U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobců a) Ing. V. D., b) RNDr. M. D., a c) Diviš & Diviš, v. o. s., identifikační číslo osoby 00254924, se sídlem v Praze 8, Akátová 2, všichni zastoupeni JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 351, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1 140 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 176/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, č. j. 30 Co 219/2015-87, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 4. 2015, č. j. 10 C 176/2013-65, zamítl žalobu, kterou se každý ze žalobců domáhal po žalované zaplacení částky 380 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že žalobci a), b), c) jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 900 Kč (výrok II), a uložil žalobcům a), b), c) povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobci v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze uvedli, že podávají dovolání podle všech možností obsažených v ustanovení § 237 o.
s. ř., přičemž následně znění tohoto ustanovení parafrázovali. Ani v dovolání letmo zmíněný odkaz na „stanovisko Nejvyššího soudu ČR spisové zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011“ obsahově nevyjadřuje poměr právních závěrů odvolacího soudu k judikatuře dovolacího soudu ve smyslu naplnění zákonných důvodů přípustnosti dovolání, když dovolatelé vyjadřují, že „toto stanovisko je třeba vykládat odpovídajícím způsobem, zejména pokud jde o obsah prvé věty citace, kterou soud prvého stupně použil a soud druhého stupně potvrdil“.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně.
Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. 5. 2016
JUDr. František Ištvánek předseda senátu