30 Cdo 5395/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla
Simona ve věci žalobce R. L., zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se
sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, proti žalované České republice –
Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1,
o zaplacení 50 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C
25/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.
5. 2016, č. j. 20 Co 189/2016-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 20. 4. 2016, č. j. 11 C 25/2016 - 18,
zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů pro meritorní
řízení. Soud zhodnotil majetkové a výdělkové poměry žalobce a dále vzal do
úvahy, zda je ustanovení zástupce třeba k ochraně zájmů žalobce ve smyslu § 30
o. s. ř. Soud dospěl k závěru, že jsou sice dány podmínky pro osvobození od
soudních poplatků, ale s ohledem na kvalitu podání žalobce a jeho dobrou
orientaci v právní problematice není ustanovení zástupce žalobci nezbytně třeba
k ochraně jeho zájmů.
V záhlaví uvedeným usnesením potvrdil k odvolání žalobce Městský soud v Praze
usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením
provedeným soudem prvního stupně a uzavřel, že ačkoli podaná žaloba vykazuje
určité nejasnosti, tyto jsou snadno odstranitelné po konkrétní výzvě soudu, věc
se jeví skutkově i právně jednoduchá, o procesních právech a povinnostech soud
ve smyslu § 5 a 118a o. s. ř. účastníky poučí a z těchto důvodů nemůže
nezastoupený účastník doznat v řízení újmy na svých právech.
Proti usnesení odvolací soudu podal žalobce dovolání a uvádí, že napadené
usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání
shledává žalobce ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a dle dovolatele je tato otázka dovolacím
soudem rozhodována rozdílně a vyvstalé právní otázky mají po právní stránce
zcela zásadní význam. Dovolatel namítá, že v jiných řízeních (před jinými
soudy), v nichž vystupuje, je mu zástupce běžně ustanovován, pouze Obvodní soud
pro Prahu 2 a Městský soud v Praze jsou ve svém zamítavém postoji k návrhům
žalobce ojedinělé a nerespektují zejména žalobcovo právo na spravedlivý proces
a zásadu legitimního očekávání. Dále bylo postupem soudu narušeno jeho ústavně
zaručené právo na rovnost stran.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud jej však odmítl pro vady, pro něž možné v
řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř).
Dovolateli byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 2016, č. j.
11 C 25/2016 – 71, ustanoven advokát pro dovolací řízení.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1
o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve smyslu § 241a odst. 2 pak musí
dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat (mimo jiné) taktéž
argumentaci, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
(§ 237 až 238a).
Ve zkoumaném dovolání je sice uvedeno tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu, není však dále specifikováno jakým
způsobem, v čem bylo právní posouzení provedené odvolacím soudem odchylné.
Naopak jsou opakována obecná tvrzení již dříve uplatněná a posouzená v řízení
před soudy obou stupňů, aniž by bylo konkrétně zpochybněno právní posouzení
přijaté odvolacím soudem. Namítá-li proto dovolatel nedostatek v odůvodnění,
neformuluje žádnou procesněprávní otázku, jež by splňovala předpoklady
přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatel tím ve skutečnosti brojí proti
jím tvrzené vadě řízení, kterou se soud nemůže zabývat, pokud není dána
přípustnost dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatel upozorňuje na skutečnost, že je mu soudy v jiných věcech vždy
přiznáván zástupce z řad advokátů, je nutno konstatovat, že ve smyslu § 135 ve
spojení s § 159a o. s. ř. není soud vázán rozhodnutími jiných soudů (k tomu
blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo
4004/2011), naopak je povinen zhodnotit všechny konkrétní a specifické
okolnosti projednávaného případu a podle § 132 o. s. ř. všechny důkazy hodnotit
podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti. Soudy obou stupňů se ve zkoumaném řízení v odůvodnění vypořádaly s
osvětlením důvodů, jež je vedly k přijatému výroku, proto nemůže dovolací soud
přisvědčit žalobci, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces či
narušena zásada legitimního očekávání nebo rovnosti stran.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání
není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené
rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní
otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je
rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se
dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013,
sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí
Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz,
usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rovněž Ústavní
soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby
dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen
vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp.
zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „… novelizace občanského soudního řádu
(zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem
konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího
soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních
věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla
reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání
sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o
dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o
přípustnosti dovolání s dovolacími důvody ...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č.
404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné
nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky
formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních
dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem
zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát
při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání
rozumný smysl podávat nemá.“
S ohledem na shora uvedené dovolací soud taktéž dospěl k závěru, že
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s.
ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o.
s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu