30 Cdo 573/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se
sídlem v Klatovech, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a
sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, o náhradu
škody ve výši 2.634,17 EUR a 1.650,- Kč vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 23 C 148/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17. 9. 2013, č. j. 30 Co 318/2013-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudkem ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 30 Co 318/2013-80, ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 7. 3. 2013, č. j. 23 C 148/2011-64, kterým byla v celém rozsahu zamítnuta
žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 2.634,17 EUR a
1.650,- Kč, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II. rozhodl odvolací soud o náhradě
nákladů odvolacího řízení, kdy rovněž náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému
z účastníků řízení. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení žalované částky jakožto náhrady škody
způsobené nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v nesprávném poučení
ze strany zaměstnankyně Okresní správy sociálního zabezpečení v Klatovech. Tato
zaměstnankyně měla dne 29. 4. 2010 sdělit otci žalobce, který za žalobce
vyřizoval záležitosti týkající se pracovní neschopnosti žalobce, zavádějící
informace. Jelikož se žalobce a jeho otec obdrženými nesprávnými informacemi
řídili, zmeškali povinnost ohlásit pracovní neschopnost zdravotní pojišťovně
AOK Bayern, u které byl žalobce, coby zaměstnanec pracující v zahraničí,
povinně zdravotně pojištěn. V důsledku popsaných událostí pojišťovna AOK Bayern
nevyplatila žalobci nemocenské dávky za období od 9. 6. 2010 do 25. 8. 2010 ve
výši 2.634,17 EUR. Žalobci vznikla dále škoda 1.500,- Kč za překlady odvolání
proti rozhodnutí pojišťovny AOK Bayern a 150,- Kč za vidimaci. Poté, co odvolací soud zopakoval důkaz obsahem dopisu ze dne 30. 11. 2010,
dospěl ke shodným závěrům jako soud prvního stupně. Tvrzení vztažená k událostem, jež se měly odehrát dne 29. 4. 2010, nebyly
žalobcem prokázány. Jednání se zaměstnankyní Okresní správy sociálního
zabezpečení v Klatovech (dále též jako „OSSZ“) se účastnil pouze otec žalobce. Svědecké výpovědi otce žalobce a zaměstnankyně OSSZ, svědkyně K., jsou
diametrálně odlišné, a proto není možno z žádné z nich při závěru o skutkovém
ději jednoznačně vycházet a druhou mít za jednoznačně nepravdivou. Matka
žalobce a svědkyně M. se o průběhu jednání na OSSZ dověděly pouze
zprostředkovaně od otce žalobce. Existence nesprávného poučení ze strany
zaměstnankyně OSSZ tedy nebyla prokázána. Okolnost, že otec žalobce odvezl doklady o pracovní neschopnosti žalobce jeho
zaměstnavateli již dne 2. 5. 2010, sama o pravdivosti výpovědi otce žalobce
ohledně obsahu jednání se svědkyní K. nesvědčí, stejně jako to, že snad tento
svědek disponoval služební navštívenkou svědkyně K. Důkazy o existenci
telefonních hovorů, které měly zpochybnit pravdivost výpovědi svědkyně K.,
nebylo možné provést, neboť mobilní operátor není oprávněn informace pro účely
civilního řízení poskytnout a byl takové informace již povinen v zákonné lhůtě
zlikvidovat. Oba soudy pak shodně uvedly, že i kdyby bylo prokázáno, že se otec žalobce
dostavil k OSSZ 29. 4. 2010, jak tvrdil žalobce, a nikoliv až v měsíci květnu
2010, což tvrdila žalovaná, rovněž by procesnímu nároku žalobce nebylo možné
vyhovět. Do data 29. 4. 2010 bylo povinností OSSZ provést nahlášení pracovní
neschopnosti zahraniční zdravotní pojišťovně. To ovšem nebylo možné, pokud
žalobce nesplnil svou povinnost spočívající v předložení standardizovaného
formuláře E 116 vystaveného ošetřujícím lékařem pojištěnce. Úvahy o tom, že by
otec žalobce, pokud by byl řádně poučen, předmětný formulář ještě toho dne
zajistil a předal zaměstnankyni OSSZ, jsou na bázi hypotetické.
Stejně
hypotetické je i tvrzení, že by formulář zajistila zaměstnankyně OSSZ, když se
tato měla nejprve mylně domnívat, že ošetřujícím lékařem žalobce byl doktor
Trejbal. Od 1. 5. 2010 již platila nová právní úprava týkající se uplatňování
nároků na výplatu nemocenských dávek v rámci EU, nařízení Evropského parlamentu
a Rady ES č. 883/2004 a prováděcí nařízení č. 987/2009. Dle těchto přepisů
vznikla žalobci, coby osobě zdravotně pojištěné u zdravotní pojišťovny v SRN,
povinnost provést hlášení pracovní neschopnosti osobně, a to ve lhůtě jednoho
týdne ode dne vzniku pracovní neschopnosti. Žalobci tak nic nebránilo, aby dle
těchto právních předpisů postupoval a svou pracovní neschopnost pojišťovně AOK
ve lhůtě nahlásil. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, přičemž přípustnost
dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní
otázky, která v rozhodování soudu dosud nebyla řešena, a napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti dovolatel uvádí, že za zásadní právní otázku pro dovolací
řízení považuje posouzení toho, jaké důkazy mohou posloužit soudu pro určení
správnosti úředního postupu. V dovolání je následně projeven nesouhlas se
závěry soudů o neunesení důkazního břemene za situace, kdy dovolatelem tvrzený
skutkový stav rozporuje svědkyně, jež sama měla nesprávné informace otci
dovolatele poskytnout, a v důsledku by měla sama nést odpovědnost. Dovolatel dále připomíná, že jeho otec neměl ponětí o existenci dokladu E 116,
ale pokud by mu bylo na OSSZ sděleno, že je tento formulář vyžadován, vrátil by
se pro něj do nemocnice a v řádu několika minut by jej na OSSZ přinesl. Dále se
dovolatel pozastavuje nad tvrzením svědkyně K., že v rozhovoru s jeho otcem
neměla vůbec hovořit o formulářích E 115 a E 116. Pokud by tomu tak skutečně
bylo, musel by být jejich hovor bezobsažný, což by rovněž bylo pochybením,
neboť svědkyně K. měla povinnost upozornit, že je třeba doložit potřebou
součást neschopenky. Soudy dále posoudily zcela nesprávně obsah dopisu od AOK
Bayern ze dne 30. 11. 2010. Dovolatel rovněž vysvětluje okolnosti telefonního
hovoru ze dne 11. 5. 2010. V závěru dovolání je poukázáno na skutečnost, že den
29. 4. 2010 připadal na čtvrtek a nikoli pátek a že měsíc duben má třicet dní. Po dni 29. 4. 2010 tedy následoval ještě pátek 30. 4. 2010, a nebyla zde tedy
časová tíseň, na kterou se svědkyně K. vymlouvá. Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), při projednání dovolání
a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II,
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dle ust. § 237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolateli nelze přisvědčit, že by jím označená otázka mohla založit
přípustnost dovolání, neboť je pouhou modifikací otázky vztahující se k užití
důkazů (přesněji ovšem řečeno důkazních prostředků) v civilním řízení obecně.
Jestliže dovolatel svou otázku upravil tak, že ji vztáhnul pouze k dokazování
správnosti úředního postupu (resp. existence nesprávného postupu), jedná se o
nevýznamnou konkretizaci, neboť získávání skutkových poznatků o tom, zda došlo
či nedošlo k určitému jednání, ve kterém je spatřován nesprávný úřední postup,
a jaký průběh takové jednání mělo, se ničím neliší od získávání jakýchkoliv
jiných skutkových poznatků. Podle věty první ust. § 125 o. s. ř. mohou za důkaz
sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech
svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických
osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech
účastníků. Jak bylo již dovolacím soudem konstatováno, jedná se o zákonnou
úpravu, která je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23
Cdo 1604/2010).
Jak vyplývá z dovolání, dovolatel zásadně brojí proti závěru, že v řízení
neunesl důkazní břemeno ohledně existence nesprávného úředního postupu. Tímto
ovšem dovolatel směřuje k uplatnění jiného dovolacího důvodu, než je uveden v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Přehlíží přitom, že dovolací soud je vázán
skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem. Poukaz na chyby v odůvodnění rozsudku, kde měl soud
pochybit při označení dní, nemohl přípustnost dovolání založit již proto, že se
nepodává, že by tyto chyby mohly rozhodnutí soudu jakkoliv ovlivnit.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle § 243c
odst. 1 o.s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. František Ištvánek předseda senátu