USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce P.
B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 490 000 Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 387/2016, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017, č. j. 15 Co 573/2017-90,
Dovolání se odmítá.
Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 1 490 000 Kč na základě
tvrzení
o „zločineckém režimu“ a „státních zločincích“, kteří mají „prioritní cíl a to
je ochrana bohatých zlodějů a zločinců“.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 9. 2017,
č. j. 5 C 387/2016-75, zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad
advokátů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 6. 12. 2017,
č. j. 15 Co 573/2017-90, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud podle
§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o
ustanovení zástupce.
Dovolání žalobce tak není přípustné. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením
odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje,
že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není. Nesprávné
poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání
nezakládá (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn.
29 Odo 10/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30
Cdo 1486/2012).
Jelikož dovolání není podle § 238 o. s. ř. přípustné, není třeba zkoumat
splnění podmínky povinného zastoupení žalobce (§ 241b odst. 2 o. s. ř.).
Na soudu prvního stupně nyní je, aby podle § 3 odst. 3 a § 4 odst. 1
písm. i) zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017,
rozhodl
o poplatkové povinnosti žalobce za dovolací řízení.
Ohledně označení žalované strany dovolací soud vyšel z toho, že žalobce
na výzvu soudu prvního stupně svým podáním datovaným dne 27. 1. 2017 a soudu
prvního stupně doručeným dne 2. 2. 2017 (č. l. 33) upřesnil, že žalovanou je
toliko Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu