U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v
exekuční věci oprávněné nezletilé S. Z., zastoupené matkou P. R., proti
povinnému Mgr. T. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Mělníku, Jiráskova 236/10, pro výživné, vedené Obvodním soudem pro
Prahu 4 pod sp. zn. 66 Nc 3962/2009, o dovolání povinného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, č. j. 17 Co 276/2014-105, takto:
Dovolání se odmítá.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 16. 4. 2014, č. j. 66 Nc 3962/2009-70, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrhy
povinného na částečné zastavení exekuce a částečný odklad provedení exekuce,
nařízené usnesením ze dne 1. 12. 2009, č. j. 66 Nc 3962/2009-7, ve spojení s
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2010, č. j. 17 Co 316/2010-31,
pokud je vedena prodejem nemovitých věcí povinného, zapsaných na listu
vlastnictví č. 1041 v katastrálním území K., obec P., okres Hlavní město P.,
dle exekučního příkazu vydaného dne 13. 1. 2010 soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem, Exekutorský úřad Praha 9, č. j. 085 EX 3311/09-15. Stejně
jako soud prvního stupně nepovažoval návrh za důvodný, neboť s ohledem na
celkovou míru povinným neplněných zákonných vyživovacích povinností a celkovou
výši vymáhaných pohledávek nelze mít prodej jeho nemovitých věcí za nepřiměřený
způsob provádění exekuce, přičemž jiný způsob exekuce situace povinného
neumožňuje. Návrh povinného na částečné zastavení exekuce tak lze hodnotit jako
účelové podání s cílem oddálit splnění zákonných vyživovacích povinností. Ohledně návrhu na odklad exekuce nelze očekávat, že by tato byla zastavena. Nebyly naplněny zákonné předpoklady § 266 odst. 1 o. s. ř., neboť nelze
dovozovat, že by se povinný ocitl bez své viny přechodně v takovém postavení,
že by neprodlené provedení exekuce mohlo mít pro něho zvláště nepříznivé
následky. Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Dovolacímu přezkumu
předkládá otázku, zda lze nařídit exekuci prodejem nemovitých věcí s cenou
mnohonásobně vyšší, než je vymáhaná pohledávka, jestliže exekutor neučinil
kroky směřující k postižení jiného majetku povinného, např. movitých věcí či
příjmu povinného. Předmětné nemovitosti navíc slouží k uspokojení bytových
potřeb povinného. Domnívá se, že nelze uzavřít, že by zvolený způsob provedení
exekuce byl jediným možným, a že nelze pohledávku vymoci jiným způsobem,
šetrnějším k právu povinného na ochranu jeho majetku. Dále vznáší otázku, zda
pro posouzení přiměřenosti způsobu vedení exekuce je relevantní, že kromě
pohledávky vymáhané v této exekuci jsou v dalších exekučních řízeních vymáhány
další závazky povinného. Vytýká, že soudy nesprávně aplikovaly příslušná
zákonná ustanovení, znemožňující provádění exekuce nepřiměřeným způsobem. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
novému rozhodnutí, případně aby současně zrušil i rozhodnutí soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k rozhodnutí. Dne 28. 1. 2015 (po uplynutí lhůty k
podání dovolání) povinný prostřednictvím svého právního zástupce učinil
doplňující podání, v němž vytýká vady postupu nalézacího soudu při doručování
exekučního titulu. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za ryze účelový
krok povinného s úmyslem oddálit provedení exekuce. Má za to, že zvolený způsob
provedení exekuce je zcela vhodný a vzhledem k okolnostem jediný možný. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (srov. část
první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil
usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na částečný odklad
provedení exekuce, je nepřípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci odkladu exekuce (§ 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Dovolání v části směřující proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil
usnesení obvodního soudu o zamítnutí návrhu povinného na částečné zastavení
exekuce, pokud je vedena prodejem nemovitých věcí povinného, není přípustné,
neboť dovolatelem přednesené otázky byly v rozhodování dovolacího soudu již
vyřešeny, odvolací soud přitom rozhodl v souladu se závěry dovolacího soudu a
ani není důvod, aby tytéž otázky byly dovolacím soudem posouzeny jinak. Nejvyšší soud České republiky již dříve v obdobné věci (srov. odůvodnění
usnesení ze dne 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015) uvedl, že při
posuzování vhodnosti navrženého způsobu provedení výkonu rozhodnutí (exekuce)
je případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí pouze jedním, v zákoně
výslovně uvedeným, kritériem vhodnosti. Samo zjištění takového nepoměru nemůže
odůvodnit zamítnutí návrhu na nařízení výkonu (exekuce). Ani skutečnost, že
cena nemovitostí povinného, z jejichž prodeje má být oprávněná uspokojena,
značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím, sama o sobě
nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení exekuce prodejem nemovitostí
povinného je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku oprávněné nelze buďto vůbec
nebo v přiměřené době uspokojit jiným způsobem. V souvislosti s tím Nejvyšší
soud přijal závěr, že se v žádném případě nevyžaduje, aby rozhodnutí o způsobu
provedení exekuce prodejem nemovitých věcí předcházela neúspěšná či jen
částečně úspěšná exekuce jiným způsobem (např. prodejem movitých věcí). Způsobilou obranou proti nepřiměřenému rozsahu exekuce je návrh povinného na
částečné zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 4 o. s. ř., případně
návrh na odklad exekuce podle ustanovení § 266 o. s. ř., v němž je primárně na
povinném, aby tvrdil a prokázal, že zvolený způsob provedení exekuce je zřejmě
nevhodný a že zde existuje jiný exekučně postižitelný majetek povinného (a kde
se tento nachází), jehož postižení bude účinnější a povede v kratší době k
naplnění účelu exekučního řízení, jímž je uskutečnění subjektivního práva
oprávněné osoby, tj. uspokojení vymáhané pohledávky. Nejvyšší soud se již vyjadřoval i k otázce, zda pro posouzení přiměřenosti
způsobu vedení exekuce je relevantní, že kromě pohledávky vymáhané v
projednávané věci jsou v dalších exekučních řízeních vymáhány další závazky
povinného. Uzavřel přitom, že je-li vedeno proti povinnému u téhož soudního
exekutora více exekučních řízení, není zjevně nevhodným způsobem exekuce
prodejem nemovitých věcí povinného, dojde-li tím účinněji a rychleji k vydobytí
všech vymáhaných pohledávek než při použití jiného způsobu provedení exekuce.
Tedy jedním z kritérií pro posouzení vhodnosti zvoleného způsobu provedení
exekuce, resp. pro posouzení přiměřenosti doby, v níž lze dluh vymoci, je i
existence dalších dříve zahájených a dosud neskončených exekučních řízení proti
povinnému. K námitkám uplatněným v doplňujícím podání ze dne 28. 1. 2015 (vady doručování
exekučního titulu) Nejvyšší soud nepřihlížel (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2015
JUDr. Miroslava J i r m
a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu