,
a že nebylo třeba, aby se dovolatelka neplatnosti dovolávala. Svůj právní názor
opírá dovolatelka mj. i o judikát NS ČR 32 Odo 807/2002, v němž se uvádí, že
jednání v rozporu s dobrými mravy je takovým jednáním, které sleduje nemravné
cíle nebo má nemravné důsledky.“ Svůj právně kvalifikační úsudek pak
dovolatelka v dovolání dále rozvádí a současně také poukazuje na absenci dobré
víry žalované při nabytí vlastnictví k předmětnému bytu, když nepostupovala s
přiměřenou opatrností při jeho koupi.
Konečně dovolatelka vytýká odvolacímu
soudu, že nesprávně posoudil také právní otázku náhrady nákladů řízení, „když
zcela ignoroval, že dovolatelka je osvobozena od povinnosti hradit soudní
poplatky, neboť její majetkové poměry to odůvodňují.“ Závěrem navrhla, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání se nesouhlasně a velmi podrobně (k jednotlivým dovolacím argumentům)
písemně (prostřednictvím svého advokáta) vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby
dovolací soud podané dovolání zamítl a přiznal jí vůči žalobkyni právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatelka právně relevantním způsobem
ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání
toliko v řešení právní otázky (dovolatelkou tvrzené) tísně, kterou odvolací
soud podle dovolatelky neposoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu, když dovolatelka na podporu své dovolací argumentace odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2004, sp. zn. 32 Odo 807/2002
(publikovaný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz). V
tomto rozhodnutí dovolací soud ovšem řešil právní otázku, „zda je v souladu s
dobrými mravy požadovat po obchodní společnosti vyšší míru opatrnosti, kterou
je nutno vynaložit při uzavírání kupní smlouvy, za účelem zamezení koupě věci
pocházející z trestné činnosti, a to míru, která je vyšší než je předpokládána
u občana jako smluvního partnera společnosti.“ V této souvislosti pak Nejvyšší
soud s odkazem na § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. dovodil, že „uvedeným zákazem
výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dal zákonodárce najevo, že může nastat
situace, kdy chování podle práva sleduje nemravné cíle nebo má nemravné
důsledky.“
Vzhledem k tomu, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel
(ve stručnosti shrnuto), že dovolatelka v době, kdy uzavírala předmětnou kupní
smlouvu (jíž pozbyla své vlastnické právo k předmětné bytové jednotce), se ve
stavu tísně nenacházela, a s přihlédnutím k tomu, že závěr o tom, zda se
žalobkyně v předmětnou dobu nacházela či nikoliv ve stavu tísně, je otázkou
skutkovou (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. II. ÚS 621/2000, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), je zjevné, že dovolatelka
prostřednictvím skutkových dovolacích námitek nemůže přípustnost svého dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť skutková zjištění, z nichž odvolací
soud vycházel při meritorním rozhodování nelze v dovolacím řízení revidovat. Za
této situace pak z pouhého odkazu na citovanou právní větu z posledně
označeného rozhodnutí dovolacího soudu nelze ani dovodit, že by se odvolací
soud při posuzování právní otázky (absolutní) neplatnosti předmětného právního
úkonu, resp.
právních úkonů (uvedených převodních smluv) dopustil pochybení a
zaujal své závěry v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(Nejvyšší soud připomíná, že u každého rozhodnutí /i/ dovolacího soudu, je-li
předkládáno jako judikatorní analogon, musí být pochopitelně zohledněny i
skutkové okolnosti případu, z nějž takové rozhodnutí vzešlo, přičemž zpravidla
nelze bez dalšího judikované závěry mechanicky dosazovat na případy jiné, pouze
s využitím „vygenerované“ právní věty z odůvodnění předmětného rozhodnutí
soudu). Dovolací argumentace týkající se absence dobré víry žalované (nabyvatelky) či
napadeného nákladového výroku rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje
obligatorní předpoklad dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho
přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež byla v tomto směru dovolacímu
soudu upřena možnost zabývat se přípustností dovolání (pouhá právní polemika s
odvolacím soudem totiž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá). Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud výjimečně žalované vůči procesně neúspěšné dovolatelce právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. za užití § 243b o. s. ř. a též s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15 (řešícího problematiku aplikace § 150 o. s. ř. v případě
účastníků, kterým bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků) nepřiznal,
když přihlédl k tomu, že žalobkyni bylo (usnesením soudu prvního stupně ze dne
17. července 2012, č. j. 30 C 67/2012-24) pro její tíživé majetkové poměry v
této věci přiznáno osvobození od soudních poplatků, že žalobkyně má podle
pravomocného rozsudku odvolacího soudu uloženou povinnost nahradit žalované na
nákladech (prvoinstančního odvolacího řízení) celkem částku ve výši 131.940,-
Kč, přičemž skutkové okolnosti případu zjevně stimulovaly žalobkyni v jejím
(jak se ovšem ukázalo v nesprávném) úsudku brojit proti rozhodnutí odvolacího
soudu a důsledek tohoto rozhodnutí se nijak zásadně neprojeví – již s ohledem
na náklady řízení, které byly žalované pravomocně přiznány - v poměrech
žalované. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.