30 Cdo 539/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci
žalobce JUDr. R. O., zastoupeného JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v
Brně, Těsnohlídkova 9, proti žalované obchodní společnosti PORADCE s.r.o., se
sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 2020/28, IČO 25836200, zastoupené Mgr.
Richardem Karkó, advokátem se sídlem ve Slovenské republice, Žilina, D. Dlabača
č. 35, o odstranění následků zásahu do autorského práva a poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění ve výši 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 401/2007, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. července 2009, č.j. 1 Co
264/2008-98, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II.Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci částku 15.360,- Kč k
rukám JUDr. Aleše Ondruše, advokáta se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou domáhal po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za
způsobenou nemajetkovou újmu podle § 40 zákona číslo 121/2000 Sb., o právu
autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů
(dále jen „autorský zákon“) ve znění účinném do 22. 3. 2006. V žalobě uvedl, že
uzavřel dne 20. 3. 2005 s nakladatelstvím Linde Praha a.s. výhradní licenční
nakladatelskou smlouvu na vydání jeho autorského díla – knihy „Správní řád –
nový zákon č. 500/2004 Sb. s důvodovou zprávou s poznámkami“. Tím udělil
nakladatelství výhradní oprávnění k výkonu práva dílo užít. Žalovaná však
vydala v prosinci 2005 publikaci „Poradce č. 12/2005“, obsahující nový správní
řád s komentářem, označený jako dílo autora JUDr. M. P. Na základě odborného
porovnání obou textů vyplynulo, že autor „plagiátu“ v části § 1-15 z díla
žalobce vycházel a toto dílo vlastními slovy převyprávěl a ve zbývající části
díla jej prakticky s minimálními gramatickými odlišnostmi opsal. Žalobce vyzval
žalovanou k odstranění následků zásahu do jeho autorského práva, avšak
bezvýsledně. Krajský soud v Ostravě rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ze dne 30. května 2008, č.j. 23 C
401/2007-44, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci přiměřené
zadostiučinění ve výši 250.000,- Kč, výrokem II. zastavil řízení, pokud se
žalobce domáhal zaplacení příslušenství z žalované částky, písemné omluvy
doručené žalobci ve znění uvedeném ve výroku, sdělení jmenného seznamu s
adresami abonentů, kterým byl v rámci předplatného rozeslán výtisk Poradce č. 12/2005, a kterým byl tento výtisk rozeslán k prodeji dalším osobám, přesné
uvedení přímých nákladů na výrobu díla Poradce č. 12/2005, a to podle
jednotlivých položek, doložených příslušnými doklady, přesně kolik výtisků
Poradce č. 12/2005 bylo vyrobeno a kolik jich bylo prodáno, zaplacení částky
44.783,- Kč a dalších nákladů, a výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů
řízení a vrácení soudního poplatku. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. července 2009, č.j. 1 Co
264/2008-98, podle ustanovení § 219 o.s.ř. rozsudek pro uznání soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro
uznání podle § 153a odst. 3 a § 114b odst. 5 o.s.ř, neboť soud prvního stupně
usnesením ze dne 12. února 2008, č.j. 23 C 401/2007-17, žalované uložil, aby se
ve lhůtě třiceti dnů ode dne jeho doručení ve věci samé písemně vyjádřila, zda
nárok uplatněný v žalobě uznává, popřípadě zda nárok uznává jen zčásti nebo co
do základu, popřípadě, aby před uplynutím této lhůty sdělila, jaký vážný důvod
jí v tom brání. Žalovaná byla současně poučena, že pokud se bez vážného důvodu
ve věci samé nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod
jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou
uplatňován, uznává, takže ve věci bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§ 153a
odst. 3 o.s.ř.). Usnesení bylo doručeno žalované do vlastních rukou dne 20. února 2008.
Žalovaná se vyjádřila ve věci samé přípisem podaným na poště dne
28. března 2008, tedy po uplynutí zákonné třicetidenní lhůty. Odvolací soud po
doplnění dokazování, zejména přečtením protokolu o výpovědi jednatele žalované
P. Š. ze dne 1. dubna 2009 učiněné ve věci Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1
Co 179/2008, neshledal důvodnou námitku žalované, že usnesení jí nebylo řádně
doručeno do vlastních rukou z důvodu, že jeho pracovnice Z. G. nebyla k tomuto
úkonu žalovanou zmocněna. Odkázal na ustanovení § 23 odst. 6 zákona č. 29/2000
Sb. o poštovních službách ve znění poštovních podmínek, podle jehož ustanovení
čl. 21 odst. 3 písm. a) „za osobu, která je oprávněna za adresáta, který je
právnickou osobou poštovní zásilku převzít, se pro účely tohoto dílu považuje
fyzická osoba, která vykonává činnost v prostorách označených názvem adresáta
na pracovišti za podatelnu a která má k dispozici razítko adresáta“. K námitce
žalované, že věc by bylo třeba předložit pro rozpor ustanovení § 114b odst. 5
o.s.ř. s Ústavou ČR, odvolací soud zároveň odkázal na usnesení Ústavního soudu
ze dne 16. 11 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06, ve kterém bylo připomenuto, že
byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený
procesní úkon a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité zřetelně formulované
právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani s článkem VI. bod 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, který s těmito
následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. K námitce žalované, že
rozsudek pro uznání nebyl vyhlášen veřejně, odkázal odvolací soud na protokol o
jednání, ze kterého vyplynulo, že krajský soud vyhlásil dne 30. května 2008
rozsudek pro uznání veřejně v souladu s ustanovením § 156 o.s.ř. Stejně tak
námitku žalované, že ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. i postup soudu je v
rozporu s článkem VI. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
shledal nedůvodnou. Proti oběma výrokům rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala žalovaná dne 2. listopadu 2009 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod uvádí s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Jako otázky zásadního významu předkládá především procesní
otázky týkající se okolností doručení usnesení ze dne 12. 2. 2008, naplnění
předpokladů vyplývajících z ustanovení § 114b o.s.ř.; nastoluje též otázku, zda
soudy obou stupňů porušily právo žalované na spravedlivý soudní proces a
postupovaly v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se prostřednictvím svého zástupce písemně vyjádřil žalobce, který se
s napadeným rozhodnutím ztotožnil, přičemž nemá za to, že by dovolatelka
zmínila otázky, které by po právní stránce měly zásadní význam. Navrhl proto
jeho odmítnutí event. zamítnutí. Současně požádal o přisouzení náhrady nákladů
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není
v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Podle ustanovení § 114b o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti
případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem,
elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může
předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové
výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci
písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 (odst. 1). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí
být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním
rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem,
určí tuto lhůtu až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu,
elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (odst. 2). Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle
§ 114c nebo po prvním jednání ve věci (odst. 3). Usnesení podle odstavce 1 musí
být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (odst. 4). Jestliže se
žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a
ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za
to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku
(§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro
zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (odst. 5). Podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také
tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). Podle čtvrtého odstavce
téhož ustanovení jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání. Podle ustanovení § 205b o.s.ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti
rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2
písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny
předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b). Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených zákonných zásad
vyšel. Uplatňuje-li dovolatelka v této souvislosti fakticky dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), nesměřuje k
podmínce existence právní otázky zásadního významu, přičemž jí výslovně zmíněný
dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
není
naplněn. Pokud byl případně fakticky uplatněn i dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné
pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního
soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v
časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání proto bylo odmítnuto jako
nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož
zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením
advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 12.500,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce
300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího
řízení činí 12.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty
představována částkou 15.360,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.