U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci
žalobkyně
ŠROT GEBESHUBER s. r. o., se sídlem v Sokolnicích, Kobylnická 457, PSČ 664 52,
identifikační číslo osoby 49434004, zastoupené JUDr. Filipem Horákem,
advokátem, se sídlem v Brno, Radnická 11, proti žalované MORAVIA SHOP INVEST,
s. r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 66, identifikační číslo osoby
25124986, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, se sídlem v Českých
Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 32/17, o zaplacení částky
2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
52 Cm 72/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
24. listopadu 2009, č. j. 2 Cmo 249/2008-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Dovolání žalované proti výroku pod bodem I záhlaví označeného rozsudku, jímž
Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 52 Cm 72/2006-78, v části výroku pod bodem I, kterou bylo
žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2,000.000,- Kč se zákonným úrokem z
prodlení od 1. října 2005 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť
rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím
soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak. Dovolání nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Samotná otázka, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno, jestliže nepředložila
originál dohody o narovnání nebo její ověřenou fotokopii a žalovaná pravost a
správnost listiny popřela, není otázkou právní; závěr o tom, zda účastník unesl
důkazní břemeno (zda se mu podařilo prokázat právně významné skutečnosti, na
nichž zakládá uplatněný nárok nebo svou procesní obranu ), je závěrem
skutkovým. Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř., pod který je
možno výhrady dovolatelky proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska
jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Za právní však lze považovat otázku, zda „lze originál či ověřenou kopii
listiny nahradit jiným způsobem za předpokladu, že je popřena její pravost a
správnost“; jde totiž o otázku výkladu normy procesního práva. Zásadní význam
napadeného rozhodnutí po právní stránce však tato otázka nezakládá. Odpověď na
otázku, zda lze existenci listiny a její obsah prokázat jinými důkazními
prostředky než samotnou listinou, vyplývá explicite z ustanovení § 125, věty
první, o. s. ř., podle něhož za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž
lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a
vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské a exekutorské zápisy a
jiné listiny a výslech účastníků. Nejde o otázku zásadního právního významu,
jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné
výkladové těžkosti (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod č. C 102 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2). Otázka, zda je způsobilým důkazním
prostředkem (neověřená) kopie listiny, pak byla v rozhodování Nejvyššího soudu
vyřešena a odvolací soud ji řešil v souladu s konstantní judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod číslem 154). K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nemůže vést ani
otázka, „zda dohodu o narovnání, jež je zvláštním smluvním typem podle
občanského zákoníku a která v tomto režimu byla uzavřena, lze v případě
nesplnění podmínek pro tento úkon považovat za nepojmenovanou dohodu podle §
323 obchodního zákoníku, což smluvní strany vůbec nezamýšlely, a tím akceptovat
část takového úkonu, tj. uznání závazku, za platný“. Zásadní význam rozhodnutí
po právní stránce může totiž založit jen taková právní otázka, na níž
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo
1020/2003, in www.nsoud.cz). Právní závěr, že obsah smlouvy označené jako
dohoda o narovnání nesplňuje náležitosti smluvního typu upravené v ustanovení §
585 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť jejím předmětem
nejsou sporná práva, a že podle obsahu jde o složený právní úkon sestávající z
uznání závazku podle ustanovení § 323 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a nepojmenované dohody podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák.,
odvolací soud nezaložil na skutkovém závěru, že vůlí smluvních stran bylo
narovnat práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Jestliže odvolací soud
zdůraznil, že smlouvu posuzuje nikoliv podle jejího označení, nýbrž podle
jejího obsahu (jímž je souhlasný projev vůle smluvních stran – srov. § 34 odst. l a § 43c odst. 1 obč. zák.), pak zcela zřejmě vycházel z opačného skutkového
závěru než z toho, který mu podsouvá dovolatelka. Na základě toho také – oproti
tomu, co mu dovolání též neprávem přisuzuje – nedovodil, že smlouva byla
uzavřena v režimu ustanovení § 585 obč. zák., nýbrž dospěl k závěru přesně
opačnému. Závěry, že při posuzování smlouvy z hlediska jejího zařazení pod
příslušný smluvní typ je rozhodné nikoliv její označení, nýbrž její obsah, a že
smlouva, jejíž obsah neodpovídá žádnému ze smluvních typů upravených v
občanském či obchodním zákoníku (tj. neobsahuje podstatné části některé z
pojmenovaných smluv - srov. § 269 odst. 1 obch. zák.), není stižena
neplatností, nýbrž jde o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ustanovení § 51 obč. zák. či § 269 odst. 2, věty první, obch. zák., pak vyplývají z ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 695/2003, uveřejněný pod č. C 2357 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, svazek CD 28, rozsudek ze dne 22. září 2004, sp. zn.
33 Odo
374/2004, uveřejněný tamtéž pod č. C 3085, svazek CD-1, rozsudek ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1085/2003, uveřejněný tamtéž pod č. C 3825,
svazek CD-3, a rozsudek ze dne 9. září 2009, sp. zn. 33 Odo 1977/2007,
uveřejněný tamtéž pod č. C 7686, svazek CD-1).
Vytýká-li pak dovolatelka napadenému rozhodnutí absenci odůvodnění, proč
odvolací soud nevyvodil procesní důsledky z poučení poskytnutého žalobkyni
podle ustanovení § 118a o. s. ř., pak patrně přehlédla, že dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který je možno její výhrady z hlediska
jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy
procesního práva
a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle
ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná (srov. též usnesení Ústavního
soudu ze dne
28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící
požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v
dovolání zřetelně formulována).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v
části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není
přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni,
která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2011
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu