30 Cdo 5451/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně A. Ch., zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Chodov, Klapálkova 3132/4, proti žalovanému MUDr. M. P., zastoupenému JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 173/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2015, č. j. 3 Co 101/2014-152, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovanému částku 4.114,- Kč jeho zástupci JUDr. Pavlu Durišovi, advokátu se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2014, č. j. 36 C 173/2011-112, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení odškodného žalovaným ve výši 300.000,- Kč za poškození jejího dobrého jména a za výhružku o likvidaci její osoby, potvrzené právním zástupcem, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel při rozhodování z toho, že žalobkyně učinila předmětem sporu dva zcela odlišné okruhy tvrzených zásahů do práv na ochranu osobnosti, a to výroky žalovaného v konkrétní výpovědi na Policii ČR a výrok žalovaného o možné likvidaci žalobkyně pronesený v rámci sporů mezi ním, jako pronajímatelem, a žalobkyní, jako nájemkyní.
Soud prvního stupně shledal, že část výroků není způsobilá do práv žalobkyně vůbec zasáhnout, a část výroků vztahující se k „likvidaci“ žalobkyně byla pronesená s ohledem na konfliktní povahu jejich vztahu v kontextu, z něhož je zřejmé, že žalovaný měl na mysli odstěhování žalobkyně, nikoliv její fyzickou likvidaci. Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. června 2015, č. j. 3 Co 101/2014 – 152, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že žalobkyně nijak neprokázala tvrzený úmysl žalovaného ji fyzicky zlikvidovat a ani tvrzení žalobce pronesené v rámci výpovědi u Policie ČR nijak neporušila práva žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 5. srpna 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 2. října 2015 včasné dovolání, v němž poukazuje na údajné stranění soudů žalovanému a nesprávné hodnocení skutkového stavu oběma soudy. Podle jejího názoru se soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou dalších zásahů spojenými s vyhrožováním žalovaného o její likvidaci a namítá, že by se soudy měly při posuzování, zda došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv, zabývat také subjektivním hlediskem, neboť vleklé spory s žalovaným jí působí závažné zdravotní problémy.
Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu jednání. Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 23. listopadu 2015, ve kterém se ztotožnil s rozsudky obou soudů, které pokládá za věcně správné, a v němž uvedl, že dovolání žalobkyně pokládá za nepřípustné a nedůvodné, neboť soudy dospěly ke správnému závěru, dostatečně zhodnotily objektivní i subjektivní hledisko a na základě důkazů ve věci správně rozhodly. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn.
30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ačkoliv dovolatelka uvedla, že dovolání pokládá za přípustné podle § 237 o. s. ř., ve svém dovolání dále nijak jeho přípustnost nevymezila a nezdůvodnila. Dovolání nenastoluje ani žádnou z dalších uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Protože dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu náležitosti vyžadované v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobkyně včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud toto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17.
dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013.
Právnímu zástupci žalovaného dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 4.114,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.